Jaké dogma, taková církev. Žádné dogma, žádná církev
EnricoMaria Radaelli :
DEUS TRINITAS NEJPŘEDNĚJŠÍ
Z Konference Starý a nový modernismus, Řím 23. června 2018
Dějiny světa jsou teocentrické, lépe řečeno kristocentrické, a vůbec ne antropocentrické: člověk stojí až na druhém místě. Teologie, která není oslavou takového podstatného a ústředního postavení Boha, není teologií katolickou.
Modernista chce něco zcela opačného, pro něho prvním aktérem nad národy a dějinami je duch světa. Bůh Trojice je nula.
Proč to chce? Pro svoji svobodu a svoji nezávislost. To je příčina všech bojů na všech frontách mezi světem a Církví.
Princip autority se rodí z Boha a je ustanoven v Ježíši Kristu, jak uvádí sv. Pavel: » I kdybychom my sami nebo anděl z nebe přišel a hlásal vám evangelium odlišné od toho, které jsme hlásali my, buď proklet!«
In Iota unum, Studio delle variazioni della Chiesa cattolica nel secolo XX.
Romano Amerio
Romano Amerio spojuje zahnízdění ducha světa předkládaného Ilumináty s duchem nezávislosti světa, který marně napadali, počínaje Piem IX. i X. i XII. ve třech Sylabech v roce 1874, 1907 a 1950. Marně, protože duch nezávislosti vychytrale přišel na dobré nápady (»Nikoliv proti Římu ani bez Říma, ale s Římem a v Římě«) a pochopil, že k porážce božské Autority je třeba jít za ní. Nebo alespoň se tak tvářit.
Objevil to Amerio a identifikoval na prvních stránkách své knihy, učitelské třídy prvního řádu, ve které popisuje logicko-metafyzický systém Církve (Iota unum, str.27-28), kde vyslovuje precizně, že »Církev není ztracena v případě, že se nesrovnává s pravdou, ale v případě, že pravdu ztratí.
AMERIO: „ROZCHÁZET SE S PRAVDOU NEZNAMENÁ „ZTRATIT JI“.
MODERNISTA: POCHOPIL JSEM. NYNÍ VÍM, JAK POSTUPOVAT.
Jak detailně popisuje de Mattei ve své knize 2. vatikánský koncil. Dosud nenapsané dějiny, přičemž si posluhuje důsledně bifurkací, kterou uvádí Amerio: 
„rozcházet se“ není „ztrácet“; dva velice rozvážní Pastýři, kardinál Tisserant a papež Roncalli, ten první jako nápověda a ten druhý jako realizátor, zasadili mistrnou ránu satana«, když vtiskli druhému Vatikánu druhý magisteriální stupeň místo prvního, 'pastorační' místo 'dogmatického', jak tomu mělo být v případě přítomnosti papeže, aby se vyslovoval jakožto papež, pokud by to potřeboval, s maximální plností a entelechií ve vyhlašování, jak tomu bylo ve dvaceti předcházejících ekumenických koncilech, z nichž jen dva (2. lyonský a 4. lateránský) žádné dogma nevyhlásily, protože toho nebylo zapotřebí.
Touto eskamotáží si papež zajistil svobodu, jakou by mu dogmatická forma nikdy nedovolila, jak upřesnil Amerio, vytvořil si základnu, aby si Církev mohla hrát na modernistu: stavět svobodu před pravdu, dovolit si onu krutost, odsunout stranou božskou Trojjedinost (Monotriadu) (Amerio, Iota uum 315).
SVOBODA POSLOUCHÁ PRAVDU, JAKO SLUŽKA POSLOUCHÁ SVOU KRÁLOVNU.
JESTLIŽE JI NEPOSLOUCHÁ, OKRÁDÁ JI, PODVÁDÍ A ZABÍJÍ.
Toto je zločin opomenutí, kterého se dopouštěli všichni papežové, kteří se nastolili na papežský trůn po Piu XII., zločin, k němuž se druží zločin ideologického podvodu: užívali záměrně stupeň nauky nižší než dogmatický, tedy 'magisteria pastoračního' nebo 'řádného a autentického', a to pro jeho dvě přesné charakteristiky:
protože nebyl dogmatický, tedy neomylný a nezměnitelný, tak aby měli výsadu, že se nedovolávají Boha, který ručí za své uživatele svým vlastním životem, protože dobře věděli, že není možné se beztrestně dovolávat Boha na potvrzení vlastních výroků (Bůh je přivoláván použitím plurálu „My“ – dva subjekty: papežský a božský);
To vše, aby přitom všem mohli vyžadovat od celé církve a každého věřícího co nejsilnější poslušnost, onu 'nábožnou úctu' vůči svým tvrzením, takovou, jakou církev žádá ke svěřeným pravdám, tedy k pravdám vycházejícím z dogmatu, jak tomu vždy bylo u hlásaných pravd před nástupem modernismu, než se nastěhoval tam, kde nikdy neměl dovoleno vystupovat.
Syntéza těchto dvou charakteristik dovoluje tvrzení, že všichni papežové, kteří následovali po Piu XII., by pro svůj kamuflovaný modernismus museli být z Církve vyloučeni, a je rovněž jasné, že by se nikdy nemohli dostat do rozporu s dogmatem o papežské neomylnosti, kterou vyhlásil Pius IX., protože to by přicházelo v úvahu pouze tehdy, kdyby byli vystaveni naléhavosti a museli vystoupit ex catedra, kde sídlí Potrestat clavorum, a snažili se vystupovat tak, aby se neprojevili jako ničemové podvodného modernismu.
Církev se nikdy nenacházela tak blízko bodu smrti jako v oněch dramatických desetiletích po 2VK: sama se zbavila dogmat magistéria, dogmatu liturgie (onen ritus zvaný „antický“ je ve skutečnosti jediný, věčný a svatý [vysvětlí to dr. Guarini].
Všechno to Pastýři Církve učinili za plného vědomí všech podmínek, které určují tíži vin onoho zanedbání a ideologického podvodu u osob papežů a jejich rádců (kardinálů a kuriálních prefektů) počínaje vznikem zcestnosti 2VK. Ony tři podmínky jsou: „plné vědomí“ a „svobodné rozhodnutí“ pro subjekty opomenutí a podvodnosti, „závažnost záležitosti“ vzhledem k objektu, skrývání nebo klamání či „opomenutí“ dogmatu.
V epilogu knihy Iota unum Amerio odhaluje: Novotou 2VK je osvětlování části katolické nauky, kterému odpovídá opomíjení jiných částí. Opomíjení se týká dogmatu o předurčení ve světle pravdy o všeobecném povolání; dále pekla ve světle pravdy o Božím milosrdenství atd.
ŘÍKÁ SE „DOBRÉ RADY“. VYSLOVUJE SE „RATZINGER“
Ovšem v encyklice Spe salvi Benedikt XVI. nejen 
opomíjí dogma, ale dokonce je nahrazuje, vynalézá nové, zcela svoje, jak dokládám nejdříve v Převrácená Církev, a pak v článku pod titulem Všiml si někdo, že v encyklice Spe salvi papež Ratzinger vymazal peklo?
Princip je stále stejný: „opomenout“ nebo „nahradit“, a je to totéž: důležité je neztratit, ale varovat se anulování, čilinikdy nedogmatizovat a nikdy neanatemizovat, ani u kanonizovaného papeže.
Pokud se někomu zdá divné, že nejdříve se lidé obviňují z těžkých vin, a pak je Církev kanonizuje, připomeňme si spíše
1), že magistérium kanonizací je magistérium omylné, jak připomněl mons. Gherardini, neboť jestliže má církev shodit již kanonizované z oltáře, je to nesmírný skandál, ale z kanonického hlediska nejsou v tom žádné těžkosti;
2) naopak – a to je důležité - neomylné a nezměnitelné magistérium Církve, dogma, v Písmu svatém upevňuje onen princip, kterým Boží slovo je vždy a v každém případě více než jakékoliv slovo lidské, i kdyby je vyslovil kanonizovaný papež.
Tento princip, který potvrdil svatý Pavel, je o tolik vyšší než cokoliv jiného, že i kdyby celá Církev se navždy zbavila dogmatické úrovně a učila klamu, jak to učinil arianismus, celá církev pak musí učinit nápravu, jak to učinila tenkrát, i když za velkých bojů, obtíží, nepochopení a zápasů“.
Jsem si jist, že některý pastýř alespoň díky mým dvěma knižním publikacím, o kterých diskutují a obviňují je jako nebezpečné, jak to udělaly desítky prelátů, kteří jsou si jisti svou vírou, najde brzy četné, silné a zvláště velmi rigorózní argumenty proti liberální, ba heretické teodiceji, která pronikla do Spe salvi a Lumen Fidei, i když vyšly z privilegovaného pera řádného a autentického, tedy pravého a bezpečného magistéria, aby tak pozvedli všechny věřící z nespravedlivé úcty, kterou oněm dokumentům věnovali.
Trvá to již od doby mého Doslovu k Iota unum, zveřejněného 2009 a pak ve všech dalších pracích, které se týkaly toho, co jen Romano Amerio označil jako riskantní a scestnou eskamotáž připravenou modernistickými Pastýři, aby si otevřeli pytel sugerovaný „dobrými rádci“; a neptáme se jak to, že tisíce teologů, akademiků, tomistů monsignorů, biskupů a kardinálů, kteří knihu četli (7000 exemplářů ve třech vydáních a 7 překladů do hlavních světových jazyků Západu, nikdo v nich neobjevil podstatu a hanebné důsledky. Nikdo neobjevil zhoubné důsledky: protože všichni, jeden jak druhý, je znali, ale nikdo si nedovolil je veřejně označit. Jsou nástrojem skrytého machiavelismu, podlého díla Pastýřů, kteří vystoupili na Petrův trůn po pečlivém Piu XII., nikoho z nich nevyjímaje, aby všichni hledali způsob, jak potopit církev v »Satanově dýmu«, tj. v modernismu, aniž by to někdo odhalil.
Na závěr jednu otázku: jak je možné, zvláště pokud jde o závažný dokument Spe salvi, ve kterém je tak snadné poukázat na zničené základní skutečnosti jako je pojem hříchu jakožto urážky Boha, peklo, očistec, milost atd. Nikdo odpovědný z Kongregace pro nauku víry, žádný orgán z katolického tisku, prostě nikdo neudělal ani nejmenší poznámku, alespoň dosud, k povinnosti odmítat, korigovat, cenzurovat katolické argumenty, které předkládá podepsaný ve svých knihách, ozvat se proti chybným textům, zvláště Převrácená Církev, Street Theology, Al cuore di Ratzinger. Jak je to možné?
To má být obrana Boha, Řádu, Zjevení, Církve u tak zasloužilého Pastýře?
Nikoho neobviňujeme – odpovídají – tak si nikdo nevšímá, že je zde někdo nebo něco, co je třeba napravit, a všechno plyne v klidu dál za netečnosti všech.
A právě zde se rozhoduje o osudu církve: o mlčení, nebo slovu. Ale jestliže si někdo myslí, že Slovo, Logos zvítězí jeho mlčením, pak mu odpovídám, že podcenil slova 1 Sol 5,2: Den Páně přijde v noci jako zloděj.A pak nad nimi zvítězí.
Ať žije Amerio! Ať žije Logos! Ať žije dogma!
Děkuji!
Viz také: Máme dva Ratzingery
Pramen: Chiesa e post concilio
