Lumen de Lumine

Konkláve, které bylo otevřeno 30. listopadu 1549  po smrti Pavla III., bylo jistě jedním z nejdramatičtějších v dějinách církve. Anglický kardinál Reginald Pole (1500 – 1558) byl označován za největšího favorita. Jeho otec byl bratrancem krále Jindřicha VIII. a jeho matka neteř krále Eduarda IV. Byla už pro něho zhotovena papežská roucha a některým známým ukázal svou děkovnou řeč. Aby obdržel 5. prosince papežskou tiáru, scházel Polemu jen jeden hlas. Ale kardinál Carafa povstal a přede všemi ho označil za heretika. Vytýkal mu mezi jiným, že podporuje kryptolutherské dvojí ospravedlnění, které bylo 1547 v Tridentu odsouzeno.

Carafa byl znám pro svou doktrinální integritu, zbožný život a četná díla blíženské lásky. Souhlas pro Poleho se zhroutil a po dlouhých výměnách názorů byl 7. února 1550 zvolen papežem Giovanni del Monte (1487 -1555), který přijal jméno Julius III.

Kardinál Pole a „spirituali“

Obvinění z hereze, které bylo poprvé vzneseno v konkláve proti jednomu z kardinálů, odráželo rozštěpení katolíků kvůli protestantismu ⁽¹⁾. V 30. - 50. letech 16. století rozšířily se heretické tendence také do církve v okruhu Říma, kde vznikla skupina tzv. Spirituali, ke které patřili ambivalentní osobnosti jako kardinálové Reginald Pole, Gasparo Contarini (1483 -1542) a Giovanni Morone ( 1509- 1580). Usilovali o irenické křesťanství a chtěli vnitřními reformami přivést luterství do souladu s institucionálními strukturami římské církve. Pole založil ve Viterbo heterodoxní skupinu. Morone , biskup v Modeně, si zval kazatele, kteří byli nakonec všichni odsouzeni jako heretici. Procesní akty inkvizice proti Moronemu (1557 – 1559) , Pietro Carnesecchimu (1557 -1567) a Vittorio Soranzovi (1550 – 1558), kteří patřili mezi spirituali, byly zveřejněny v letech 1981 – 2004 historickým ústavem Istituto Storico Italiano per l’età moderna e contemporaneaa Vatikánským tajným archivem. Ukázalo se, jak hustá byla síť, proti které s rozhodností bojovali dva muži, kteří se oba měli stát papeži: Gian Pietro Carafa , budoucí papež Pavel IV., a Michal Ghislieri, budoucí Pius V. Oba dva byli přesvědčeni, že spirituali byli tajnými luterány.

Kardinál Carafa, zakladatel řádu teatinů (kajetánů) a novátor církve

Gian Pietro Carafa pocházel z přední neapolské šlechtické rodiny. Byl již apoštolským protonotářem, arcibiskupem v Brindisi a apoštolským legátem v Španělsku, když ho Hadrián VI. (1522 – 1523) povolal do Říma do komitétu, který byl pověřen důkladnou reformou papežského dvora a světové církve. Tuto reformu přerušila předčasná papežova smrt. Carafa požádal jeho nástupce papeže Klementa VII., aby mohl rezignovat na všechny funkce i beneficia, a vstoupil do Oratoria božské lásky v Římě. Spolu s Kajetánem Thienem založil řád teatinů. 1536 ho papež povolal z Benátek zpět do Říma a jmenoval ho členem komise, která měla připravit vyšetřování zlořádů v církvi a připravit reformní návrhy. Do osmičlenné komise patřil také kardinál Pole. Výsledkem byl dokument Consilium de emendata Ecclesia, který Pavel III. přijal, ale nerealizoval.

Některé části Carafových návrhů byly uplatněny později. Patří k nim založení Congregatio Romanae et universalis Inquisitionis, která je především jeho dílem. Bula Licet ab initio z 21. července 1542 , kterou Pavel III. na doporučení Carafy uvedl ve skutek, znamenala vznik oné instituce, ze které pochází nynější Kongregace pro nauku víry. Bylo to otevřené vyhlášení války herezím. Této války se účastnili ti, kteří ji chtěli dovést až k porážce všech bludů, a ti, kteří ve jménu náboženského smíru a sblížení chtěli dosáhnout co nejrychlejšího ukončení.

Pavel IV. a kardinál Michal Ghislieri

Po smrti Julia III. zápolily v konkláve obě strany a 23. května 1555 byl zvolen papežem kardinál Carafa, který těsně předstihl kardinála Moroneho. Měl tehdy již 79 let a přijal jméno Pavel IV.. Byl to papež bez kompromisů, jehož hlavním cílem byl boj proti herezím a skutečná obnova církve. Potíral simonii, uložil diecézním biskupům povinnost sídlit ve své diecézi, obnovil mnišskou kázeň, dal římské inkvizici hlavní impulz a zavedl Index Librorum Prohibitorum. Jmenoval svou pravou rukou Michala Ghislieriho, dominikána prostého původu z lombardské řádové provincie, který se vyznamenal jako inkvizitor svou neúplatností. 1556 ho jmenoval biskupem v Nepi Sutri a 1558 hojmenoval  již jako kardinála velkým inkvizitorem. Tím mu otevřel cestu k pontifikátu. Ghislieri otevřeně kritizoval svého mentora, který se při předávání světských úřadů dopustil nepotismu.

Podezření z hereze proti kardinálu Moronemu a bula o heretickém papeži

1. června 1557 oznámil Pavel IV. kardinálům zatčení kardinála Moroneho pro podezření z hereze. Papež ho předal inkvizičnímu soudu, který měl podat zprávu posvátnému kolegiu. Stejnou žalobu vznesl proti kardinálu Polemu, který se zdržoval v Anglii a byl odvolán z úřadu apoštolského legáta. Kardinál Morone byl držen v Andělském hradě a po dvou letech v roce 1559 po smrti papeže byl propuštěn na svobodu a mohl se účastnit konkláve.

V březnu 1559, několik měsíců před svou smrtí zveřejnil Pavel IV. bulu Cum ex apostolatus officio, ve které se zabývá problémem možné hereze u papeže. Čteme v ní:

...samotnému římskému papeži, který je na zemi zástupcem Boha a našeho Pána Ježíše Krista a obdržel plnou moc nad národy a říšemi a všechny řídí, aniž by zde na světě mohl být někým souzen, je možno odporovat, kdyby se odchýlil od víry; a kdyby v kterékoliv době vyšlo najevo (…) že před svým jmenování kardinálem, nebo před zvolením papežem se odchýlil od katolické víry nebo upadl do bludu (nebo schizmatu, nebo schizma vyvolal), pak je jeho povýšení anebo volba neplatná, nulitní a bezcenná, i když k ní došlo ve shodě a s jednomyslným souhlasem kardinálů.

Nisi deprehendatur a fide devius

Bula potvrzuje takřka doslova středověký církevní princip, podle kterého papeže nikdo nemůže soudit a nikdo mu nemůže protiřečit nisi deprehendatur a fide devius – leda že by se odchýlil od víry.

Diskutuje se o tom, zda bula Pavla IV. je rozhodnutí dogmatické nebo disciplinární, zda je ještě v platnosti, nebo byla zrušena s vydáním kodexu církevního práva v roce 1907; zda je použitelná u papeže, který upadl do hereze ante nebo post electionem atd. Do této diskuze nyní nevstupujeme. Bula Cum ex apostolatus officio zůstává údajným papežským dokumentem, který uvádí a reaguje na eventuální možnost, i když nejsou uvedeny žádné konkrétní pokyny, jak by mohl papež být zbaven pontifikátu.

I když byl papež Pavel IV. velmi oslaben nemocí, dodržoval nadále přísnou askezi a podle svědectví současníků mohl tak uspíšit svou smrt. Po Pavlu IV. byl 25. prosince 1559 zvolen Pius IV. jako politický papež. 6. ledna 1560 zrušil proces proti Moronemu, uvedl ho opět do úřadu se všemi poctami a tvrdě postupoval proti rodině svého předchůdce. Zahájil tvrdý boj proti kardinálu Ghislierimu, kterého pokládal za fanatika inkvizice. Velkému inkvizitoru odňal plné moci, které mu udělil Pavel IV., a přeložil ho do malé diecéze Mondovi.

Pius V.:Návrat a volba papežem

Ale po smrti Pia IV. 7.ledna 1566 byl zcela nečekaně zvolen papežem právě Michal Ghislieri a zvolil si jméno Pius V.. Svůj pontifikát učinil zcela pokračováním pontifikátu Pavla IV. a inkvizice se opět ujala svého díla. Kardinál Morone, který z pověření Pavla III. zahájil jako papežský legát tridentský koncil, kterému předsedal a z pověření Pia IV řídil jeho poslední zasedání, získal zrušení svého odsouzení.

Církevní dějiny jsou i v období nejtvrdších rozporů komplexnější, než si můžeme představit. Tridentský koncil, který je velkým monumentem katolické víry, byl zahájen a ukončen osobností, která je v těžkém podezření luteránské hereze. Když zemřel v roce 1580 jako kardinál děkan, byl Morone pohřben v chrámě Santa Maria sopra Minerva (jeho hrob je dnes nezvěstný), ve stejné bazilice, kterou chtěl Pius V. povýšit na mauzoleum svého žalobce, jehož proces blahořečení zahájil: bojovníka za pravověrnost Gian Pietro Carafy – papeže Pavla IV.

                                                   Roberto de Mattei

                                                               katholisches.info