Osoby, fakta a vlivy na II. vatikánském koncilu
P. Paolo M. Siano, FI
Je nesporné, že fenomény naukové, duchovní, morální a liturgické a misijní krize pokoncilní doby mají své příznaky v ideách a jednání různých otců a expertů koncilního zasedání: teorie a praxe, které předpokládaly a způsobily indiskrétní otevření pro modernost a svět i pro odloučené bratry a nejednou i pro některé bratry ze zednářských lóží. Při vší dobré pastorační vůli takové ideje a taková otevřenost nepřivedly tyto kategorie ke Kristu, ale naopak, obrátily mnoho katolíků k těmto kategoriím. Již během koncilního období při generální audienci 4. listopadu 1964 si papež Pavel VI. stěžoval, že se všude rozšířila mentalita protestantismu a modernismu, popírání potřeby a existence legitimní autority, která zprostředkuje vztah duše s Bohem.
Na konto pastorační konstituce o církvi v současném světě konstatoval historik Hubert Jedin (1900–1980), který byl koncilním expertem, že Gaudium et spes byla přijímána s velkým nadšením, ale pozdější historie ukázala, že její důležitost a hodnota byly značně přeceněny a že svět, který měl být přiveden ke Kristu, hluboce pronikl do Církve.
V červenci 1966 několik měsíců po skočení koncilu vytklo Posvátné oficium biskupským konferencím bludný výklad koncilních dekretů. Jednalo se o protestantský biblismus, racionalistickou biblickou exegezi, dogmatický a gnoseologický racionalismus, etický subjektivismus (zvláště v oblasti sexuálního chování), pohrdání řádným učitelským úřadem Církve, popírání božství Ježíše Krista, negativní teorie transignifikace místo transsubstanciace Eucharistie, zavádění pojmu agapé místo oběti, pohrdání svátostí pokání, minimalizaci hříchu dědičného, který už není chápán jako urážka Boha, falešný ekumenismus, který se zakládá na irenismu a náboženském indiferentismu.
V audienci 19. ledna 1972 pranýřoval Pavel VI. otevřeně mezi jinými zlořády šíření modernismu, který odsoudil již Pius X. v dekretu Lamentabili a v encyklice Pascendi Dominici gregis. V audienci pro kardinálské kolegium 23. června 1972 kritizoval falešnou a zneužívající interpretaci koncilu, která požaduje rozchod s tradicí i naukou, zavrhuje předkoncilní církev a horuje pro „novou církev“, zevnitř nově zrozenou v konstituci, dogmatech, obyčejích i právu.
V červnu 2009 v Římě při výročním setkání rektorů papežských seminářů sekretář pro katolickou výchovu Mons. Jean-Lousi Bruguès přiznal, že jeho generace vykládá „otevření světu“, které vyvolal II. vatikánský koncil, jako autosekularizaci, která po koncilu ohrožuje také řeholní život. Podle něho autosekularizace dále pokračuje, protože její zastánci jsou stále na klíčových pozicích v církvi…
II. vatikánský koncil byl reformujícím z pastoračního hlediska a konfrontoval tři synonyma změny: aggiornamento, rozvoj a aressourcement (návrat k pramenům).
Na koncilu docházelo také k ostrým debatám a střetům, špatně byla střežena diskrétnost: masmédia byla příliš přítomná a zmocnila se již dříve mnoha faktů, a přílišnou publicitou ovlivňovala také přijetí koncilu.
Před koncilem i během něho se projevila citlivost ke klíčovému projektu zvanému ressourcement tj, návrat k pramenům, který je vlastní humanistům a protestantským reformátorům: návrat k Písmu a patristickým zdrojům. Tento koncept dává pochopit, proč byl tak odmítán posttridentský katolicismus. Na takový ressourcement se odvolávali evropští teologové z poloviny dvacátého století, kteří byli cenzurování Posvátným oficiem: teologové tzv. Nové teologie, která silně odmítá tomismus a scholastiku. Po encyklice Humani generis Pia XII. byli tito teologové pro podezření z modernismu postižení zákazem vyučování a publikování některých témat. Patřili k nim Henri De Lubac, Yves Congar, Maria Dominic Cheny. Karl Rahner měl zakázáno publikování v letech 1951 až 1962 před začátkem vatikánského koncilu. Bylo mu oficiálně sděleno, že jeho díla by mohla jít do tisku, jen pokud by prošla římskou cenzurou. Koncilní rehabilitace těchto teologů je jedním z aspektů, které těžce zranily II. vatikánský koncil, který měl tendenci modifikovat status quo.
Profesor Joseph Komonchak zkoumal otázku kontinuity/diskontinuity z hlediska nauky, teologie, historie a sociologie. Z hlediska nauky je zde kontinuita, pokud II. vatikánský koncil neopustil některé z dogmat a nedefinoval nová. Z hlediska historicko – sociologického je možno říct, že koncil byl nejvýznamnější událostí v církvi 20. století, protože znamenal „epochální zvrat“.
O koncilní polaritě mezi konzervativními a progresivními konstatuje O´Maley:
„Během koncilu obviňovala média často konzervativní otce z obskurantismu, neprůhlednosti, ztráty smyslu pro realitu a z nečistých manévrů. S jistotou se může o nich říci jedna věc v jejich prospěch: viděli s větší jasností novoty a těžké důsledky některých koncilních rozhodnutí, zatímco leadři většiny se snažili minimalizovat novost některých svých pozic a trvali na tom, že jsou v kontinuitě s tradicí. Je to ironie, že po koncilu konzervativní hovořili o kontinuitě a tzv. liberálové zdůrazňovali novost.
Zajímavá jsou líčení dvou novinářů přítomných na koncilu: Ralpha Wilgtena SVD (1921 -2007) a Henriho Fesqueta.
V roce 1967 vyšlo první vydání knihy R. Wilgtena Rýn se vlévá do Tibery. Dějiny II. vatikánského koncilu. Jeho kniha obdržela imprimatur tehdejšího arcibiskupa v New Yorku Mons. Terence Cooka. V úvodu Wilgten vysvětluje, že Rýnem rozumí skupinu koncilních expertů pocházejících ze zemí, jimiž protéká Rýn (Německo, Rakousko Švýcarsko, Holandsko). Tato skupina byla – upřesňuje Wilgten – na koncilu nejvlivnější („the most influential group“).
Henri Fescet, bývalý novic Afrických misionářů, pak žák Jeana Guitona a Yve Congara, od roku 1950 novinář Le Monde líčí koncil jako laik a progresista, který si všímá těchto bodů: 1) komplotů a loobies koncilních, parakocilních a mimokoncilních; 2) mariánského minimalismu a ekumenismu „bez návratu“; 3) změn v biblismu; 4) biskupské kolegiality mezi pravověrností a episkopalismem a konciliarismem; 5) zasvěceného života mezi posvátností a sekularismem; 6) otevřenosti vůči světu; 7) antikoncepce; 8) jednoho kuriózního koncilního otce.
Podle jeho zjištění kardinál Tisserant pověřil Jeana Guittona, aby se spojil se šesti kardinály před zahájením koncilu a při prvním zasedání zablokovali a odmítli jednací řád, který stanovil pro koncil Jan XXIII.
„Rýnským“ otcům se podařilo získat podporu mnoha afrických biskupů anglického a francouzského původu a dalších otců z Evropy a Spojených států. Nakonec Fringsův seznam se stal mezinárodní a mohl zaručit ve všech komisích přítomnost tzv. rýnské neboli evropské aliance. Ta si zajistila 49 % všech hlasujících a 50% zastoupení v nejdůležitější teologické komisi.
Tzv. rýnsko-evropská aliance měla podporu také latinskoamerických biskupů (reprezentoval je kardinál Raul Silva Henriques di Santiago z Chile), a představených řeholních řádů a misijních biskupů, kteří pocházeli z rýnské oblasti. Samozřejmě měl Frings na své straně biskupy z misijních zemí, které velkoryse podporují dvě jím založené agentury: Misereor a Adveniat.
Holandští biskupové distribuovali otcům asi 1500 exemplářů anonymně vydaného Schillebeeckxova textu, který kritizoval zničujícím způsobem čtyři dogmatická schémata:
1) Prameny Zjevení; 2) Střežení pokladu víry; 3) Mravní křesťanský řád; 4) čistotu, manželství, rodinu a panenství.
Během prvního zasedání koncilu se švýcarský teolog Hans Küng, známý svým progresismem) vyjádřil s uspokojením o odmítnutí kuriálního schématu o dogmatu, o ekumenismu a o pramenech Zjevení. Na koncilu se Mons. Sergio Mendez Arceo, biskup z Cuernavacy v Mexiku, stal advokátem zednářů (s vyhlídkou smíření zednářů s církví), Židů a psychoanalýzy. Zastával se také uznání protestantů jako církve.
Nejvlivnější osobou koncilu byl jezuita Karl Rahner. Jeho myšlenky jsou zjevné, když srovnáme jeho stanoviska ke třem schématům: (O Zjevení, o Panně Marii a O církvi) se stanovisky která předložil generální sekretariát koncilu. Rahner torpedoval mariánské schéma z pohledu moderní teologie a ekumenismu. Prohlašoval, že z hlediska moderní teologie nauka tohoto schématu nemůže být prohlášena za dogma. To, na co Rahner nejvíce útočil, byla nauka o prostřednictví Panny Marie a titul Prostřednice všech milostí. To však byla obecná nauka církve, kterou učil řádný učitelský úřad církve. Rahner uspěl a přesvědčil otce shromážděné ve Fuldě, že schéma nemůže být v předložené podobě přijato. Biskupové z německy mluvící oblasti a Skandinávie a také Mons. Mendez Arceo byli proti titulu „Maria Matka Církve“.
Mezi druhým a třetím koncilním zasedáním baron Marsaudon, zednář 33. stupně Velké lóže Francie líčí své velké naděje progesivistické a ekumenické. Marsaudon chválil koncilní většinu proti kuriální integralistické menšině. Marsaudon se díval na koncil jako na revoluci papežů Jana XXIII. a Pavla VI., kteří konečně skoncovali se středověkou církví. Velmistr si pochvaluje zjednodušení liturgie, lidový jazyk, rozvod, mariánský minimalismus, biskupskou kolegialitu (ve smyslu protipapežském), ekumenismus, který spojuje a překonává dogmata a náboženství, a „svobodu myšlení, která zrozená v zednářských lóžích se rozprostřela nad bazilikou Svatého Petra…“
Aprofondimenti di „Fides Catholica"
