Generál, který se nelíbil třem papežům
15.2.2019
P. Pedro Arrupe
5. února byl oficiálně zahájen proces blahořečení a svatořečení P. Pedra Arrupeho, generála jezuitů v letech 1965 -1983. Kardinál vikář Angelo De Domatis hovořil při té příležitosti o Arrupeovi jako obránci víry proti ateismu a nevěře, jehož „pověst svatosti“ (…) se od jeho smrti šíří den co den.“
Nicméně postava P. Arrupeho, tak oceňovná současnou římskou hierrachií, se ve Vatikánu netěšila vždy stejné úctě. Naopak, když stál v čele Tovaryšstva Ježíšova, vztahy mezi papežem „bílým“ a oním „černým“ nebyly nijak idylické.
První napětí vznikala během pontifikátu Montiniho z důvodů progresivistických excesů, které se vzmáhaly v řádu, založeném sv. Ignácem z Loyoly a které propukly na XXXII. Generální kongregaci řádu. 1237 delegátů shromážděných v sídle řádu 1. prosince 1974 až 7. března 1975, schválilo rozšíření čtvrtého slibu (zvláštní poslušnost papeži) na všechny, nejen na řádové řeholníky se slavnými sliby. Tuto změnu Pavel VI. odmítl ve zvláštním listě; P. Arrupe mu v září 1973 zdůraznil svůj postoj při audienci, kterou papež poskytl delegátům při otevření Generální kongregace.
Diskuze a schválení rozšířených slibů vzbudilo značnou nelibost papeže Montiniho, který 15. března napsal generálovi nový dopis a promluvil v něm jako jako »nejvyšší garant Formula Instituti a Pastýř univerzální církve« a potvrdil ještě jednou, že nesouhlasí se žádnou změnou, která je v rozporu s Ústavou Řádu. Byla to bolestná záležitost pro oba protagonismy, která vyvrcholila setkáním římského papeže s „černým papežem“ ve Vatikánu v prosinci téhož roku.
Rozhovor nebyl pro P. Arrupeho milý, protože, jak vypravuje jeho životopisec Pedro Miguel Lamet, jakmile se objevil před tváří Pavla VI., uslyšel kategorický příkaz: »Posaďte se a napište, co Vám bude monsignore Benelli diktovat«. P. Arrupe uposlechl papeže a připustil, že dokumenty schválené Kongregací budou opraveny, a pak vyšel ven se slzami v očích.
Pevný postoj, jaký dal veřejně najevo Montini, nedokázal uklidnit určitou část řádu. Ve dnech, které předcházely bílý dým v prvním konkláve 1978, P. Vincent O´Keefe, zástupce španělského představeného, poskytl rozhovor holandskému týdeníku De Tijd, ve kterém předpovídal u nového papeže změny v postoji církve ke sporným bodům: svěcení žen a kněžskému celibátu. Slavná prohlášení amerického jezuity neunikla pozornému sluchu Albina Lucianiho, který ihned po nástupu na papežský trůn neskrýval svou nevoli a napsal slavné „Poselství jezuitům“, které mělo být čteno za přítomnosti Arrupeho 30. září 1978, tedy dva dny po papežově smrti.
Jan Pavel I. jasně volal řád ke kázni: »Nedovolte, aby vaše nauky a publikace působily zmatek a dezorientaci mezi věřícími«. Text rovněž připomínal pokyny, které jeho předchůdce předal po diskuzi XXXII. Kongregaci. Ve věci čtvrtého dekretu, ve kterém delegáti oficiálně schválili, že podpora spravedlnosti se stala jedním z poslání Tovaryšstva, poslední italský papež upřesnil s odvoláním na Formula Instituti a s připomínkou, že vlastním cílem řádu je „obrana a propagace víry k prospěchu duší v křesťanském životě a nauce“.
Proto, píše dále papež Luciani, tomuto duchovnímu a nadpřirozenému cíli je třeba podřídit každou další aktivitu, kterou je třeba provádět způsobem přiměřeným řeholnímu a kněžskému institutu. Pokud jde o otázku rozšíření čtvrtého slibu, které tolik znepokojovalo Pavla VI., poslední italský papež napomíná: »Povinný apoštolský styk se světem neznamená přizpůsobování světu; naopak, vyžaduje odlišnost, která chrání identitu apoštola, aby byl skutečnou solí země a kvasem, schopným prostoupit veškeré těsto. Buďte proto věrní moudrým normám obsaženým ve vašem Institutu; buďte současně věrní předpisům církve, týkajícím se řeholního života, kněžské služby a slavení liturgie, a dávejte tak příklad láskyplné učenlivosti vůči naší svaté hierarchické Matce Církvi, jak píše sv. Ignác v Pravidlech správného cítění s Církví – protože ona je „pravou nevěstou Krista, našeho Pána“.
Ve dnech po druhém konkláve bylo známo, že toto poselství existuje, nikoliv však jeho obsah. Kardinál státní sekretář Jean Maria Villot ho předložil posvátnému kolegiu v konkláve. Po volbě papež Wojtyla poslal řeč svého předchůdce vedení řádu a zdůraznil, že má být pojímána jako celek. S nástupem nového pontifikátu vztahy mezi Svatým stolcem a Tovaryšstvem Ježíšovým byly nadále napjaté, jak připomíná Andrea Riccardi. Otec Giuseppe Pittau, jeden z mužů, který měl v řádu papežovu důvěru, vypravoval, že Wojtyla projevoval nevoli, kdykoliv slyšel jméno baskického jezuity. Arrupe několikrát žádal o audienci, ale musel se spokojit se dvěma krátkými příležitostnými setkáními. Při jednom z nich Jan Pavel II. veřejně prohlásil, že není srozuměn s výjimečným obdobím, které bylo řádu poskytnuto k podnětům označeným výslovně za progresivistické, a poukázal na krizi, jakou prochází vnitřní řeholní život řádu.
8. prosince 1980 byl zveřejněn dopis generálního představeného adresovaný provinciálům v Latinské Americe, který se zabýval delikátním tématem marxistické analýzy obsažené v Teologii osvobození. Dopis, jak se vyjádřil v jednom rozhovoru papež František, se vyslovuje „proti marxistické analýze a říká, že není možno udělat takovou zásadní věc ve jménu Ježíše Krista“. Nicméně v textu hovoří také o dialogu s marxisty a vyzývá „neodmítat konkrétní dobře vymezenou spolupráci, která může přinést obecné dobro“. Zjevně nesmělé signály k otevření a přijímání kompromisů, které jistě nenadchly baštu proti komunismu, jakou byl Wojtyla.
Absence souzvuku mezi třemi osobami se projevila také v nejdramatičtějším okamžiku, když v létě 1981 postihla Arrupeho embolie krční tepny a vyvolala mozkovou mrtvici, která paralyzovala tělo a způsobila ztrátu řeči. Několik měsíců předtím představený oznámil papeži svůj záměr podat demisi, která nebyla přijata. Arrupe označil jako svého „dědice“ právě onoho Vincenta O´ Keefeho, který byl dlouho jeho generálním asistentem a který iritoval Albina Lucianiho svým rozhovorem o církevních zákazech. Tento návrh vzhledem k ultraprogresivním postojům Američana nemohl Jan Pavel II. akceptovat. Kardinál Agostino Casarolli sdělil Arrupemu rozhodnutí papeže jmenovat jako svého osobního delegáta Paolo Dezzu (1901 -1999). Mnozí to chápali jako komisariát řádu. Dezza byl starý jezuita, zpovědník Montiniho i Lucianiho, který nesouhlasil se způsobem vedení P. Arrupeho.
Jak vyprávěl vlivný jezuita James Martin – aktivista šířící agendu LGBT – ve své knize My Life with the Saints, nemocný generál přijal tuto zprávu se slzami v očích. Zásah Dezzy zabránil tomu, že se generálem nestal O´Keefe. Arrupe, jak píše jeho spolubratr Kevin E. Burke, zůstal odsouzený k desetiletí nečinnosti posilněné mlčením, období hluboké duchovní chudoby a rekapitulace.
Niko Spuntin, Nuova Bussola Quotidiana
