Případ Galileo Galilei
Galileo Galilei
Paul Bade
Trvalo to dlouho, než svatá Inkvizice odsoudila Galileo Galileiho k odvolání. 22. června 1633 se musel zříct své, jak bylo řečeno, mylné nauky, že Slunce je stojící střed vesmíru (což se podle něho dá dokázat empiricky na základě přílivu a odlivu).
Že Slunce naopak ráno vychází na východě a večer zapadá na západě, že tedy zřetelně „jde“ a nikoliv stojí, vidí ještě dnes každé dítě. Tehdy to pokládali i největší duchové za nejpravděpodobnější, protože to tak skutečně vypadalo. Ale o to ve slavném procesu proti Galileimu vlastně ani nešlo.
Již 1507 vyslovil Mikuláš Koperník v Toruni hypotézu, že Slunce neobíhá kolem Země, ale naopak. Toto tvrzení mohlo poskytovat lepší vysvětlení některých jevů než Ptolemaiova hypotéza o Zemi jako desce (jak o tom mluví dojem zraku).
Ve Španělsku v Salamance se vyučovalo již v roce 1561 jinému obrazu světa, ale ani tam, ani tam, ani pak v roce 1633 to nebylo možno vědecky dokázat. Dokud takový důkaz nebude k dispozici, musí být Galileo ke svým tezím skeptický, trvala na svém Inkvizice.
„Ten blázen chce převrátit astronomii“
O tom nechtěl tento učenec nic vědět. Bylo mu také jedno, co k tomu říká Bible, a jaký vliv by mohl mít jeho převratný objev na prosté lidi. Luther a Kalvín se již bouřili proti Koperníkovým představám, který před Galileim hlásal takové neřády. „Ten blázen chce převrátit celou astronomii“, říkal dr. Luther o polském astronomovi.
A nyní v Římě papež Urban VIII. o století později s tímto bizarním žákem Koperníka stále vlídně zacházel, protože si ho nesmírně oblíbil. Teprve 22. června 1633 ho papež přiměl, aby konečně za Pantheonem v aule kláštera Santa Maria Sopra Minerva své omyly před inkvizicí veřejně odvolal. A to byl celý případ Galilei.
Ještě déle než sám proces trvalo, než katolická církev opět případ Galileo Galilei otevřela a 2. listopadu 1992, tedy před dvaceti lety, za Jana Pavla II. Galileiho formálně rehabilitovala. Dokonce získal ve Vatikáně sochu.
Rozsudek nebyl podepsán
V listopadu 2008 se Vatikán znovu distancoval od rozsudku papežské inkvizice tím, že zveřejnil kriticko – historické vydání procesních aktů. Obsahují 550 stran a mnoho nových dokumentů biskupa Sergio Pagana, prefekta vatikánského tajeného archivu. Z nich vyplývá, že Urban VIII. rozsudek nepodepsal a ani papež ani kurie za Inkvizicí nestáli. Za jeho duši odsloužil arcibiskup Rabassi zádušní mši svatou.
Ale zcela tento případ ze stolu smeten nebyl, a to ze dvou důvodů. Předně Galilei se stal mýtem, který nemá se skutečností mnoho společného. Za druhé Inkvizice se svým rozsudkem byla v právu a nikoliv naopak. Tento poznatek není nový. Kardinála Roberta Bellarmina, nanejvýš milosrdné protihráče Galileiho, již v 17. století naplnil moderní ideál vědy 21. století, že totiž každé věděcké tvrzení může být ve skutečnosti jen hypotézou.
V každé myšlence ryzí pravdu
Tento poznatek formuloval poprvé klasicky 1934 ve své „Logice výzkumu“ Karl Popper . O tom Galileo ve své době nechtěl nic vědět. On v každé myšlence, která mu prolétla hlavou, neviděl nic než pravdu pro všechny časy, i když byla absurdní. Hypoteticky nebyl schopen své poznatky nikdy pochopit. Proto také již v roce 1908 potvrdil francouzský fyzik Pierre Duhem, že v procesu Galileo Galilei „vědecká logika“ byla na straně Inkvizice, a nikoliv na straně Galileiho: Když přijmeme fakt, že Koperníkovy hypotézy mohly vysvětlit všechny známé jevy, můžeme z toho vyvodit, že jsou možná pravdivé, ale v žádném případě, že nutně platí.
Abychom mohli přijmout onen poslední závěr, museli bychom dokázat, že není myslitelný žádný jiný systém, který by je mohl vysvětlit stejně dobře nebo lépe.
Je to velmi kuriózní, ale v naší době jsou to především ateističtí a agnostičtí vědci, kteří stojí v této věci na straně církve. Agnostik a skeptik Paul Feyerabend svém spisu „Wider den Methodenzwang“ tvrdí: „Církev za doby Galileiho se daleko přísněji držela rozumu než sám Galilei a vyvozovala z toho také sociální důsledky, který byly v jeho nauce v sázce. Její rozsudek byl rozumný a spravedlivý a jeho revize se dá ospravedlnit jen politicko – oportunistiky.“ Podobný názor zastává také Ernst Bloch.
„Dědičný hřích" moderní přírodovědy
Carl Friedrich Weizsäcker šel ještě dále a za přímý důsledek Galileiho postoje označil vývoj atomové bomby. Podobně usoudil v roce 1967 Bertold Brecht: „ Gagileův zločin můžeme nazvat dědičným hříchem moderní přírodovědy. Atomová bomba je jako technický i sociální fenomén konečný produkt vědeckého bádání a sociálního selhání“.
Galileo se přesto všechno stal posvátnou krávou moderny, i když inkvizice v roce 1741 povolila na prosbu papeže Benedikta XIV. tisk celého jeho díla bez jediného škrtu.
Protože Josef Ratzinger citoval v roce 1990 výše uvedeného filozofa Feyerabenda, nesměl ani po téměř dvaceti letech vystoupit na římské univerzitě Sapienza, kterou založil jeho předchůdce papež Bonifác VIII. v roce 1303, kvůli protestu studentů a 67 docentů.
"Vězení" s nejlepší římskou kuchyní
Odsouzení Galileiho bylo „zcela odůvodněné“. Především proto, že podvodným způsobem vymámil povolení na tisk svého Dialogu. Za druhé neposlechl požadavek Oficia, aby svou teorii o heliocentrismu zastával jako fyzikální hypotézu a nikoliv jako exaktní popis kosmické reality. „Právě v tom mělo stanovisko svaté Inkvizice proti němu vědecko-teoretický předstih. Dnešní věda v tom dává za pravdu Inkvizici, a nikoliv Galileimu. Galileo měl pravdu ve svém výkladu Bible.
Vědecký význam Galileiho souvisí nikoliv s jeho astronomickým pozorováním, ale s jeho pozdějším dílem o mechanice, které začal psát ve svém údajném „vězení“ v paláci sv. Oficia s nejlepší římskou kuchyní a dopsal je po svém odsouzení. Jeho údajně slavný výrok, že země se přece jen točí, ho nikdo neslyšel ani zašeptat.
Die Welt
