Třicet řádků mimo módu
Z týdenní rubriky Allessandra Gnocchiho
»Předpokládejme na okamžik, že katolická víra před staletími vyhasla a tradice o jejím kultu jsou zcela ztraceny«. Tak začíná jeden článek, který napsal Marcel Proust 16. srpna 1904 v „Le Figaro“.
Článek měl nadpis „Smrt katedrál“ a byl reakcí na pocity, které autor prožíval, když došlo ve Francii k odloučení církve od státu: na rušení kultovních míst, inventářů a konfiskaci církevního majetku francouzským státem, na zřízení „kultovní policie“ a všechno ostatní, co provází zrození laicismu. Svatý Pius X. nařídil francouzskému episkopátu, aby se nechal okrást o všechno a v absolutní chudobě setrval u pastoračního mandátu: zachovat a předávat víru.
S rizikem, že se budu jevit jako chladný intelektuál, postrádající schopnost empatie, musím se přiznat, že jsem si vzpomněl na tento Proustův článek, když jsem se díval na hořící katedrálu Notre Dame v Paříži. »Předpokládejme na okamžik, že katolická víra před staletími vyhasla a tradice o jejím kultu jsou zcela ztraceny«: po více než jednom století už nemusíme něco takového předpokládat, nýbrž musíme to konstatovat. Hyperbolická literární reakce proustovské víry na barbarství laicismu se stala byrokratickým certifikátem ještě barbarštějšího díla v církvi, která přestala věřit v Krista, protože staré náboženství »vyhaslo a tradice o jejím kultu jsou zcela ztraceny«.
Komu a čemu ještě věří ty udivené tváře, které se objevovaly na obrazovce a na prvních stránkách novin? Čemu se chodily klanět, pokud k tomu vůbec byly vychovány, když vstupovaly do svatého prostoru a zdí Notre Dame? Kolikrát asistovali a schvalovali profanaci chrámu a účastnili se obřadů, které neobsahovaly nic křesťanského? Notre Dame, ona pravá, ona víra v Ježíše Krista, tvrdší než velkolepé gotické kvádry a vzpínající štíhlé klenby sahající k nebi, nevyhořela snad dávno srdcích všech katolíků, kteří ji znesvětili a redukovali na chatrč novocírkve? Není snad už zbourána v srdcích pastýřů mrtvých duší, kteří do ní vpustili vlky žíznivé po beránčí krvi?
»Předpokládejme na okamžik, že katolická víra před staletími vyhasla a tradice o jejím kultu jsou zcela ztraceny«. Už to nepředpokládáme, dnes už to víme. Máme to před očima, a právě to nás bolí daleko více než plameny, které se zvedají k nebi na bezbožeckou Paříží, která přijímá stejným způsobem vpád smrti při sprosťárnách v Bataclanu a činí světce z rouhačů v Charlie Hebdo - s požehnáním toho, kdo by měl pečovat o zachování víry uvnitř Notre Dame, a místo toho prodal víru za jedno pomilování se světem. »Notre Dame je místo pro křesťany, ale i pro toho, kdo není křesťan“, pospíšili si s prohlášením pastýři mrtvých duší a naráželi tím na duše, které zemřely na laicismus. Protože všechno je už stejné, svatost i hřích, spása i odsouzení, Kristus i Antikrist.
Novým božstvem je Velká Indiference oslavovaná uvnitř starých katedrál, které jsou již mrtvé. Jsou již mrtvé, jak píše Proust, protože jsou životaschopné jen skrze víru těch, kteří je budovali a kteří v nich dále přebývají.
»Předpokládejme tedy, že jednoho dne odborníci na dokumenty obnoví obřady, které se kdysi slavily a pro které byly katedrály postaveny, které měly přesně onen význam a onen život, bez kterého by byly vždy jen mrtvou literou; a předpokládejme, že někteří umělci posedlí snem obnovit na chvíli život oněch velkých mlčenlivých chrámových lodí, by dokázali aspoň na hodinu obnovit podívanou na mystické drama, které se zde kdysi odehrávalo za zpěvu a vonného dýmu (…) Není možno se ubránit zvolání: Ach, oč krásnější byly ony svátky v době, kdy zde byli kněží, aby slavili obřady a to nikoliv proto, aby ceremonie posloužily literátům jako námět, nýbrž jen proto, že měli stejnou víru jako umělci, kteří vytesali poslední soud v tympanonu portika a zpodobňovali životy světců ve vitrážích apsidy. Jako celek dokázalo toto dílo nejlépe promlouvat, když na hlas kněze všechen lid odpovídal a skláněl kolena při zvonku k pozdvihováni, a to nikoliv jako by šlo o něco retrospektivního, něco na způsob chladné stylizované stafáže, ale protože i oni všichni, stejně tak kněz a sochař, i oni, lid - věřili.
Jenže dnes naopak již nevěří. Nevěří věřící ani jejich pastýři. A katedrály umírají, protože již není pravdou to, co Proust mohl ještě napsat na počátku minulého století: Je možno říci: díky tomu, že katolická církev setrvává u stejných ritů a na druhé straně u stejné katolické důvěry ve francouzská srdce, jsou katedrály nejen nejkrásnější ozdobou našeho umění, ale samy žijí svým integrálním životem, neboť udržují a zachovávají si vztah k onomu cíli, pro který byly zbudovány.
Za našich dnů však spatřily chrámy něco horšího než plameny, které spalují trámy, ničí malby a vitráže, strhávají věže. Byly znesvěceny skrze obřady se zvrácenou vírou, slavenými se souhlasem toho, kdo pak pláče nad jejich zkázou v přímém televizním přenosu; jenže, jak píše Proust, lépe je chrám devastovat než znesvětit. I když je sám zmrzačen, dokud se v něm slaví mše, uchovává si ještě svůj život. Ode dne, kdy je znesvěcen, je mrtvý, i když je ještě chráněn jako historická památka, s novými skandálními obřady je už jen pouhé muzeum. Můžeme kostelům říct to, co Ježíš řekl svým učedníkům: Nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život (Jan 6,55). Tato slova tak tajemná a tak hluboká, která Spasitel pronesl, jsou v tomto novém pojetí jen axiomem estetiky a architektury. Když oběť těla a krve Kristovy, autentická oběť Mše svaté již nebude v chrámech přinášena, nebude v nich život. Katolická liturgie tvoří jednotu s architekturou i sochařskou výzdobou našich katedrál, protože mají svůj kořen v jediné symbolice. (…).
Nedávno jsme říkali, že v katedrále jsou takřka všechny obrazy symbolické. Některé z nich však takové nejsou. Jsou to obrazy a sochy těch, kteří přispěli svými denáry na výzdobu katedrály, chtěli si zde trvale zachovat místo, aby mohli z balustrády, z niky nebo obrazu ve vitráži mlčky sledovat obřady a účastnit se tiše modliteb in saecula saeculorum. (…) Přicházeli do chrámu, zaujímali své místo a chtěli si je zachovat i po smrti, aby mohli dále jako za dob svého života sledovat oběť, aby zobrazeni na mramorovém hrobu mohli lehce otáčet hlavu na evangelní nebo epištolní stranu, aby lépe slyšeli, a cítili přitom u svého jména připojené květnaté ornamenty a vznešené iniciály... (...)
Jenže v katedrálách už není místo pro živé, kteří chtějí zemřít v Kristově náruči, ani pro mrtvé, kteří již v oné blaženosti žijí. Proto po pěti minutách sledování plamenů a tváří, které jsem nedokázal pochopit, stejně jako nechápu laické obřady s křesťanskou symbolikou, vypnul jsem televizor a šel si číst Prousta.
Přemýšlel jsem o tom, jak jsme se vzdálili a jak jsme zapomněli na napomenutí Pia X. francouzskému episkopátu a celému světu všech dob: Nechat se oloupit, ale zachovat si v absolutní chudobě své pastorační poslání: víru a její předávání.
Alessandro Gnocchi - Riscossa Cristiana
