Antikristova synagoga
Výsek z obrazu Antikrist v katedrále v Orvietto
Kniha Zjevení sv. Jana ji bez obalu označuje za synagogu Satanovu (Zj 2,9;3,9). Je to potomek té frakce judaismu, která čekala na Mesiáše zaměřeného na její zájmy: někoho, kdo by jí zajistil světovou nadvládu ve smyslu ryze pozemském. Ale Mesiáš radikálně zklamal tato nelegitimní očekávání, a tak se v poslední analýze zaměřila na popření Božího království a dala bezpodmínečně do služeb zhoubného ďáblova panství. Tehdy ještě jako malá frakce (nevelká co do počtu a mocná ekonomicky) vyhlásila tato synagoga válku novému Božímu lidu, který se zrodil právě ze smrti zavrženého Mesiáše, smrti, jakou si sám zvolil. Současně začala svou slovíčkářskou legislativou potlačovat tu část vyvoleného národa, která nepřijala Novou smlouvu, nepřetvořila se do nového Izraele a vypadla tak z božských zaslíbení.
Jestliže se diktatura rabínského judaismu mohla bez problémů vložit do vnitřních náležitostí, na záležitosti ad extra bylo zapotřebí použít jiných způsobů: štvát politickou moc proti církvi azpůsobit její krvavé pronásledování (které vlastně v římském právu nemělo žádné odůvodnění) a podněcovat v jejím lůně rozepře a hereze(z jedné z nich se v okolí obskurního arabského obchodníka v lůně hebrejské komunity v Medině zrodil islám), podněcovat a udržovat divoké protináboženské revoluce (protestantskou, francouzskou a bolševickou), deformovat myšlení křesťanů ideologickým terorismem (modernismem a postmodernismem), infiltrovat se do center moci katolické církve (především římské kurie a na ta místa, kde se formuje a vytváří teologické myšlení).
Na maličkém teritoriu Města Vatikánu operují strategicky rozloženy na osm čtvrtí čtyři zednářské lóže. Z nich nejmocnější - lóže Ecclesia - je přímo podřízena Hraběti z Kentu, hlavě Mateřské lóže v Anglii; nemluvě ani o četných kardinálech, biskupech, kněžích a řeholnících spřízněných s masonerií a získaných tak zcela pro její ideje a cíle.
Masonerii se tak podařilo uskutečnit poslední a nejvíce zničující revoluci, kterou nazýváme revolucí v tiáře a pluviálu, tj. úplný rozvrat církve zevnitř, provedený samotnými jejími představiteli. Kromě evidentních škod které mají všichni před očima, způsobených tzv. koncilními „reformami“ (v liturgii, v seminářích, v právu, v zasvěceném životě), jsou zde další skryté léčky neméně nebezpečné, z nichž dvě jsou zdrojem viditelných instrukcí.
Jedna z nich má nejhlubší kořeny: „znetvoření“ teologie přijetím filozofických rámců, které jsou v rozporu jak s rozumem, tak se zjevenou vírou (racionalismus, idealismus, pozitivismus, marxismus, revolucionismus, existencialismus...) Tak se stalo, že základní pojmy katolické teologie, i když jsou alespoň zčásti zachovány, jsou zbaveny svého vlastního smyslu a naplněny cizími obsahy gnostického charakteru. Dokonce užívají stejnou terminologii, stejné moderní pseudo-teology a nerespektují vůbec samotnou realitu.
Druhou nástrahu představuje kapilární perverze orgánu řízení, s jakým operuje papež ve svém obecném řízení. Světec z Gargana (který se nepotřeboval vzdalovat fyzicky ani být informován od fyzických osob, a orientoval se velmi dobře ve všech situacích) prohlásil již na konci pontifikátu Pia XII., že římská Kurie se hemží zednáři. Jejich znesvěcující přítomnost přetvořila „Vatikán“ na zrůdné centrum moci, v němž ten, kdo se nezařadil, riskoval vážně smrt za zcela „přirozených“ podmínek (samozřejmě způsobených), jak se to stalo mně dobře známému monsignorovi, který si dovolil distribuovat na Státním sekretariátě revui Dona Luigi Villy a záhy zemřel na rakovinu jater v důsledku chybného receptu. Pro ony pány se skandály, které sami vyprovokovali, bylo dětskou hrou vytvořit před zrakem lidu manipulovaného médii obraz, nenáviděný obraz institucionálního srdce Katolické Církve na výsledném panoramatu samotné církve.
V důsledku toho u mnoha lidí propukla krize víry, jak pokud jde o její nauku, tak o její božský původ a její autoritu, i na poli politickém a sociálním. Dokonce my sami – a to je třetí skrytá léčka – jdeme vstříc riziku, že pokud neskončíme v úplné krizi, soustředíme pozornost především na kroky uskutečňované pozemskou církví, které nás provokují, abychom se vydávali na lov špatných zpráv a nezdravým způsobem se sytili rozhořčením a zlořečením. Tímto způsobem nás Boží nepřátelé dokážou krok za krokem zbavovat radosti z víry, učinit z nás lamentující a pesimistické bytosti, jejichž víra z důvodu trápení a rebelie je spíše motivem k nadutosti a nedůvěře. Chceme jim poskytnout satisfakci, anebo spíše vykročit vpřed s odvahou a rozhodností, s vědomím, že ať se děje cokoliv, již jsme zvítězili v našem Spasiteli?
Ale co synagoga vším tím sleduje? Budiž zcela jasno, nejsme antisemité: omezujeme se na obžalobu sektářské židovské elity, která kromě toho, že těžce utlačuje své vlastní bratry, (dokonce si posloužila nacistickým režimem, aby si vytvořila nedotknutelný pretext a vynesla svou vlastní vůli na planetární úroveň) již dvě tisíciletí dělá všechno pro to, aby zničila církev. A přesně k tomuto cíli před třemi staletími dala v anglickém prostředí vznik svobodnému zednářství jako směsi antických scestných korporací, očištěných jakýmsi křesťanským charakterem.
Komu jsou zednáři k službám, potvrzují Protokoly siónských mudrců, (které odborníci pokládají za autentické): »My budeme vytvářet a uvádět do praxe zákony a vlády (…) A k jakému účelu jsme uložili zednářům tuto politiku, aniž bychom jim dali možnost ověřit její obsah? Toto všechno slouží jako základ pro naši tajnou zednářskou organizaci (…) jejíž existenci tito „zvrhlíci“ námi navnadění do zednářských lóží, ani netuší«.
Pater Maxmilián Kolbe, když hovoří o tomto úseku protokolů v článku v roce 1923, apeloval na svědomí oněch nešťastníků těmito slovy:
Slyšeli jsme, páni zednáři? Ti, kteří vás zorganizovali a tajně vás řídí, Židé, vás pokládají za „vyvrhele“ zatažené do zednářských lóží k cílům, které vy ani netušíte (…) Ale víte, páni zednáři, co vás čeká onoho dne, kdy vám přijde na mysl začít jednat tak, jak to sami myslíte? Poslechněte si: tentýž protokol (XI.) pokračuje tvrzením: „Smrt je nevyhnutelným závěrem každého života. (…) Popravíme tyto zednáře takovým způsobem, že nikdo (…) nebude mít podezření, ani samotná oběť: všichni zemřou v okamžiku, kdy to bude potřebné, zdánlivě na běžné choroby. (…) Páni zednáři, (…) zamyslete se a řekněte upřímně: není lepší sloužit Stvořiteli ve vnitřním pokoji, (…) spíše než poslouchat rozkazy těch, kteří vás nenávidí?«
Toto je nadpřirozená prozíravost spojená s láskou bez hranic, jaké jsou schopni jen světci. To je pravé milosrdenství: milosrdenství v pravdě. Nikoliv vylhané „milosrdenství“ toho, kdo připouští do svatyně členy nejproradnější a nejmocnější judaistické sekty, zapletené do obchodu s drogami, do pornografie a prostituce, jedním slovem ,do všeho toho – ta náhoda! – čím byl nakažen a zotročen Západ, kdysi křesťanský, a skrze něj celý svět. Ale nakonec se k nim P. Maxmilián obrací slovy upřímnými, usilujícími je zachránit před věčným trestem:
A vy, malá hrstko Židů, „Mudrců Siónských“, kteří jste záměrně vyprovokovali tolik neštěstí a ještě více jich připravujete, obracím se na vás s jednou otázkou: Jaký prospěch z toho vytěžíte? (…) Velkou hromadu zlata, rozkoší, zábavy, moci...? Nic z toho ještě nečiní člověka šťastným. A i kdyby se toto všechno stalo štěstím, jak dlouho to potrvá? Snad deset let, snad dvacet (…) A pak? … A vy, vedoucí Židé, kteří jste se dali svést Satanem, nepřítelem lidstva, nebylo by lépe, kdybyste se upřímně obrátili k Bohu?
Don Elia, Chiesa e postconcilio.
