Je kněžský celibát zátěž nebo drahocenný poklad?
Walter kardinál Brandmüller
Úvodem bych chtěl říct, že celibát nebyl uzákoněn 900 let po Kristově smrti. Jsou to spíše slova evangelií podle Matouše, Marka a Lukáše, která hovoří o Ježíšových slovech týkajících se celibátu.
U Matouše (19, 29) čteme: A každý, kdo opustil domy nebo bratry nebo sestry nebo otce nebo matku nebo děti nebo pole pro mé jméno, stokrát víc dostane a bude mít podíl na věčném životě.
Podobně je tomu u Marka (10, 29) : „Amen, pravím vám, není nikoho, kdo opustil dům nebo bratry nebo sestry nebo matku nebo otce nebo děti nebo pole pro mne a pro evangelium, aby nyní, v tomto čase, nedostal spolu s pronásledováním stokrát více domů, bratří, sester, matek, dětí i polí a v přicházejícím věku život věčný.
Ještě obšírnější je Lukáš (18, 29): „Amen, pravím vám, není nikoho, kdo opustil dům nebo ženu nebo bratry nebo rodiče nebo děti pro Boží království, aby v tomto čase nedostal mnohokrát víc a v přicházejícím věku život věčný.“
Ježíš se těmito slovy neobrací k velkému množství lidí, nýbrž k těm, které chce vyslat, aby hlásali jeho evangelium a příchod jeho království.
Ke splnění těchto úkolů je tedy potřebné odstranit všechny pozemské a lidské vazby. Protože toto radikální odloučení znamená i ztrátu samostatnosti, slibuje Ježíš velmi bohaté „odškodnění“.
Někdy se namítá, že toto „opuštění všeho“ má platit jen po dobu hlásání, pak se učedníci vrátili ke svým rodinám. Pro něco takového však nemáme důkazy. Text evangelia hovoří ostatně o něčem definitivním, když se poukazuje na věčný život.
Protože evangelia vznikla mezi roky 40 a 70 po Kr., stavěli by se autoři do velmi špatného světla, kdyby vkládali Ježíšovi do úst slova, která by neodpovídala jejich vlastnímu životu. Ježíš proto žádá od každého, komu dává podíl na svém poslání, aby si osvojil jeho životní formu.
Co však si máme myslet o tom, co píše sv. Pavel v 1. listě Korintským: Nejsem snad svoboden? Nejsem apoštol? Což nemáme právo přijímat od vás jídlo a pití? Nemáme právo brát s sebou věřící ženu, tak jako ostatní apoštolové i bratří Páně i Petr? To snad jen já a Barnabáš jsme povinni vydělávat si na živobytí?
Neznamená to, že apoštolové byli na cestách v doprovodu manželek?
Zde je třeba opatrnosti. V řečnických otázkách jde Pavlovi o právo hlásat evangelium a žít na náklady obcí a totéž platí i pro jejich doprovod. Otázka je, v čem tento doprovod spočívá. Řecký výraz „adelfe“ znamená sestru. Je zde míněna sestra ve víře, křesťanka, zatímco „gyné“ může znamenat obecně ženu, pannu, manželku, snoubenku – zkrátka ženskou bytost. Není možné použít toho jako důkazu, že apoštolové měli s sebou manželky. Kdyby tomu tak bylo, jevilo by se nepochopitelné, proč se mluví o „adelfe – sestře, křesťance. Při vstupu mezi apoštoly učedník opustil manželku.
Lépe pochopíme tento text, když vezmeme v úvahu 8. kapitolu Lukášova evangelia, kde stojí: ...bylo s ním dvanáct učedníků a některé ženy uzdravené od zlých duchů a nemocí: Marie, zvaná Magdalská, z níž vyhnal sedm démonů, Jana, manželka Herodova správce Chuzy, Zuzana a mnohé jiné, které se o něho staraly ze svých prostředků. Je přirozené, že apoštolové později následovali Ježíšův příklad.
Je třeba také poukázat na emfatickou výzvu k manželské zdrženlivosti v 1. listě Korinťanům (7, 29n): Chci říci, bratři, toto: Lhůta je krátká. Proto ti, kdo mají ženy, ať jsou, jako by je neměli, a kdo pláčou, jako by neplakali, a kdo jsou veselí, jako by nebyli, a kdo kupují, jako by nevlastnili. Já bych však chtěl, abyste neměli starosti. Svobodný se stará o věci Páně, jak by se líbil Bohu, ale ženatý se stará o světské věci, jak by se zalíbil ženě, a je rozpolcen.
Je zřejmé, že těmito slovy oslovuje Pavel především biskupy a kněze. Ostatně sám uskutečňoval tento ideál.
Jako důkaz, že Pavel a církev v apoštolských dobách celibát neznali, používají někteří Timoteovy a Titovy tzv. pastorační listy. V 1. listě Timoteovi (3, 2) se skutečně mluví o ženatém biskupovi. Řecký text bývá přeložen takto: biskup má být bezúhonný, jen jednou ženatý, střídmý, rozvážný, řádný, pohostinný, schopný učit. Má dobře vést svou rodinu a mít děti poslušné a počestné; nedovede-li někdo vést svou rodinu, jak se bude starat o Boží církev? Tento předpis zakazuje biskupům a kněžím, kterým zemřela manželka, uzavřít nový sňatek.
Že tato stará, posvátná tradice sahala až k apoštolům, dokládají díla církevních spisovatelů jako Klementa Alexandrijského a severoafrického Tertuliána, kteří žili kolem roku 200. Vysoké oceňování této praxe najdeme i v apokryfních skutcích apoštolů, které vznikaly ještě v druhém století a byly velmi rozšířeny.
V následujícím třetím století jsou literární svědectví o zdrženlivosti od manželské lásky četnější a výslovnější, zvláště na Východě. Tak např. čteme v tzv. syrské Didaskalii: „Biskup musí být před svěcením prověřen, zda žije v čistotě, zda vychoval své děti v v Boží bázni.“ Velký teolog Origenes z Alexandrie (+252) rovněž zná závazný celibát, který v různých spisech teologicky zdůvodňuje a obhajuje.
První uzákonění celibátu
Této apoštolské praxi dává poprvé zákonnou formu koncil v Illiberis-Elvíře v roce 305/6. V kánonu 33 zakazuje koncil biskupům, kněžím, jáhnům a všem klerikům manželský styk s ženami, resp. plození dětí. To znamená, že manželská zdrženlivost byla slučitelná s rodinným soužitím.
Tak píše papež Lev Veliký kolem roku 450, že vysvěcení nemají své manželky zapuzovat. Mají zůstat pospolu, „ale žít, jakoby se neměli“, podobně jak píše Pavel v 1 Kor 7, 29.
V dalším vývoji se stále více přecházelo k praxi světit pouze svobodné muže a pak následovalo zákonodárství středověku, pro které byl svobodný a zdrženlivě žijící kněz i biskup samozřejmostí. Nelze se ovšem divit, že tato kanonická kázeň nebyla vždy věrně dodržována. Také úcta k celibátu měla v průběhu staletí své vrcholy i svůj úpadek.
Známé jsou tvrdé konflikty v době tzv. gregoriánské reformy v 11. století, které rozdělovaly zvláště Německo a Francii. Tak došlo k tomu, že biskup Altamnn byl vyhnán z Pasova svým celibát odmítajícím klérem. Ve Francii byli papežští legáti, kteří měli naléhat na zachovávání celibátu, vystaveni krutostem a uvrženi do vězení. Nakonec se však reforma prosadila a vedla k velkému náboženskému rozkvětu.
Stojí za povšimnutí, že zpochybňování a pohrdání celibátem kráčelo v minulosti vždy ruku v ruce s jinými symptomy úpadku, zatímco v dobách náboženského a kulturního rozkvětu bylo možno zaznamenat i velkou úctu k celibátu.
Není těžké vyvodit z těchto historických zkušeností také důsledky pro naši současnou kritickou situaci.
Problém východní církve
Zbývají dvě často kladené otázky: Celibátní praxe katolické církve byzantského a východního ritu sice vyžaduje od biskupů a mnichů, aby byli svobodní, nikoliv však od kněží, pokud se oženili před kněžským svěcením. Někteří kladou otázku, zda by tato praxe nemohla platit také v latinské církvi.
K tomu je třeba nejdříve poznamenat, že apoštolskou praxi závazného celibátu zdůrazňoval především východní ritus. Teprve na koncilu v roce 691, tzv. Quinisextum resp. Trullanum, došlo pod vlivem všeobecného nábožensky – kulturního a politického úpadku byzantské říše ke zlomu apoštolské tradice. Koncil byl pod vlivem císaře, který chtěl zavést své zákonodárství, a nebyl od papežů nikdy uznán. Východní praxe se datuje teprve počínaje tímto koncilem.
Když v průběhu dalšího vývoje v 16. a 17. století se četné od Říma odloučené pravoslavné církve chtěly znovu spojit se západní církví, ocitl se Řím před problémem, jak naložit s ženatým klérem této církve. Aby zůstala zachovávána jejich jednota, rozhodli jednotliví papežové, že nebude od těchto kněží požadovat změnu jejich života.
Výjimky v dnešní době
Podobně byl zdůvodněn dispens od celibátu protestantských pastorů, kteří od dob Pia XII. konvertují ke katolické církvi a přejí si přijmout její kněžské svěcení.
Stejný přístup zvolil také Benedikt XVI., když nemálo anglikánských duchovních na základě apoštolské konstituce „Anglicanorum coetibus“ vstoupilo do mateřské katolické církve.
Touto mimořádnou vstřícností oceňuje církev dlouhou a bolestnou cestu spojenou s jejich konverzí, přičemž bere v úvahu také dosavadní jejich materiální základnu. Jednota církve je velkým dobrem, které dodatečně zdůvodňuje takové výjimečné řešení.
Závazná tradice?
Bez ohledu na tyto výjimečné případy vyvstává zásadní otázka, zda si církev může dovolit nespornou apoštolskou tradici v zásadě opustit.
O takové možnosti někteří znovu a znovu přemýšlejí. Někteří se domnívají, že by takové rozhodnutí mohlo přijmout nikoliv nějaké dílčí sdružení, nýbrž všeobecný koncil. A když už ne pro celou církev, tedy aspoň pro některé oblasti by mohl být celibát zmírněn nebo docela zrušen. To, co se dnes ještě jeví neproveditelné, to by se mohlo zítra uskutečnit.
Zde je třeba si znovu uvědomit závažnost apoštolské tradice. Na pomoc by mohla přispět otázka, zda by bylo možné rozhodnutím koncilu zrušit slavení neděle, které je biblicky mnohem méně zdůvodněno než celibát.
Na závěr budiž mi dovolen pohled do budoucnosti:
Jestliže je bezpečným historickým poznáním, že všechny církevní reformy, které si zasluhují tento název, vyrůstaly z hlubokého poznání víry církve, pak bude i současné odmítání celibátu překonáno novým, hlubším pojetím podstaty kněžství. Čím jasněji bude vyučováno a chápáno, že kněžství církve není nějaká služební funkce vykonávaná z pověření církevní obce, ale spočívá v tom, že kněz v síle svátostného svěcení in persona Christi učí, vede a posvěcuje, pak znovu pochopíme, že musí přijmout také životní formu Krista a takto chápané a prožívané kněžství se stane novou přitažlivou silou pro elitu mládeže.
Ostatně celibát a panenství kvůli nebeskému království zůstanou pro sekulární chápání života vždy pohoršením. Již Ježíš k tomu řekl: „Kdo může pochopit, ať pochopí!".
Walter kardinál Brandmüller
Prameny
1) Christian Cochini, Origines apostoliques du célibate sacerdotal, Namur 1981.
2) Stefan Heid, Zölibat in der frühen Kirche, 3erw. Auflage Paderborn 2003.
3) Alfons M. Stickler, L’évolution de la discipline du célibate dans l’ Église d’Occident de la fin de l’âge patristique au Concile de Trent, in: J. Coppens, Sacerdoce et célibat. Études historiques et théologiques, Gembloux-Louvain 1971, 373-442.
4) Heinz Ohme, Concilium Quinisextum – Das Konzil Quinisextum (= Fontes Cristiani 82) Turnhout 2006.
5) Roman M. T. Cholij, Married Clergy and Ecclesiastical continence in the Light of the Council in Trullo (691), in: Annuarium Historiae Conciliorum 19 (1987) 71-300.
Podle: kath-net
