Bergogliův učitel o papežství a o sobě
»Myslím, že papež je vtělený ďábel a převlečený Antikrist.« (Z kázání „O křížové výpravě proti Turkům“)
»Papežům se vzdává úcta jménem Krista, i když jsou plní nejhorších pekelných ďáblů, a to tak plní, že nemohou ďábla vyhnat, ani zvrátit ani vykýchnout … Nyní vidíme, že on [papež] se svými římskými kardinály není nic jiného než zoufalý lotr, nepřítel Boha, ničitel křesťanství a živý příbytek Satana...«
»Ďábel, který založil papežství, mluví a jedná skrze papeže a římský stolec.«
»Chceš vědět, odkud papež přichází a kam jde? Je to ohavnost modloslužby, produkt všech ďáblů z pekelné propasti.«
»Ten kdo papeže poslouchá, je blažený, ale on sám, papež, jako skála není nikomu poddán a nikoho neposlouchá. Od této chvíle máš svaté právo hlásat na základě všech papežských dekretů, že papež, jeho papežství je démonické zrcadlo, které má svůj původ ve špatném pochopení Mt 16; tzn. zrozený ze lži, z kletby jako ďáblův potomek.«
»Žádné dobré svědomí nemůže uvěřit, že papež je hlava křesťanské církve, ani náměstek Boha a Krista, ale je hlavou prokleté církve nejhorších banditů na zemi, náměstek ďáblův, Boží nepřítel, protivník Krista a ničitel církve, učitel lži, rouhání a modloslužby, bandita a uchvatitel církve, příčina všech druhů prolévání krve, děvka nade všechny děvky ponořená do svého smilstva, antikrist, člověk hříchu a syn záhuby, vlk vlkodlak pravý a skutečný.«
Z díla Proti papežství založenému od ďábla, IN: Opera omnia di Martino Lutero, vydání Weimar
Zcela opačné je Lutherovo sebehodnocení:
»Kdokoliv nevěří tak jako já, je určen do pekel. Moje nauka je nauka Boží, obě jsou totožné. Můj soud je soud Boží« (Weimar sv. X, část 2 od. 107).
Tento muž, jehož zlostné pero neznalo jiné termíny než ďábelské, byl zcela pomatený sám ze sebe a pokládal se za nejvyššího z celého lidského rodu. Namlouval si, že jen on bojoval se Satanem jako Pavel a Ježíš Kristus, že je nový Pavel, tvůrce divů, jediný pravý Boží vyvolený, neomylný ve své nauce. Domníval se, že jeho tak směšné učení o ospravedlnění je nová nauka evangelia; prohlašoval veřejně, že Bůh ho jedinečným povoláním vyvolil, aby hlásal nové evangelium a obdaroval honadpřirozenou inteligencí z epištol sv. Pavla.
Vychloubal se, že nikdo před ním, ani církevní Otcové, ani nevýznamnější teologové nevěděli, co je to stvoření, vykoupení, ospravedlnění, člověk a jeho tělo a duše, co je Kristus, křest a vyznání víry, Desatero, Otče náš atd. Různými frázemi ujišťoval, že z Božího vnuknutí přijal novou inspiraci z nebe, zapřísahal se, že jeho slovo není jeho, ale Kristovo, prohlašoval se za ústa samého Krista, který ho povolal, aby byl soudcem lidí i andělů.
I jeho nejbližší tím byli zhnuseni. »Když čtu Lutherovu knihu, zdá se mi, že vidím špinavého vepře, který chrochtá a čenichá tu a tam po pěkných květech v zahradě: se stejnou nečistotou, se stejnou teologickou ignorancí, stejně nemístně hovoří Luther o Bohu a o svatých věcech (Hencke).
Zwingli mu vyčítal nadutost a domýšlivost, hýření slovy a nabubřelými hrozbami, označil ho za »plného pýchy«. »Nemýlí se, kdo tě označuje za svůdce nebezpečnějšího než Marcion«. »Kdybys ho viděl mezi svými, myslel bys, že je posedlý šikem ďáblů. Jako je jasné, že Bůh je Bůh, tak je jasné, že Luther je ďábel«.
Prameny: Tischreden;Allgemeine Geschichte der Christ. Kirch. nach der Zeitfolge, 1799, díl. III, str.. 301; Hauspostile.
