Svatý Hilarius o Nejsvětější Trojici
sv. Hilarius
Je mimo všechny pochybnosti, že Slovo se stalo tělem (srov. Jan 1,14) a že my s eucharistickým chlebem přijímáme vtělené Slovo. Proč bychom si tedy neměli myslet, že jeho přirozenost, která se stala tělem, přijala přirozenost našeho těla, která je nyní od něho neoddělitelná, a spojil tak přirozenost vlastního těla s božskou přirozeností ve svátosti, která nám sděluje jeho tělo?
Tímto způsobem se všichni stáváme jedním tělem, protože Otec je v Kristu a Kristus je v nás. On sám je tedy v nás skrze své tělo od té doby, kdy to, co jsme my, se nachází v Bohu.
Do jaké míry jsme my v něm skrze svátost přijímání těla a krve, to potvrzuje sám, když říká: „Tento svět mě již neuvidí, ale vy mně uvidíte, protože já žiji a vy budete živi, protože já jsem v Otci a vy jste ve mně a já ve vás (srov. Jan 14,19-20).
Kdyby chtěl, aby se jednalo pouze o morální jednotu a vůli, z jakého důvodu by mluvil o pořadí a o řádu uskutečnění této jednoty? On je v Otci skrze božskou přirozenost. My jsme v něm skrze jeho narození v těle. A on je pak v nás skrze tajemné působení svátostí.
Toto je víra, která nás žádá, abychom ji vyznávali. Skrze tuto víru se uskutečňuje dokonalá jednota skrze Prostředníka. My jsme spojeni v Kristu, který je neoddělitelný od Otce. Ale i když přebývá v Otci, zůstává spojen s námi. Tímto způsobem jsme dospěli k jednotě s Otcem, neboť Ježíš je v Otci v soupřirozenosti, protože se zrodil z Otce. Ale z určitého zřetele jsme skrze Krista v soupřirozenosti s Otcem také my, protože Kristus sdílí naši lidskou přirozenost.
Jak je třeba chápat tuto jednotu v soupřirozenosti, to nám sám vysvětluje: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, přebývá ve mně a já v něm (Jan 6,56). Nikdo nebude v něm, jen ten, ke komu on sám přijde, protože Pán přejímá do sebe jen tělo toho, kdo přijme jeho tělo. Svátost této dokonalé jednoty vyložil již dříve slovy: „Jako mne poslal živý Otce a já žiji z Otce, tak i ten, kdo jí mne, bude žít ze mne (Jan 6,57). On žije v síle Otce. My žijeme v síle jeho lidství, tak jako on žije v síle Otce.
Musíme proto znovu objevit analogie, abychom pochopili tajemství. Náš božský život má své vysvětlení ve skutečnosti, že se Ježíš činí přítomným v nás lidech skrze své lidství. A skrze ně žijeme v onom životě, který mu dal Otec.
(Lib. 8, 13-16; PL 10, 246-249)
Chiesa e postconcilio
Milí čtenáři, dejte si, prosím Vás, tu práci, abyste nad touto lekcí sv. Hilaria neseděli v rozpacích, ale s přispěním Ducha Svatého a Stolice moudrosti pronikli pokud možno co nejhlouběji k její podstatě. Říkám to ve vašem zájmu, protože je to vzácná nabídka uvědomit si a ocenit, o co vlastně šlo Stvořiteli nebe a země, když vlastního Syna neušetřil, ale za nás za všechny ho vydal.
Když hadova lest nabourala nedocenitelný Boží plán, nemohl ani jako Všemohoucí učinit víc, než učinil, aby se navzdory všemu uskutečnil jeho božský plán, aby mohl přebývat On v nás, a my v Něm. Co to znamená, asi ani za celou věčnost dostatečně nedoceníme.
A až vás přepadne závrať z této neuvěřitelné skutečnosti, pak se zamyslete upřímně nad tím, co vůbec ví Bergoglio o nejelementárnějších základech evangelia a katolického náboženství, když si dovolí předstoupit před svět a tvrdit, že Bůh chce takovou nejapnost, aby bylo mnoho „náboženství“, která nemají o Trojjediném Bohu ani páru, a každé si z vnuknutí Hada vymyslelo, co chce, jen ne to, co Bůh připravil těm, kteří ho milují.
-vu-
