Menu


Bouře na našimi hlavami

                                               16. 4. 2018

 

 

A zde, přímo nad námi mohutné dunění předvídané metrology, očekávané, obávané, fantastická hradba mraků černých jako inkoust, obrovských, hrozivých a postupujících na horizontu přímo proti nám. Věděli jsme, že přijdou, a už jsou zde. Mohli jsme se snažit myslet na něco jiného, udělat nějaký zvrat, ale i když jsme věděli, že k tomu musí dojít, nyní se musíme s touto realitou vypořádat, ohlášený moment nadchází nyní, nikoliv zítra.

Měli jsme o tom jistě mnoho signálů. I když meteorologickou událost je možno lokalizovat s určitou přesností, alespoň zčásti, odkud přijde, hlasy, které překryly všechny jiné sbory, nyní se nám všechno jeví zcela jiné. Přirozeně, kdo chtěl předzvěsti slyšet, mohl je uslyšet. To, co se dnes představuje, není nic neočekávaného, tím méně nepředvídaného, naopak, je to zcela logický důsledek mnoha desetiletí, kdy se shromažďovaly tyto síly, když si dodávaly odvahy tendence, které nyní nastoupily jako výsledek; povstala proti nám obrovská morální bouře se silami tak smělými a strašnými obavami. Pro mnohé by bylo pohodlnější dělat nadále to, co dělali: podle pštrosí politiky strčit hlavu do písku a vyhnout se této skutečnosti, zvláště když je tak hrozivá.

Modernost nám předložila svůj účet, a to celý najednou. Poté, co se nám vemlouvala, podváděla a klamala nás, nyní ukázala svou pravou tvář, nikoliv pestrobarevnou, ale jakoby výsměšně klamnou, účet za konzumizmus s tváří tak jednoduchou, přístupnou všem, s ulehčením jakékoliv námahy tělesné i duševní, aby nám dala s euforickou jednoduchostí najevo svou moc a svoji bezduchou účinnost, systém, který jednoznačně míří pouze k výsledku, ale tento výsledek není v náš prospěch, nebere na nás ohled, naopak, stáváme se jeho obětí ve světě bezohledně ovládaném financemi, jak ho nazval básník Ezra Pound, v jeho lichvaření se nic nevyvíjí podle přirozeného rozumu, všechno je redukováno na zboží, a také na zdraví, na touhu mít, nebo nemít dítě. Nepracuje se pro jistý zisk, pro udržení vlastní rodiny, pro pomoc dětem, pro zajištění budoucnosti, pracuje se pro obohacení stále větších bank a jejich burzovních spekulantů. Neprodukuje se, aby se nabídlo osobám, co potřebují k životu, pracuje se, aby se vrhlo na trh až neomezené množství zboží, často neužitečného, dokonce škodlivého, často určeného k co nejrychlejšímu zničení se záměrem, jen aby rostly nesmírné a neomezené kapitály. Nebudují se domy, aby odpovídaly našim novým potřebám bydlení, pro určitou část populace, nýbrž aby se prostě investovalo a opouštělo se to, co vyšlo z módy.

Všechno se točí kolem bank, všechno slouží růstu jejich kapitálu. I migrace z Jihu na Sever je zdánlivě zcela spontánní, ale ve skutečnosti široce plánována od pánů světové lichvy s cílem snížit co nejvíce cenu práce a učinit ji neschopnou sloužit národům a jejich plánům vymazávat jejich identitu a zametat do odpadu jejich svaté tradice.


                                                                           

Dokonalý soulad, jaký panuje mezi

bratrem Bergogliem a Satanovými mocnáři.


V tomto neradostném panoramatu s unifikovaným zdrojem informací, jedinou kulturou, jedinou univerzitou jakoby všechno bylo naservírováno k službám světové mocnosti lichvářů, přičemž obzvláště zarážející je to, že se tak děje i v katolické církvi v naprostém protikladu k jejímu Krédu. Lžipravdy infiltrované zdaleka široka a přímo i nepřímo zatažené do služeb onoho záměru, který je kupodivu v dokonalém a podstatném souladu, jaký panuje mezi Bergogliem a Soroszem, především pokud jde o migraci. Je přitom známo, jak africký kardinál Sarah vůbec nesmýšlí jako oni, nýbrž je přesvědčen, že by Afričané v zájmu vlastního prospěchu měli zůstat ve své zemi a nenásledovat bláznivý sen o jiném životě v Evropě.

Katolická církev se svou dvoutisíciletou tradicí, se svou kulturou a svou vizí světa, se svými kněžími, teology, spisovateli a především svými světci a nadpřirozenou pomocí Ducha Svatého, s reálnou přítomností eucharistického Krista by měla představovat pro lidi zářivou pochodeň uprostřed noci, ukazující správný směr.

Její exponenti naopak dali přednost opačnému směru: zamíchat se do tažení světa znesvěcováním nauky, pastorace a liturgie, degradováním Božího zjevení na úroveň bláznivých lidských ideologií s podporou bonismu, protestantismu, ekologismu, migrace a novopohnaství, sexualismu, judaismu, islamismu, protestantismu, zkrátka všeho toho, co se líbí modernímu čĺověku, a s odmítnutím všeho, co by se mu mohlo znelíbit. Když se světu nelíbí připomínat, že potrat je hřích a provinění, přestává církev mluvit o potratu; jestliže se světu nelíbí, že jen Kristus je cesta, pravda a život, začne mluvit o spoustě jiných cest , o mnoha pravdách a mnoha životech. Jestliže se státu nelíbí, že by měl klást meze nezřízeným vášním, začne k nim být shovívavá, přivírá oči, nejdříve jedno a pak obě před rozmařilostí, pýchou, závistí, slibuje milosrdenství a přístup pro všechny.


A tak jsme se dostali do situace, že pro papeže, nebo toho, komu se teď říká papež, není dne, aby nehoroval o povinnosti přijímat migranty, řeší materiální, sociální a ekonomické otázky, líbá ruce a nohy nekřestanům, nadává věrným katolíkům a velebí cizí náboženství, falešné filozofie, vychvaluje a oslavuje morálně scestné osoby a bojovníky za potrat a eutanazii, a osopuje se na ty, kteří chtějí zůstat věrni Kristu a odmítají pošlapat dvoutisíciletou tradici. A co je nejhoršího, objímá se s buddhisty, islamisty, dokonce s teosofy a zednáři tak dlouze a upřímně, až ten „jeho bůh“ už vůbec není katolický, a proto nevede své děti po cestě k nebi, nevede je k účinnému pokání a pravé úctě.

Bouře je nyní nad našimi hlavami. Neudělali jsme prakticky nic pro to, abychom se na ni připravili, nepostavili jsme hráze, nevyčistili koryta a kanály, neověřili spolehlivost a záchrannou účinnost čerpadel, bezpečnostní úniky. Nepřipravili jsme se ani duchovně, modlili jsme se málo a špatně, Boha jsme nechali na samém konci svých myšlenek a akcí; ale byli jsme také prostřední jako občané, všichni zaujati svými vlastními egoistickými potřebami, ale nikoliv občanskými ctnostmi, nezvykli jsme si myslet v termínech kolektivní spásy na ducha oběti, odříkání, i když jsme věděli dobře, že se ocitneme všichni na stejné úrovni, v osidlech naší zbabělosti, nevědomosti, lehkověrnosti, kam jsme dospěli nutně tím, jak jsme proháněli ústa otřepanými slovy o právech, rovnosti, svobodě, demokracii; ale to všechno jen proto, abychom zrušili zásluhy, anulovali názorné pozitivní rozdíly a nastolili bezvýznamnost, která skrývá naše slabosti,lenost, neschopnost převzít odpovědnost.

Jako občané jsme nerespektovali vlast, nectili předky a jejich práci, v iluzi, že máme zajištěny naše současné výhody s naším minimálním úsilím a starostmi, v iluzi, že jako moderní katolíci máme všechno, co jsme chtěli, rychle a snadno, včetně „Božího odpuštění“, bez námahy, pohodlnou zábavnou mši redukovanou na světský obřad, svátosti degradované na vnější symboly, duchovní život nahrazený horečným aktivismem se zapomenutou úctou k těm, kteří byli vzory usebranosti a pravé zbožnosti. Na obrazovky místo smíchu a zábavy takových komunit jako Sant Egidio a spol. by patřily tváře a vzory zapomínaných světců, sv. faráře Arského, Leopolda Mandiče a sv. Pia z Pietrelciny, svatých, kteří se nám jevili trochu smutní, ale po pravdě nám připomínají, že nazí jsme přišli na svět a nazí umíráme, takový je zákon, na který jsme úmyslně zapomněli a chtěli jsme ho nahradit novým zákonem složeným z radůstek a práv, nároků, ve kterém nezbylo kousek místa pro povinnost.


Nelíbilo se nám být tím, čím jsme byli, dospěli jsme do bodu, kdy se musíme stydět za své plody jako synové Evropy a křesťanství. Chtěli jsme raději zahladit stopy naší minulosti a změnit je na znamení naší současné přináležitosti a našeho odpadlictví, které smazalo charakter naší křesťanské civilizace. Co nám zbylo: konzum, zbožňovaní věcí, šmejdů a haraburdí, které s námi do hrobu nepůjdou. To, co pro člověka platí, je to, čím kdo je a ne tím, co vlastní.

Kroupy už tlučou, vítr fičí, nic nám nepřichází vstříc, jsme jak ovce vedené na porážku. Není již příliš pozdě, neměli bychom znovu a upřímně prosit o pomoc Boha, kterým jsme pohrdali?

Francesco Lamendola, La Nuova Accademia