Liberální otroctví jako poslední jednání?
»Zavrhli nikoliv tebe, ale mne, abych nad nimi již nepanoval« (Sam 8,7). Požadavek mít krále, který staří Izraelité předložili proroku Samuelovi, je Bohem hodnocen jako implicitní odmítnutí jeho svrchovanosti, kterou vykonával skrze své vyvolené soudce případ od případu. Také politický vývoj liberálního smýšlení v současných dějinách představuje pokus nahradit Kristovo kralování, i když není jasně řečeno, čím. Navzdory evidentní nesmiřitelnosti (jak v rovině praktické, tak spekulativní) mezi liberalismem a tradiční vidinou státu, došlo na prvním místě dokonce na stát s katolickou tváří, spuštěním postupné eroze ve všech oblastech, od křesťanského svědomí, již neřízeného Zjevením a Magistériem, nýbrž státními direktivami a ideami dominantního myšlení. V takovém případě se většina jak dnešního kléru tak věřících cítí více spoutaná dispozicemi civilní autority nadřazenými nad Božím zákonem.
„Věřící“ jsou nyní přesvědčeni, že se stali dospělými, schopnými rozhodovat sami skrze demokratické instituce. Taková domnělá zralost při reálné praxi vyzní spíše jako návrat k prvotnímu stádiu: k závratnému technologickému procesu, který je v propastném protikladu k morálnímu a duchovnímu úpadku, který je možno pozorovat ve všech oblastech a sociálních vrstvách. Nápadná neschopnost uvažovat se spojuje se svrchovanou povrchností, která často ústí do kroků neslýchané závažnosti prováděných bez náležitého vědomí na základě falešných domněnek. Bůh zná cíl, k němuž všechno efektivně směřuje ve spojení s individuální odpovědností, často silně omezovanou v důsledku neznalosti a zaviněných omylů; to vůbec nebrání tomu, že se páchá stále častěji zlo s krajní lehkomyslností v nesnesitelné podobě a nenapravitelným způsobem, který uráží Stvořitele a poškozuje tvory.
Kulturní a náboženský zmatek začínající v šedesátých letech minulého století způsobil inverzi procesu růstu a strhl mnohé naše současníky do bažin lidské a duchovní nezralosti. Mýtus absolutní svobody zbavené jakékoliv normy a vztahu se ve skutečnosti proměnil na mentální a operativní otroctví osob, které si nejsou vědomy, kdo a jak by je mohl osvobodit. Je to éra totálního sebeurčení, což je ve skutečnosti globální manipulace praktikovaná skrytými mocnostmi skrze sdělovací prostředky a pracující s klukovskými nápady, s nefunkčními potřebami a regresivními mechanismy. Politický svět, který odmítl božskou svrchovanost, nám chce dokonce zastřít pohled na nejevidentnější skutečnosti lidské přirozenosti se svými nápady o dvojí sexuální identitě.
Katolíci při této neúprosné přesile nepřítele se jeví jako hypnotizovaní uměle vytvořenou „pandemií“, zatímco hierarchie oněměla a jako někam zalezlá zmůže se nanejvýše na slabou kritiku nepotřebně zavedeného zákona (běda, kdo by řekl „špatného“!). Tím způsobem se bez boje vzdávají a připouštějí např., že sodomité jako takoví jsou nositeli zvláštních práv a nepotřebují jinou zákonnou ochranu, neboť se těší dostatku privilegií (a jsou efektně početní). Za takových předpokladů je boj předem ztracen. A jak je vidět, pokud mnozí katolíci v šedesátých letech byli proti rozvodu a potratu, ale s výmluvou, že nemohou rozhodovat za druhé, hlasovali proti zrušení zákonů, které je legalizovaly. Jakoby řekli: „Já nepřipouštím vraždu, ale nechci, z důvodu osobního názoru omezovat svobodu toho, kdo chce zabíjet“.
Po pravdě řečeno, odpovědnost nemůže být svalena jen na ubohé věřící, zmatené a oklamané hierarchií, která zanedbala výuku o objektivní kvalitě morálních skutků, které jsou „samy v sobě“ dobré nebo špatné. Nedávno jeden významný kardinál s „konzervativními tendencemi“, který po desetiletí řídil italskou politiku, kvalifikoval středověký objektivismus jako blud proti modernímu relativismu, jakoby filozofické základy katolické nauky byly něco přehnaného a správný postoj je možno situovat někam mezi pravdu a lež volbou menšího zla – množeného a hnojeného upřednostněním 'vyrovnaných postojů'.Obrana bez opory objektivní pravdy a dobra, třebas u nás dobře myšlené, zavání příliš integralismem, ovšem v každém případě je rozdělující(a to je ten nejhorší hřích!)
Potřebujeme někoho, kdo by vysvětlil těm sedmnáctiletým dospělým schopným ve všem svobodného rozhodování na úkor Božího zákona a přivedl je k pochopení, že Bytí – ať se jim to líbí nebo ne – předchází nutně naše myšlení, rozhodování a konání, které toto Bytí neurčují, dokonce bez Něho bychom vůbec nebyli možní (toto Bytí je osobní realita, bez které neexistuje žádná kvalita bytostí, jako jsme my). Jestliže bez tohoto Bytí tj. bez Boha (jak je to zřejmé z přirozeného zjevení a jak Ho nazýváme ve všech kulturních tradicích) nemůžeme vůbec nic a ani bychom neexistovali, o to absurdnější je bez Něho rozhodovat a jednat a odlučovat se od Něho. Každá mravní norma je zakořeněna v Bytí, které jako základ všeho existujícího je také principem poznání a pravidel všeho konání.
Svatý Bonaventura obdivuhodně shrnuje pravdy týkající se Stvořitele jakožto causa essendi (příčina existence) ratio inteligendi (kritérium pochopení) a ordo vivendi (řád žití). Ve svých dílech často s velkou vášní útočí na ty, kteří Ho neuznávají a dávají přednost zvráceným teoriím, kteří matou mysl a vylučují milost. Dnes jsme svědky procesu vykolejení intelektu do nevídané hloubky s těžkými opakovanými pády i v rovině morální, jak jsme naznačili. Vyloučení Boha z různých oblastí společnosti počínaje výchovou způsobilo zatemnění rozumu a zvrácenost vůle, a to s nápadným zrychlováním v těchto posledních letech. Mentální úpadek, který už nedovoluje autonomně myslet, vede vyspělé země ke kolektivnímu šílenství, které plně vyhovuje plánům okultních komediantů.
Ve jménu slavných lidských práv vytvořil liberalismus nelidský svět. Myšlení, na kterém se zakládá, kromě toho že udusilo víru, uhasilo světlo přirozeného rozumu, takže lidé, kteří uvěřili vylhaným slibům, přijali dobrovolně nejhorší otroctví v dějinách, že se dokonce cítí vinni tím, že existují. Evolucionismus a ekologismus, poslední proměny samotného viru, je přivedly do stavu, že se pokládají za rušitele přirozeného řádu, jejichž počet musí být redukován co nejvíce. Všechny tyto akce jsou podněcovány ve jménu obecného zdraví a záchrany prostředí. Konečný výsledek si protiřečí křiklavým a nesporným způsobem. Tajemné zasedání ve Villa Doria Pamphili v Římě se jeví jako intenzivní pokus korunovat tento plán. Ale Božské Srdce Krále a Neposkvrněné Srdce Královny mají jiné plány.
Plány pohanů Pán rozmetává, maří, co si symslí národy. Na věky však trvá vůle Páně, z rodu na rod jeho záměry (Ž 32, 10-11)
Don Elia, La Scure
