Papež není monarcha
Především musím říci, že papež je první služebník církve (servus servorum). On je první, kdo má být příkladným způsobem poslušný stávajícího učitelského úřadu, protože je pouze správcem a nikoliv majitelem katolických pravd, které přijal od svých předchůdců. Papež nesmí nikdy jednat proti předaným pravdám a s nimi související kázní, jako by byl absolutním monarchou a mohl prohlašovat „Církev jsem Já“, (jako francouzský král Ludvík: „Stát jsem já“) Papež Benedikt to výstižně formuloval: „Papež není absolutní vladař, jehož smýšlení a vůle jsou zákonem. Naopak: Jeho služba garantuje poslušnost vůči Kristu a jeho slovu. Nesmí hlásat své vlastní ideje, nýbrž musí – proti všem pokusům přizpůsobování a rozmělňování a proti každé formě oportunismu – být zavázán poslušností vůči Božímu slovu. (Kázání 7.5.2005).
Biskupové nejsou zaměstnanci papeže, nýbrž božsky ustanovení kolegové a bratři. Když papež sám toleruje zjevné omyly ve víře a mlčenlivě snáší zneužívání svátostí ( jako je připouštění cizoložníků ke svátostem), musí se biskupové chovat nikoliv jako otročtí zaměstnanci, kteří se zahalují do mlčení. Takové jednání by bylo nedbalostí vůči těžké odpovědnosti Petrova úřadu a kolegiálnímu charakteru biskupského úřadu a odporovalo by to pravé lásce k Petrovu nástupci. Vzpomeňme si na slova svatého Hilaria z Poitiers, který v době obecného naukového zmatku ve čtvrtém století řekl: „Pod záminkou zbožnosti, která je falešná, pod klamným zdáním kázání evangelia pokoušejí se dnes někteří lidé zapřít Pán Ježíše. Říkám pravdu, aby příčina zmatku, kterým strádáme, byla všem známá. Nemohu mlčet.“ (Contra Auxentium 1,4).
Biskup Athanasius Schneider
