Člověk a pravda
25.7. 2019
Ateismus, agnosticismus, skepticismus a kult pochybností nepředstavují intelektuální postoj, protože všude, kde je stín, musí být také světlo, a neexistovala by negace, kdyby zde nebylo nic k popírání. Takové jednání odhaluje ve skutečnosti morální postoj: člověk snaží být nezranitelný v konfrontaci s Boží Pravdou, chce být proto tím, kdo existenci pravdy popírá a obrací se k ní zády, jak to udělal Pilát.
Nejsou to pochybnosti, ze kterých se rodí naše špatné jednání: je to naše jednání, které plodí naši pochybnost. Ježíš byl v tomto směru naprosto přesný: Každý, kdo páchá zlo, nenávidí světlo a nejde ke světlu, aby jeho skutky nebyly odhaleny. Kdo však jedná podle pravdy, jde ke světlu, aby se ukázalo, že jeho skutky jsou vykonány v Bohu ( Jan, 3. 20- 21).
Odpadlý katolík říká: „Já nemohu věřit ve svátost pokání“. Měl by ve skutečnosti přiznat „Vedu hříšný život a odmítám odložit své špatné návyky a smířit se s Bohem“.....
Boží slunce září z venčí do naši oken; ale jaký prospěch může vzejít z našich diskuzí o jeho kráse, jestliže nejsme ochotni očistit okna našeho chování, abychom je rozpoznali?
Obyčejně jsou to tři druhy znečištění, které se mohou usadit na našich oknech, aby bránily vstupu Boží milosti: znečištění ze smyslů, totiž nezřízená láska k rozkoším těla, znečištění z peněz, tedy neuhasitelná žízeň po bohatství; znečištění sebestředné, neboli egoismus a marnost. Když jen trochu očistíme svá okna, vracíme se k Bohu. „Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha“....
Návrat našeho „Já“ k pravdě je předehrou ke vstupu do Pánovy radosti.
(Bl. Fulton J. Sheen, „Štěstí Srdce“.)
Chiesa e post concilio
