Homilie na začátek postní doby
Arcibiskup Viganò
Homilie na Popeleční středu, in capite jejunii .
Omnipotens sempiterne Deus,
qui Ninivitis, in cinere et cilicio pænitentibus,
indulgentiæ tuæ remedia præstitisti:
uděluje propitius; ut sic eos imitemur habitu,
quatenus veniæ prosequamur obtentu.
JE JEN JEDNA VĚC, která pohání Pána k soucitu tváří v tvář množství našich hříchů: pokání. To upřímné pokání, které ve vnějším postoji potvrzuje skutečné pokání za spáchané chyby, úmysl je již nepáchat, vůli je napravit a především bolest za to, že jsme jimi urazili božský Veličenstvo. In cinere et cilicio s popelem a vlasovou košilí, tedy s oním štětinatým a ostnatým plátnem z Kilikie, utkaným z kozích nebo koňských žíní, který používali jako oděv římští vojáci a který představuje duchovní oděv a materiál kajícníka.
Božská liturgie tohoto dne byla dříve vyhrazena veřejným hříšníkům, kterým bylo až do Zeleného čtvrtka uloženo období pokání, ve kterém jim biskup udělil rozhřešení. Ecce ejicimini vos hodie a liminibus sanctæ matris Ecclesiæ propter peccata, et scelera vestra, sicut Adam primus homo ejectus est de paradiso propter transgressionem suam . Vyháníme vás z ohrady svaté matky Církve kvůli vašim hříchům a zločinům, stejně jako byl první člověk Adam vyhnán z ráje kvůli svému přestoupení. (Pont. Rom., De expulsione publice Pœnitentium). Tak jim to řekl biskup v pohyblivém obřadu popsaném v Římském pontifikálu, než jim adresoval výzvu, aby nezoufali v milosrdenství Páně a zavázali se půstem, modlitbou, poutěmi, almužnami a jinými dobrými skutky, aby získali plody skutečného pokání. Po tomto otcovském a přísném varování viděli kajícníci klečící naboso na hřbitově dveře katedrály, kde biskup slavil božská tajemství. O čtyřicet dní později, na Zelený čtvrtek, se vraceli k těm dveřím ve stejně skromných šatech, na kolenou a v ruce drželi zhaslou svíčku. Mlčte: audientes audite, nařídil je prý arciděkan. A byl by pokračoval, oslovoval biskupa jménem veřejných kajícníků a připomínal jejich díla nápravy. Lavant aqué, lavant lachrimæ . Pak by biskup třikrát zaintonoval antifonu Pojď a uvítal by je v kostele, kde by se mu vrhli dojatí k nohám, prostrates et flentes . V tomto bodě by arciděkan řekl:Obnovte v nich, apoštolský pontifike, to, co zkazily svádění ďábla; zásluhou svých modliteb a milostí smíření přiveďte tyto muže k Bohu, aby se ti, kteří se dříve styděli za své hříchy, mohli nyní radovat, aby potěšili Pána v zemi živých, poté, co porazili autora knihy vlastní ruina (Pont. Rom., De reconciliatione Pœnitentium ).
Chtěl jsem se zastavit u tohoto starodávného obřadu – a o kterém vás vyzývám, abyste si jej přečetli a přemýšleli o něm pro své poučení –, abych vám porozuměl, jak spravedlivá přísnost Církve není nikdy oddělena od jejího mateřského milosrdenství podle příkladu Pána. Pokud by popíralo, že existují chyby, které je třeba odčinit, selhalo by ve spravedlnosti; kdyby oklamal hříšníky, že si může zasloužit odpuštění bez upřímného pokání, urazil by Boží milosrdenství a postrádal by lásku. A přesto nám nepřestává připomínat, že jsme děti hněvukvůli Adamovu hříchu, našim hříchům, hříchům našich bratří a veřejným – nyní pokřtěným – národům. Církev svatá nám připomíná pokání Adama a Evy, vykoupení, které začalo v tom samém ráji hadovou kletbou a oznámením protoevangelia: Mezi tebe a Ženu, mezi tvé a její potomstvo vložím nepřátelství: Ona mu rozdrtí hlavu a vy mu udeříte patu(Gn 3, 15). Církev svatá nám ukazuje mnoho příležitostí, kdy naši otcové pod starověkým zákonem znovu zhřešili a díky pokání opět dosáhli milosrdenství od Boha: příklad obyvatel Ninive je připomínán také v modlitbách a v textech požehnání posvátný popel. Ukazuje nám – zvláště v liturgii postní, pašijového a Svatého týdne – poslušnost Syna Božího Otcově vůli, abychom dokonali obdivuhodné dílo vykoupení, uskutečněné na dřevě kříže. Nabízí nám příklad kajícných svatých, ukazuje nám potřebu pokání a obrácení, učí nás obdivuhodnou pedagogikou posvátných obřadů, abychom pochopili závažnost hříchu, obludnost urážky božského Veličenstva,
Dveře, které se pomalu a těžce pohybují na pantech, aby se přiblížily kajícníkům, kteří je opouštějí od oltáře, nejsou hluchá krutost, ale bolestná přísnost matky, která se za ně nepřestává modlit, která na ně čeká s důvěrou, že je uvidí činit pokání a vědomí. Nejvyššího dobra, o které je připravily jejich chyby. Ze stejného důvodu jsou od pašijového týdne až do velikonoční vigilie kříže a posvátné obrazy v kostelech zahaleny, aby nám připomněly naši nehodnost jako hříšníků a Boží mlčení, ticho, které Náš Pán zažil také v zahradě Getsemane a na kříži a kteří podobně prožívali mystiky v duchovních mukách Temné noci.
Kam se to všechno podělo? Proč byla církevní liturgie zbavena svých pedagogicky nejúčinnějších symbolů právě ve chvíli, kdy svět nejvíce potřeboval být povolán k věrnosti Kristu? Proč byl zrušen rituál vyhnání veřejných kajícníků a s ním i jejich smíření? A znovu: proč k nám pastýři už nemluví o prvotním hříchu, o křížové cestě, o nutnosti pokání? Proč je božská spravedlnost umlčována nebo popírána, zatímco Boží milosrdenství je překrucováno a mařeno, jako bychom na ni měli právo bez ohledu na svou lítost? Protože slyšíme, že rozhřešení by nemělo být nikomu odepřeno, když pokání – jak učí Tridentský koncil – je neoddělitelnou záležitostí svátosti, spolu s vyznáním svých hříchů a zadostiučiněním pokání? Proč je meditace smrti tichá, nevyhnutelnost soudu, realita pekla pro zatracené a ráje pro vyvolené?
Protože luciferská pýcha vedla ke konstrukci modly místo pravého Boha.
Co by mohlo být více útěchou než vědomí, že naše nesčetné nevěry, i ty nejzávažnější, mohou být odpuštěny, pokud jen pokorně uznáme, že jsme vinni a potřebujeme Boží milosrdenství, který dal svého jediného Syna, aby nás zachránil a učinil nás požehnanými na věčnost?
Je to mysterium iniquitatis, milé děti. Tajemství nepravosti, jak je Bohem dovoleno, aby nás mírnil a učinil nás hodnými věčné odměny; jak může vypadat triumfálně ve své obscénní aroganci, zatímco Dobro působí tiše a bez hluku; o tom, jak dokáže svést lidi falešnými sliby, aby zapomněli na hrůzu hříchu, na zrůdnost toho, že nás činí zodpovědnými za každé utrpení, které Spasitel utrpěl, za každé plivnutí, každé bití, každou metlu, každou ránu, každý trn, každý kapka Jeho vzácné Krve, každá slza a především každá duchovní bolest způsobená Bohočlověku naším nevděkem. Zodpovědný za všechno utrpení své nejsvětější Matky, jejíž Neposkvrněné Srdce je probodáno ostrými meči a spojuje Ji s utrpením Jejího božského Syna.
Ještě čtyřicet dní a Ninive bude zničeno! (Čt 3, 2), oznamuje prorok Jonáš. Ninivští věřili v Boha, vyhlásili půst a oblékli se do pytloviny, všichni od největších po nejmenší. A protože se ta zpráva donesla až k králi Ninive, vstal ze svého trůnu, svlékl si plášť, přikryl se pytlovinou a posadil se na popel. Na základě nařízení krále a jeho vznešených byl v Ninive vyhlášen tento příkaz: „ Lidé a zvířata, stáda a stáda, nic neokuste; nechoďte na pastvu a nepijte vodu; lidé a zvířata se zahalují do pytloviny a hlasitě volají k Bohu; každý se obrací ze své špatnosti a z násilí páchaného jeho rukama. Možná Bůh změní svůj názor a bude činit pokání a uhasí svůj planoucí hněv, abychom nezahynuli “ (Jan 3:5-9).
Ještě čtyřicet dní: toto napomenutí platí i pro nás, možná více, než platilo pro Ninivce. Platí to pro tento zkažený a vzpurný svět, který vzal Kristu královskou korunu, aby tam nechal vládnout Satana, od počátku vraha. Vztahuje se na kdysi katolické národy, kde hrůza z potratů, eutanazie, genetické manipulace, zvrácení morálky volá do nebe po pomstě. Vztahuje se na církev, zamořenou falešnými pastýři a žoldáky, kteří se stali služebníky a spoluviníky Knížete tohoto světa a kteří považují věřící, kteří jsou jim svěřeni, za nepřátele. Platí to pro každého z nás, kdo tváří v tvář tomuto všeobecnému podvratu věří, že můžeme uniknout boji tím, že budeme hledat útočiště v pohodlné vyhlídce na Boží zázračný zásah nebo předstírat, že můžeme žít s Jeho nepřáteli,
Ještě čtyřicet dní : je to čas, který nás dělí od obávaného „papežského“ dokumentu, jímž autorita Petra, ustanovená k zachování jednoty víry ve svazku lásky, bude znovu použita k obviňování těch, kdo to dělají, ze schizmatu. nechci se klanět novým, nezákonným omezením toho, co bylo po dva tisíce let nejvzácnějším pokladem církve a nejstrašnější hrází proti heretikům: mše svatá; a ten, kdo roztrhá bezohledný Kristův oděv šířením herezí a skandálů, se pokusí vyhnat z posvátného okrsku ty, kteří zůstávají věrní Pánu.
Dalších čtyřicet dní : je to příznivá doba, ve které se každý z nás bude moci v tajnosti svého pokoje modlit, postit, činit pokání, dávat almužny a konat dobré skutky, aby odčinil své hříchy, aby odčinil své hříchy. veřejné hříchy národů, úpěnlivě úpěnlivě prosit Boží Veličenstvo, aby neopouštělo své dědictví, svatou Církev, napospas vládě národů (Čt 2, 12).
S těmito dispozicemi vám, milé děti, nebude nutné připomínat zákon zdrženlivosti a půstu, protože budete vědět, jak shromáždit ty duchovní poklady, které vám žádná pozemská moc nemůže vzít a které budou tou nejlepší přípravou. na velikonoční oslavu, která nás čeká na konci postní cesty.
