Uvnitř ovčince
21.7. 2018
Synové Élího se neznali k Hospodinu a nedbali na kněžský řád. ...Hřích těchto mládenců před Hospodinem byl velmi veliký. (1 Sam 12n17).
Citát není doslovný, nýbrž je zvolen podle smyslu a obsahu. I když je to záležitost ze Starého zákona, která se udála v XI. stol. před Kristem, hodí se velmi dobře pro naši dobu. V Silo, kde v době soudců byla archa úmluvy a představovala svatyni vyvoleného národa, starý kněz Eli z netečnosti a slabosti upouštěl od napomínání pro zneužívání, kterého se dopouštěli jeho synové Chofni a Pinchas kteří zastávali kněžský úřad, soustavně porušovali Boží řád a trápili věřící. Svatopisec neváhá kárat je pro jejich hříšnou nevědomost vůči Hospodinu a svým kněžským povinnostem vůči lidu. Ale vůči Bohu tím největším hříchem, kterého se dopouštěli, bylo, že pohoršovali lid a svým jednáním ho odrazovali od obětí a klanění, usmiřování, proseb a díkůvzdání.
Kolik katolíků se dnes neúčastní Pánovy oběti kvůli kléru, který ji tupí a profanuje svými směšnými nápady, svatokrádežnou neúctou a pohoršujícím vystupováním jako hanební komedianti. Kromě toho, že velmi těžce urážejí Boha, připravují věřící o nesmírné dobro, na které mají svatosvaté právo, pokud jsou v posvěcující milosti a nezbytných dispozicích. Nestačí, že mše má svou platnost, jestliže celý kontext to zatemňuje, popírá její význam a hodnotu. Tito služebníci si takto počínají, protože neznají ani Pána, ani povahu svého stavu a poslání. Tento předpoklad je často potvrzen bludným obsahem jejich kázání, které vypadá dokonce jakoby ignorovalo samy základy křesťanské nauky a věnuje se nekriticky jakýmkoliv nesmyslům.
Jsou to plody záměrné formace vedené spíše podle nápadů představených než vážným a pečlivým studiem, kterým se často pohrdá ve jménu pastorace, zavánějící schizofrenií. Poté, co po desetiletí domnělí „teologové osvobození“ jako skrytí heretici beztrestně rozsévali své zhoubné bludy a ničili víru milionů katolíků, loni jeden latinskoamerický prelát – jen tak pro příklad – nečekaně sáhl po onom kánonu kodexu církevního práva, který odsuzuje delikty hereze, odpadlictví a schizmatu. Vůči komu? Vůči zpozdilým epigonům libertadores? Ale kdepak! Na ty kněze, kteří ve výkonu své služby se prostě přidržovali katolické nauky o svátosti manželství a eucharistie a bránili svůj postoj vůči biskupovi a jeho veleradě.
Základní motivací pro vydání onoho dekretu o suspensio a divinis bylo veřejné i soukroménapadání »doktrinální a pastorační nauky Svatého otce Františka«. Toto je, pokud vůbec, tím posledním, co má ospravedlňovat to, co František řekl a napsal v materiálu, který výslovně protiřečí zjevené pravdě. Tento člověk totiž výslovně odmítl podat požadovaná vysvětlení a vyprovokoval tak de facto v církvi situaci schizmatu. Kdokoliv má ryzí víru a správné svědomí, nemůže cítit, že je s ním ve společenství, protože nemůže zastávat jeho nesporné bludy. Jestliže je někde povinen ho ex officio jmenovat, může tak učinit jedině sub conditione s vnitřní výhradou. Mimochodem: být ve společenství s heretikem, třeba nevysloveným, neznamená absolutní zneplatnění mše svaté; copak to někdo četl v učení církve nebo v teologickém traktátu?
Kdo vyslovuje názory, které jsou v rozporu s katolickou vírou a odmítá se jí podřídit, automaticky je vyřazen ze svého úřadu, ať už je to obyčejný kněz, biskup nebo papež. Ale dokud to nebude prohlášeno kompetentní autoritou, zůstává jeho úřad v platnosti, jinak by nastal úplný chaos. V případě papeže by tak měli učinit kardinálové, alespoň ti, kteří jsou v Římě. Ale dokud se tak nestane, odmítat veřejně poslušnost římskému papeži (bez ohledu na jeho skutečný stav v Božích očích) podle platného řádu církve znamená provinit se schizmatem a ocitnout se mimo viditelnou církev, bez ohledu na přesvědčení vlastního svědomí. Jestli to někdo chce, ať to zkusí: proč neochutnat opojení z nové emoce?
Žijeme v anomální situaci, která dovolila, aby zrádci víry v dané chvíli byli u moci, a mohli napadnout kohokoliv, kdo se odváží je neuposlechnout. Ale před Boží trůnem je již rozhodnuto o těchto šejdířích, dříve než se nadějí: pekelné plameny již olizují jejich roucha, připraveny pohltit je jako ony levity při exodu (Num 16, 25-35). Ostatně bandy mluvků a homosexuálů, kteří se pod pečlivým dohledem velkého „reformátora“ roztahují ve Vatikánu a kteří – jako prodejní se vyžívají v žádostivosti, moci a zisku, posluhují si úplatnými novináři, kteří prohlašují, že podporují papeže v domnělé čtvrté velmoci, skončí tím, že se pokoušou navzájem.
Mějte v ošklivosti i jejich šat potřísněný tělesností (Jud 23). On se vždy najde nějaký nezávislý novinář nebo novinářka, který nás bude informovat o odporných činech jejich hlavy, která nečte La Repubblica, ale Il Messaggero.
Schopnost rozlišovat, kdo je kdo, je neocenitelná milost. Je dokonce hodně hodných kněží se zdravými zásadami a konzervativním zaměřením, kteří jsou nicméně tolik opojeni politickou korektností a bezpodmínečnou přilnavostí k nadřízeným, že i docela obyčejné otevřené vyslovení názoru o aktuálních kontroverzích je paralyzuje, jakoby spolkli nepřekročitelnou míru něčeho nestravitelného. Ale ještě nedávno nikdo z nich by nebyl projevil sebemenší rozpaky, když papežové jako Jan Pavel II. nebo Benedikt XVI. pokládali za zcela přirozené právo zůstat ve vlastní rodné zemi. Je snad normální, že se změnou papeže se takový názor změnil v hrozný rasistický předsudek, který nemá být mezi námi ani jmenován? Kam se poděl rozum? Asi ho zkonfiskovala italská biskupská konference a její každodenní špinavosti.
Kněžská služba není rozhodně něco jako maškara z Commedia dell´arte. Nemusíme být teology osvobození nebo profesionální liturgičtí improvizátoři, zmrzlina se nemůže točit podle chutí toho, kdo si ji žádá. Kdo skutečně zná Pána, ví, že jeho slovo se nemění a podle něj bude souzeno dílo pastýřů, nikoliv naopak. Místo řádného biblického studia vštípili kandidátům kněžské služby absurdní a svatokrádežnou ideu, že jedině aktuální kultura, zcela bezbožecká, nám dovoluje správně pochopit Písmo svaté a korektně je interpretovat – to znamená způsobem, který je úplně opačný než to, co Písmo vyjadřuje. To je opravdu velký pokrok! Texty, které se nehodí k interpretaci progresivních tézí, se prostě ignorují, vylučují (prý ve jménu věrnosti Slovu). Kdo se odvolává na svaté stránky, obdrží jako odpověď mrazivé mlčení a skandalizující vyloučení: ten, kdo uznává autoritu Zjevení, je heretik.
To je plod marxistické mentality, která infikovala biskupy a představené seminářů, kteří pak infikují své svěřence a zavádějí je do historické evoluce společnosti, kde se všechno může měnit, do funkcí, idejí a programů, které nerespektují objektivní realitu, ale mohou ji formovat. V šedesátých letech, (kdy byli tito kandidáti formováni) sovětský systém byl v naprosté krizi a už neovlivňoval mládež. Modelem se stal maoismus se svou kulturní revolucí evidentně analogickou k ideálům šedesátých let, ale vzdálenou, jak jen možno od přímé zkušenosti ve prospěch idealizované fantazie. Je to zrcadlo Mao Tse Tunga, které dnes vane v episkopátu, v seminářích a klášterech, ve chvíli, když už se zdálo být pochované, znovu přivolané jihoamerickým papežem a jeho čtyřmi nepochopitelnými postuláty, alespoň pro toho, kdo zdravě uvažuje a nehodlá následovat věrně hlavu strany.
Tato forma mentis vysloveně marxistická, exponenciálně rostoucí, je zapojena do onoho typicky klerikálního jednání (které připomíná 
delirium všemohoucnosti) žádoucího pro toho, kdo si usmyslel, že je schopen udělat cokoliv. Papežská funkce se současně sekularizovala v tom smyslu, že její nositel se stal světský leadership (dříve manažer), který v masách znovu zavádí kult osobnosti připomínající komunistické režimy, který nemá pranic společného s autentickou katolickou tradicí: mění barvu, místo aby se dal do služeb neměnného předávaného pokladu. Tragický konec synů Eliových by nás měl něčemu naučit: nevěrný lid, který je snášel, upadá do katastrofy (srov. 1 Sam 4, 1-11).
Tedy s pokorou a s rozhodností, ve formě, která je v souladu s postavením, jaké každý z nás zaujímá v Mystickém Těle, pokračujme v obnovování a vyžadování zdravé nauky a správné liturgie, abychom napravili provinění z pohodlné ústupnosti a netrhali už dále Kristovu suknici.
Don Elia, La Scure
