Menu


Napomenutí pro Petra

                                               4.3.2021

 

Slovo evangelia, milovaní, které přes uši našeho těla proniklo do vnitřního intelektu našich duší, nás volá k pochopení velkého tajemství: pochopení, kterého dosáhneme pomocí Boží milosti, snadněji, pokud věnujeme pozornost k faktům, které byly vyprávěny trochu výše. Spasitel lidstva, Ježíš Kristus, ustanovující víru, která povolává ničemné ke spravedlnosti a mrtvé k životu, učil své učedníky svou doktrínou a stále je osvěcoval zázračnými skutky, aby věřili, že Kristus je současně jediným Synem Božím a také Synem člověka. Jedna bez druhé z těchto věcí by neprospěla spasení: a bylo by stejné nebezpečí věřit, že Pán Ježíš Kristus je Bůh bez toho, aby byl člověkem, nebo člověk bez toho, aby byl Bohem: zatímco ho musíme poznávat společně s jednou i druhou přirozeností: protože tak jako se pravé lidstvo v něm spojilo s Bohem, tak se pravé božství spojilo s lidstvem. Aby tedy potvrdil zdravé poznání této víry, zeptal se Pán svých učedníků, co o něm věří a co si o něm myslí uprostřed tolika různých názorů. Tehdy apoštol Peter, který se zjevením nebeského Otce povznesl nad tělesné věci a vystoupil nad všechny věci lidské, viděl očima ducha Syna jako živého Boha a vyznal slavně jeho božství; nezastavil se totiž jen u toho, aby zvážil podstatu masa a krve: a tímto vznešeným svědectvím víry ho natolik potěšil, že ho prohlásil za požehnaného a Petr dostal jako výsadu posvátnou pevnost onoho nedotknutelného kamene, na kterém je církev založena : aby ji nepřemohly ani brány pekelné, ani zákony smrti: a při svázání či rozvázání jakékoli záležitosti nebude v nebi ratifikováno nic z toho, co nestanoví Petrův rozsudek. Bylo však nutné, ó milovaní, aby Petr, u kterého byla tato vysoká znalost pochválena, byl poučen o tajemství, které se muselo naplnit v oné druhé podstatě (spojené se Slovem): neboť apoštol, jehož víra byla povýšena až k bodu vyznání Kristova božství, nepovažoval za důstojné Boha, aby vzal naši slabost na sebe: představoval si, že lidská přirozenost, která byla v Kristu tak oslavena, už nemůže ani trpět, ani zemřít. Proto Pán mluvil o tom, že musí jít do Jeruzaléma a vytrpět tam mnoho od starších, zákoníků a velekněží a třetího dne být zabit a vzkříšen; proto když Petr, zapálený ohněm, který v něm roznítilo svědectví, které díky nadpřirozenému světlu mluvilo o božství Syna Božího, odmítl svobodně a bez odporu uvěřit, že je to zbožná myšlenka, že by Ježíš mohl snášet také pokoření a ohavnost nejkrutější smrti, byl za to pokárán Ježíšem se sladkou přísností a naplněn touhou mít účast na jeho utrpení.

Z homílie sv. Lva papeže k Mt 17, 1-9