Usiluj o dokonalost
Svatost spočívá - z negativního aspektu - v absenci každého hříchu; z pozitivního hlediska v podobnosti Kristu. Je evidentní, že k nabytí druhého aspektu je nezbytné dosáhnout především onoho prvního. V praxi oba procesy jsou ve vzájemném vztahu a proporci. Vstupní soulad s Pánem předpokládá zcela jistě vyloučení všech smrtelných hříchů (které připravují duši o posvěcující milost), nikoliv však všech hříchů lehkých a všech nedokonalostí. Mezi nimi se mohou vyskytovat jistě nedobrovolné slabosti, kterých nás Bůh nezbavuje, aby nás zachoval v pokoře, a to i ty nejpokročilejší, i když o to ustavičně prosí. K přítomnosti hříchu je nezbytný dobrovolný souhlas, který zpravidla schází, když osoba prochází hlubokým očistným procesem, nebo když proti své vůli podlehne nějaké nedokonalosti.
Růst svatosti je tedy možný také v podmínkách nepokoje a vnitřního utrpení, pokud zde neschází živá víra a dobrá vůle. Jestliže pravidelně přijímáme prostřednictvím svátostí milost, která nás impregnuje v modlitbě, a cvičíme se ve skutcích lásky, která nás za naší spolupráce přetváří. Někdy také si můžeme vytvářet překážky (když trváme na chybném názoru, na pýše, která neuznává křivdy způsobené druhému, upadáme do starých hříchů a nedobrých obyčejů, podléháme lenosti při odstraňování chyb a špatných sklonů), když přehlížíme dobrá vnuknutí anebo povinnosti, které nám svědomí ukládá). Může se také stát, že odsouváme duchovní poklady, které nám Pán uštědřil. Proto nám asketická tradice doporučuje věnovat ustavičnou pozornost spíše sobě samému než chybám druhých.
Cesta křesťanské dokonalosti není něco nemožného ani není vyhrazena jen pro určité třídy v církvi, i když zasvěcený život představuje její nejlepší a příkladnou formu. Ten, kdo je svým stavem postaven lidem do čela, má jim ukazovat přesvědčujícím způsobem správnou cestu, a stát se tak vůdcem a vzorem. Dnes se rozšířila koncepce, podle které řeholníci, aby dobře plnili své poslání, mají být těm ostatním co nejpodobnější a nijak se od nich nelišit. Tím způsobem však deformují své povolání, činí je nevýznamným a v mnoha případech je pak nakonec opouštějí. Dokonalá zdrženlivost, odmítání každého vlastnictví a podřízenost představeným ukazují laikům obecnou nezbytnost čistoty (také v rámci manželství), odpoutanosti od statků tohoto světa a poslušnosti Boží vůli, kterou jim ukazuje ten, kdo ho zde na zemi zastupuje.
Tradiční breviář v textech části Prima (z neznámých důvodů z reformovaného breviáře odstraněné) obsahuje opravdový program pro cenný den křesťana, který touží následovat svého Mistra. Již v hymnu si vyprošuje od Boha, aby ho chránil přede vším, co by mohlo škodit jeho duši: jazyk ať krotí, aby se vystříhal sporů; zrak odklání od nepřístojných lákadel světa; srdce zbaví pýchy a vnitřně je očistí, nezřízenost těla ať přemáhá střídmostí v jídle a pití. Tak až se noc nakloní, mohou věřící čisti zpívat chválu Pánu za ochranu před hříchem, výsledek, který je vítaný zvláště v postní době, ale který by měl být trvalým úsilím; bylo by to směšné vyvíjet nějaké úsilí jen čtyřicet dní a pak o to nedbat celý zbytek roku.
Na tomto každodenním cvičišti je třeba se tužit po celý život bez ustání, protože bdělá a ustavičná askeze nemůže být ničím jiným nahrazena. Všeobsahující kritérium, které bylo představeno v úvodní modlitbě, po žalmech a responzoriu následuje opět orace: podle dvou aspektů svatosti (negativního a pozitivního) kromě varování se hříchu žádá závěrečná modlitba kromě Boží pomoci, aby Bůh vedl naše myšlenky, slova a skutky k uskutečňování své spravedlnosti, tj. své vůle. Po Pater noster a verši ze žalmu se obrací prosba k Pánu, aby shlédl na své služebníky, kteří jsou jeho dílem, a vedl je jako své děti; jeho světlo nechť září nad námi a řídí skutky našich rukou (srov. Ž 89, 16 – 17). Následuje modlitba, která současně specifikuje a shrnuje ducha tohoto breviáře: »Rač, Pane Bože, Králi nebe a země, řídit, posvěcovat, spravovat a vést dnes naše srdce, naše těla a naše myšlenky podle svého zákona a skutky podle svých přikázání, abychom si nyní i na věčnosti s tvou pomocí zasloužili být spaseni a osvobozeni, Spasiteli světa«.
Jediná podmínka pravé svobody z hlediska věčné spásy je zachovávání Božího zákona, který nám dal Ten, jenž nás stvořil a také vykoupil a povolal ke své slávě: je proto zcela logické, že naše skutky mají být ve shodě s tím, k čemu jsme povoláni, abychom na věky kralovali ve slávě bez konce s Otcem a nesmrtelným Králem věků (srov. 1 Tim 1,17). Proto během roku První Hodinka je zakončena aklamací sv. Pavla, která všechno shrnuje: »Nechť Pán řídí naše srdce a naše těla v Boží lásce a v Kristově trpělivosti« (srov. 2 Sol 3,5 ). Řecký originál vnuká myšlenku, aby srdce bylo tak připraveno, aby mohlo být uvedeno k hostině lásky, kterou je sama Trojice: to je syntéza cesty k posvěcení.
Dvakrát je vzýván Král všeho viditelného i neviditelného stvoření, aby tomu, kdo se takto modlí, připomínal soud jako cíl toho, co ho čeká: věčný život vyjádřený také jako konečné požehnání. Všechno to, co budeme konat během dne, ať tedy získá správnou normu a správnou orientaci: abychom si byli toho vědomi a po celý den každá myšlenka, slovo a skutek nám pomáhal odmítat všechna pokušení a zachovávat přikázání a současně aby nás posilovalo očekávání odměny určené těm, kteří zápasili podle pravidel (srov. 2 Tim 2,5).
Čím tvrdší je zápas, tím bohatší jsou získané zásluhy a tím větší je stupeň slávy dosažené v nebi. To, co musíme vytrpět zde na zemi, pokud to dobrovolně přijímáme, snižuje dočasný trest v očistci a činí duši schopnější pro blaženost. Tato jistota nás vede k vděčnosti k Prozřetelnosti, která nám zde v tomto životě ukládá protivenství, a máme se z nich radovat v duchu víry, místo abychom si na ně v netrpělivosti stěžovali. Naše vnitřní trápení jsou citelně těžší, jestliže je prožíváme s neukázněným srdcem.
Z toho plyne poslední poznámka. Opravdu aktivní účast na mši svaté – ona vnitřní – spočívá v tom, že se spojujeme prostřednictvím kněze s vykupitelskou obětí Ježíše Krista, tedy obětujeme Otci skrze Něho, s Ním a v Něm svou osobu, svůj život, své radosti, námahy a bolesti. Na oltář, na patenu, do kalicha nesmí být vloženo nic, co není důstojné Boha. To je poslední důvod, proč naše myšlenky, slova a skutky mu mají být milé: nemůžeme mu jistě představovat něco, co ho uráží nebo zarmucuje. Účastnit se takto mše svaté je tedy velmi mocným úkonem posilování křesťanské dokonalosti, protože nás vede k tomu, abychom každý okamžik a vším, co jsme a konáme, dávali tryskat milosti na všechno, čím budeme a co budeme konat v perspektivě následujících obětí. Tato pulzující dynamika duchovního života nás pozvedá den po dni v Kristově svatosti a objímá láskou celý svět, blízké i vzdálené, a podněcuje je do víru trinitární lásky skrze dílo církve, která se modlí, slaví, hlásá, přivádí k obrácení a posvěcuje.
Don Elia, La Scure 30. března
