Svatost, jediná cesta k řešení krize nší doby
Krize naší doby přešla z kulturní a morální oblasti do oblasti psychologické, přičemž psychologie je chápána ve svém etymologickém významu, tedy jako "věda o duši". Jestliže morálka stanovuje zákony lidského chování, psychologie zkoumá kognitivní a afektivní život člověka. Člověk je složen z duše a těla a duše, která je životním principem těla, má dvě základní schopnosti, inteligenci a vůli. Jako tělesná bytost je člověk vybaven také vnitřními a vnějšími smysly, které se podílejí na jeho poznávacím procesu. Pokud jsou primární a sekundární schopnosti člověka v pořádku, jeho osobnost se rozvíjí harmonicky. Když se naopak v temné lidské sféře, kde se citlivé sklony setkávají s duchovními schopnostmi, rozvinou neuspořádané vášně, duše zažívá situaci nerovnováhy, která může vést k morální a psychické zkáze. Člověk riskuje psychické zhroucení, když ztratí ze zřetele pravý a jediný cíl svého života, kterým je naše posvěcení a Boží sláva.
Dalo by se namítnout, že mnozí jedinci, přestože ztratili ze zřetele hlavní cíl člověka, se zdají být psychicky klidní a nezneklidnění. Psychická stabilita, kterou zdraví, peníze a stejné city poskytují, je však jen zdánlivá. Lidé, kteří se zdají být silní, ale chybí jim Bůh, jsou jako domy postavené na písku, o nichž mluví evangelium. Ztráta jen jednoho z falešných statků, na kterých stojí, stačí k tomu, aby u nich vyvolala psychickou krizi. Co se však stane, když jejich životy neohrozí ztráta individuálního majetku, ale společenská katastrofa, jako je válka nebo pandemie, která zdevastuje společnost? Tehdy se více než kdy jindy naplňují slova evangelia: "Pršelo, řeky se rozvodnily, vichry se přehnaly a dopadly na ten dům, který se zřítil a jeho zkáza byla veliká" (Mt 7,27).
V neklidné době dějin musíme pochopit, že řešení problémů, které nás trápí, můžeme nalézt pouze sami v sobě. Nevedeme politický, sociální nebo zdravotní boj, ale jsme vojáky v dlouhé válce proti tělu, ďáblu a světu, která sahá až k počátkům stvoření. V tomto boji, jak vysvětluje otec Réginald Garrigou-Lagrange (1877-1974): "vnitřní život je pro každého z nás tím jediným nezbytným" (Tři věky duchovního života, přel. it. Víra a kultura, Verona 2020, s. 21). Skutečný život člověka totiž není povrchní a vnější život těla, který je určen k rozpadu a smrti, ale nesmrtelný život duše, která řídí své síly správným směrem.
Bůh po nás nechce, abychom zachraňovali společnost, ale abychom zachraňovali své duše a veřejným svědectvím o pravdě evangelia mu přinášeli slávu, a to i společenskou. Je to Bůh sám, kdo zachraňuje společnost, a činí tak prostřednictvím církve, která nikdy neztrácí své charakteristické rysy, počínaje svatostí, která je jí vlastní. Proto v době všeobecné malátnosti a zmatku, píše otec Garrigou-Lagrange, "je třeba, aby každý z nás myslel na jedinou nezbytnou věc a prosil Pána o svaté, kteří žijí jen touto myšlenkou a jsou velkými animátory, které svět potřebuje. V nejbouřlivějších dobách, jako v době albigenských a později při vzniku protestantismu, Pán posílal zástupy svatých. Tato potřeba je dnes neméně citelná" (Tři věky duchovního života, cit. dílo, s. 23-24).
Ne jinak to vyjádřil Dom Prosper Guéranger (1805-1875): "Bůh ve své nekonečné spravedlnosti a milosrdenství obdarovává různé epochy svatými, nebo se rozhoduje, že tak neučiní, takže, pokud je přípustné to takto vyjádřit, teploměr svatosti je nezbytný k ověření stavu normálnosti epochy nebo společnosti" (Le sens de l'histoire, in Essai sur le naturalisme contemporain, Editions Delacroix, 2004, s. 377).
To znamená, že jsou staletí, která jsou skoupější, a jiná, která jsou štědřejší, pokud jde o milosti, které Bůh uděluje, aby povolal ke svatosti. Století chudé na svaté bylo patnácté a štědré bylo šestnácté; lakomé bylo století dvacáté, až na několik světlých výjimek; bude jednadvacáté století stoletím štědrého odpovídání milosti? Jakou teplotu ukazuje duchovní teploměr naší doby?
Když se rozhlédneme kolem sebe, nevidíme velké světce, které bychom chtěli vidět, jak povstávají po našem boku, aby nás podporovali. Možná však zapomínáme, že kritériem svatosti nejsou senzační zázraky, ale schopnost duší žít den za dnem odevzdané Boží Prozřetelnosti, jako se to stalo svatému Josefovi, vzoru svatosti, války a lásky.
Když se rozhlédneme kolem sebe, nevidíme velké světce, které bychom chtěli vidět, jak povstávají po našem boku, aby nás podporovali. Možná však zapomínáme, že kritériem svatosti nejsou senzační zázraky, ale schopnost duší žít den za dnem odevzdány Boží Prozřetelnosti, jak se to stalo svatému Josefovi, vzoru svatosti, tichému a věrnému bojovníkovi, činné a kontemplativní duši, dokonalému příkladu rovnováhy všech přirozených a nadpřirozených ctností.
Nikdo nevěděl tak dobře jako svatý Josef, jak křehká je římská říše za závojem zdání, a nikdo si nebyl více než on vědom proradnosti Sanhedrinu, přesto dodržoval římský zákon o sčítání lidu a židovské předpisy o Ježíšově obřízce, aniž by kdy podněcoval násilnou vzpouru proti autoritě. V jeho srdci nebyl žádný hněv, jen klid, a jediná nenávist, kterou znal, byla vůči hříchu. Rok svatého Josefa, který vyhlásil papež František, skončil, ale úcta ke svatému Josefovi musí i nadále oživovat věřící katolíky a vést je k úsilí o svatost, která má svůj vrchol v Ježíši Kristu. Je to On, kdo má absolutní a univerzální plnost milosti, a je to On a jen On, kdo činí velké svaté. A dnes více než kdy jindy potřebujeme světce, spravedlivé a vyrovnané lidi, kteří žijí podle svého rozumu a víry, aniž by se kdykoli nechali odradit, ale pouze důvěřují v pomoc Boží Prozřetelnosti a Panny Marie.
Pramen: correspondenzaromana.it/the-saintness-the-only-solution-to-the-crisis-of-our-time/
