Homilie sv. Řehoře
( Sv. Řehoř, 40. homilie o Evangeliu)
Lukáš 16, 19-31
Co představuje, drazí bratři, onen zámožný muž, který měl na sobě purpur a mušelín a každý den hodoval, ne-li židovský národ: neboť jeho život navenek vypadal dobře spořádaný, ale využíval zákon, který dostal, jen k okázalému životu v rozkoši, a nikoliv k pravému prospěchu? A není tento Lazar pokrytý ranami obrazem pohanského lidu? Ten se při oslovení Boha nestyděl vyznat své hříchy, a jeho zlo tak vycházelo najevo. Stejně jako hnis, který se hromadí pod pokožkou a při naříznutí kůže vytéká na povrch.
Neboť co znamená vyznání hříchů, ne-li určitým způsobem otevření ran? Protože jed hříchu, který byl morem pro duši a který tam zůstával skrytý, nachází ve vyznání hojivou cestu ven. Naříznutí pokožky ve skutečnosti vytahuje hnis na povrch. A co děláme, když vyznáváme hříchy, ne-li že otevíráme výron zla, které je v nás skryté? Ale »zraněný Lazar se toužil najíst z drobků, které padaly ze stolu boháče, ale nikdo mu je nedával« (Luk. 16:20): stejným způsobem hrdý židovský národ pohrdal přiznáním jakéhokoli pohana ke znalostem zákona. Izrael nepoužil znalosti zákona k tomu, aby praktikoval ctnost, ale aby stanul před jejich zraky jako bohatec který se pyšní bohatstvím, jakého nabyl: a slova, která mu jeho znalosti dovolovala šířit, byla jen jako drobky padající ze stolu. Na druhé straně »psi olizovali rány chudého Lazara, který ležel venku« (Luk. 16.21). Někdy se v posvátné řeči jako jazyky psů označují kazatelé. Neboť psí jazyk hojí bolest, kterou olizuje: tak i posvátní lékaři, kteří nás poučují o vyznání našich hříchů, se téměř dotýkají jazykem ran našich duší.
