Závažná výzva k misiím
Jeden z posledních vynálezů kuriálních „teologů“ na odbourání těžkých hříchů spočívá v tom, že je prohlašují za určitých okolností za „nepřičitatelné“.
Kromě případů úplné mentální neschopnosti se ve skutečnosti okolnosti rušící osobní odpovědnost redukují na tyto čtyři: omyl, nepřekonatelná nevědomost, násilí a těžký strach. Když pomineme stupeň subjektivní nepřičitatelnosti ojedinělého činu, všechny případy skutků vnitřně těžce hříšných jsou závažnou urážkou Boha, a proto je nutno se jich vystříhat bez ohledu na jakékoliv motivy a situace. Co potom říci v případě, kdy se jedná o setrvalý stav těžkého hříchu, jakým je civilní rozvod, kdy jeden z manželů z vlastního rozhodnutí opouští partnera, rodinu, závazky, které na sebe přijal spolu s manželstvím? Je možno ho ospravedlnit podle nezvažitelného kritéria, které je zcela cizí víře a svátostné milosti, jako je zdůvodnění, že „vzájemný vztah nefungoval“?
Při takovém odpadlickém postoji určité části katolické hierarchie, a to i na nejvyšší úrovni, stojíme všichni před otázkou, jak na to reagovat, a z důvodu času přitom riskujeme, že upadneme do velmi skryté léčky. Nedostatek nadpřirozeného pohledu, jaký se projevuje v sekularizovaném pohledu na církev, rodí se pokušení hledat rychlá řešení, která nám ušetří námahu a spory v očekávání, že se tak zajišťuje spása a dobrý odbyt odcizené falešné spirituality, nebo naopak se povyšujeme na „spasitele“ v otevřeném odboji proti stanovené autoritě, někdy i za cenu exkomunikace. Na druhé straně těžké škody, které postihují církev bojující, její božský původ a všemohoucí vůli Zakladatele, apriori vylučují její zánik, ačkoliv Bůh dopouští toto dočasné zatmění; Spasitel na druhé straně počítá s naší aktivní spoluprací, ale vždy pokornou, trpělivou a plnou důvěry.
Jednou z nejpodlejších ďáblových taktik (mimo té, že podkopává naši víru ve svrchovanou vládu Ježíše Krista a zavádí nás do malomyslnosti a zmatku) je ta, že nás svádí, abychom se soustředili sami na sebe, na naše konání, jakoby spása závisela především na nás, a vzdaluje naše duše od jejich životodárného středu, od spojení s Bohem. Při hlubším pohledu i při upřímném přesvědčení, že pracujeme pro Něho a pro jeho Slávu, můžeme nakonec dopadnout tak, že Ho necháváme zcela stranou, že Ho dokonce ani nejmenujeme, nebo uvádíme pouze jako abstraktní pojem či nepohodlnou překážku. Obrácení se nemůže uskutečnit v nějakém nedokonalém stavu nebo jako by šlo o definitivní stav, nýbrž ke svatosti je třeba kráčet postupně, neboť jistě nespočívá ve slovech. Duch Svatý – pokud mu opravdu nasloucháme, nás vybízí, abychom pronikli do hloubi srdce, neboť jedině tak je Bůh skutečně oslavován.
To neznamená rezignovat a stáhnout se z boje, uchýlit se do pohodlného útočiště v separátním soukromí. Je třeba naopak postupovat pevným krokem po obou kolejích: v hluboké jednotě s Bohem a v akci inspirované a podporované Duchem Svatým. Málokdo zná spiritualitu svaté Terezie z Avily, která představuje vrchol katolické mystiky a má přitom duši horoucně apoštolskou: modlitbou a prací měly se její sestry podílet na bitvě proti luteránské metle, za triumf pravé víry v souzvuku s aktivními bojovníky na bitevním poli, jako byli jezuité a kapucíni. Za mimořádný rozkvět církve v době po tridentském koncilu vděčí Církev kromě pádnosti svých dekretů mužům a ženám, kteří jako ona učinili tu rozhodující zkušenost s Bohem a žili v ustavičné modlitbě: sv. Jan od Kříže, sv. Ignác z Loyoly, sv. Filip Neri, sv. Karel Boromejský, sv. František Saleský... nemluvě o mnoha dalších svatých biskupech a zakladatelích oné epochy.
Když není možno dosáhnout více, je třeba zakusit, jistě pod kontrolou, vlastní hněv a vlastní bolest; ale pak je třeba vstoupit do sebe, abychom se nestali ďáblovou hříčkou a nechali se rozptylovat vnějškem pod záminkou, že jsme zjevně dobří, a zapomínat přitom na prvotní vlastní poslání, jakým je ustavičná oběť, dostiučinění a modlitba, abychom se vytrhli z jícnu pekel. To je třeba uskutečnit ve dvojím smyslu: nedovolovat ďáblům, aby odtud vycházeli, a bránit duším, aby tam nepadaly. Z lidského pohledu se takové poslání může jevit jako rozhodně nemožné, ale s pomocí milosti, kterou přijímáme s pevnou vírou, jestliže setrváme v ní až do konce, jednoho dne se až zděsíme, až spatříme plody, které to přinese, a odhalíme radost těch, kteří díky tomu všemu byli spaseni.
Již sv. Petr prvním křesťanům zkoušeným ve víře tím, že se zdánlivě zpožďuje naplňování Božích přislíbení, musel připomínat s odvoláním na svá kázání, aby se pevně drželi předpovědí Proroků, nauky apoštolů a příslibů Páně. Podvodníkům, kteří v poslední době výsměšně vyčítali věřícím, že od počátku stvoření se nic nezměnilo, bylo třeba připomenout, že svět byl už jednou potrestán potopou a že v době, kdy to budou nejméně očekávat, může být očištěn ohněm. Bůh neměří čas tak, jak ho měří lidé, ale užívá trpělivost, aby všem dal možnost obrácení. Jaké by tedy nemělo být v této perspektivě chování a zbožnost křesťanů, kteří očekávají a urychlují Pánův příchod?
Kráčíme-li vstříc k novému nebi a nové zemi, ve které zavládne spravedlnost, musíme jednat tak, abychom byli shledáni neporušení a neposkvrnění a pokládali Pánovu velkodušnost za příležitost ke spáse (srov. Petr 3, 1-15).
Padesát let spouště v katolické církvi a pět let její otevřené a pozitivní spolupráce s revolučními agenturami nabídly biřicům nevídanou aroganci, která nezná mezí a ničeho nešetří. Mezi umělci, vědci, herci, zpěváky, novináři, vůdci, politiky, aktivisty, kněžími, protestantskými pastory existuje úplná soutěž v nestoudnosti, rouhání a znesvěcování. Kdo dovoluje ďáblu, aby se zabydlel v jeho mysli skrze zvrácené ideje a v jeho vůli zvrácenými obyčeji, je od něho zatahován do zla stále více a více. Dokud Církev představovala hráz proti šíření takového podvratného šílenství, agenti pekla na zemi se neodvažovali zvedat tolik hlavu a působili ve stínu. Když však dnes nacházejí všechno otevřené a vidí, že nikdo se účinně nestaví na odpor, že lid je účinně ohlupovaný mediálním cirkusem a navyklý na vulgárnosti všeho druhu, jsou ochotni k jakémukoliv experimentu.
Abychom se mohli postavit na odpor tomu odpornému divadlu, které je teprve na začátku, musíme dělat správná rozhodnutí. Čas a energie se ztrácejí především přemítáním o tom, co je pravé, dobré a krásné, místo abychom se vydali na pochod. V druhém případě riskujeme, k naší škodě, že dáváme nepříteli příležitost ke hře tím, jak se utápíme ve vztekání a frustraci; tím, že dáváme podnět k jeho manévrům, vystavujeme se nebezpečí, že budeme citelně nakaženi. Moc proradnosti pekelné mašinerie se kterou se střetáváme, překračuje naši představivost. Proto je příkazem hledat Boží vedení a podporu jeho milosti. Kdo není při této bitvě zakořeněn v životě Ducha Svatého, ten bude smeten dříve, než se naděje.
Zdůrazňuji ještě jednou, že to neznamená, abychom vyhledávali domnělé vizionáře, proroctví, tajemství a zjevení: všechno to, kromě toho, že to představuje velký byznys, je součástí cílené strategie, která odvádí od pravé cesty ty, kteří se zatím nedali svést řádnými prostředky.
Naše hlavní zbraně kromě svátostí jsou modlitba růžence, rozjímání o Písmu svatém, četba životopisů svatých, aniž bychom opomíjeli pokorné, diskrétní a vytrvalé cvičení v lásce, zvláště tam, kde je to nejvíce obtížené. Existuje ctnost hrdinství, která se praktikuje v šedi anonymní každodennosti, ale která je tím plodnější a záslužnější, čím více je to jen sám Bůh, kdo ji vidí. Je to výjimečný a skrytý dar, který Mu přinášíme z lásky a který mohou druzí pozorovat jen tehdy, když to slouží obrácení a vzdělání. Pokud máme možnost, utíkejme se často k adoraci před svatostánkem, nebo ti šťastnější před vystavenou Nejsvětější Svátostí oltářní, pokud se tak děje důstojným způsobem, který nepřipouští neúctu a lhostejnost. V mezích svých možností konejme pokání, obětujme všechno to, co musíme snášet, a to i v kostele a při mši, s náležitou pokorou toho, kdo ví dobře, že se klaníme Někomu, kdo nás z pouhé své milostí vytrhuje z marasmu, ve kterém bychom jinak byli ponořeni až po krk.
Kdo mě zavede do opevněného města? Zda ne ty, Pane, který jsi na mě zanevřel? Přines nám pomoc v soužení, protože záchrana od lidí je k ničemu. S Bohem si povedeme statečně, on rozdrtí naše protivníky (Ž 107, 11-14).
Vidíte, jak Boží slovo popisuje souhru mezi přirozeností a milostí? Rozhodující akcí je ona Pánova, ale přitom si posluhuje námi, kteří bychom bez Něho byli zcela vyřízeni, a On nás s nesmírnou poctou zapojuje do svého díla. Proto musíme být ustavičně spojeni s Ním, více než s médii, abychom mohli naslouchat Ježíšovu hlasu a přijímat vlny Ducha Svatého. Tvořit bariéru peklu je úkol tvrdý, ale nezbytný. Jestliže hráz záplavám a bahnu povolí, je třeba vybudovat novou, duchovní, v očekávání, že Nebe nám pomůže, pokud to zasloužíme, vybudovat takovou, jaká bude nezbytná.
Ježíši, Maria, miluji vás, zachraňte duše! ( Maria Consolata Betrone)
Don Elia, La Scure
