Simplicismus, nebo prostota srdce?
29. 12. 2018
To, co je obzvláště nápadné v současné církvi, je extrémní paleta různých verzí dnešního katolicismu, které při vší nesmírné různosti se jeví jako skloubené do podobného chování: nazýváme hospirituální simplicismus (1), neboli iluze, velmi rozšířená, že k tomu, abychom byli dobrými křesťany, stačí zformovat se podle připraveného modelu a nekriticky následovat pokyny praxe, ve které by měla být obsažena kvintesence pravého křesťanství. Tyto skutečnosti se prezentují jako cesty, hnutí, prelatury, bratrstva, organizace, společenství... a každá z nich předpokládá prefabrikovaný recept implicitně nebo explicitně exkluzivní, jehož aplikace má zaručit evangelickou dokonalost a vyřešení všech problémů, a ušetřit tak adeptům tvrdé úsilí a každodenní tíživý boj proti hříchům, a s tím zajistit progresivní očišťování srdce k osobnímu posvěcování.
Projevují se zde dva extrémy: jeden spočívá ve formálním uspokojení z praktikování gest a slov, jejichž objektivní účinnost údajně nezávisí na individuálních dispozicích, a proto činí zbytečným vnitřní úsilí; druhý extrém přikládá velkou váhu na emotivní zapojení a nebyl by možný bez spoluúčasti, což je vize typicky protestantská.
Zdravá katolická nauka tvrdí, že svátosti produkují milost ex opere operato, tj. z výkonu platného služebníka provedeného přesně podle patřičných obřadů a předpisů; jejich plodnost, tj. míra, v jaké je daná milost přijímána každým věřícím, je určována ex opere operantis, tzn. dle vnitřních dispozic a spolupráce věřícího s danou milostí. Proto je důležité se pečlivě připravit na svaté přijímání a zpověď, věnovat dostatečný čas na přípravu, na poděkování a pokání a připojit úkony spontánní zbožnosti a lásky, které mohou milost oplodnit.
Zde je třeba poukázat na to, že často příslušnost k daným hnutím nepřihlíží ke svědomí jednotlivého věřícího a ten postupuje v dobré víře, že touto praxí dělá pokroky ve svatosti díky prostředkům, které jsou mu nabízeny. V důsledku této prostoty, která ho disponuje k přijetí milosti, může opravdu činit objektivní pokroky, i když zvolený proud se v různých aspektech odchyluje od autentického katolicismu. Je možno doložit, že často příslušnost k takovým hnutím a asociacím nenarušuje ani život ponořený do těžkého hříchu a různými způsoby vyvolává falešné přesvědčení o ospravedlnění. Na tomto poli se setkáváme s hrubou mystifikací Božího milosrdenství, s vůní zcela luteránskou, se subtilními dávkami sofismat, která se představují jako farizejské chování a správné svědomí se jeví na první pohled jako zavrženíhodné, jako stavění katedrál na špilkách.
Kdo zná trochu církevní dějiny, může si vzpomenout, že něco podobného už zde bylo. Již v XVII. a XVIII. století např. v samotném jezuitském řádu se můžeme setkat s duchovními naukami orientujícími se ke kvietismu, legalismu a formalismu. Rozdíl proti naší době spočívá v tom, že zatímco v oné epoše nefalšované typy spirituality pramenily z obecných kořenů katolické reformy a plynuly ve stejném řečišti s dobrou katolicitou, dnes je objektivně velmi obtížné dobrat se homogenity různých návodů, které jsou k dispozici. V paletě od letničního entuziasmu k rigidnímu provádění obřadů, přes zkoumání Slova a sdílení zkušeností k posvěcování kariéry a hledání jednoty mezi všemi náboženstvími se řádné křesťanství cítí jako poněkud ztracené. Jistě, najde se někdo, kdo neomylně označí jiné jako heretiky a přikazuje, že kdo chce spasit duši, jako jedinou možnost má připojit se jedině k němu. Ale kdo chce upřímně milovat Pána – a to nikoliv ze sentimentalismu – může jistě zůstat zklamán jeho ledovým chladem.
Byly doby, kdy všechny publikace teologické a asketicko mystické byly pozorně monitorovány církevní autoritou, která je podle potřeby korigovala, odsuzovala nebo doporučovala, protože ve hře byla spása duší. Dnes naopak do volné cirkulace jakéhokoliv textu hierarchie nijak nezasahuje, pokud k tomu není donucena mediálním skandálem. Jistý počet katolických organizací je proto vnitřně strukturován tak uzavřeným způsobem a disponuje tak silnou politicko-finanční mocí, že případy zneužívání nikdy nevyplavou na povrch. Pokud se tak stane, jak tomu bylo v případě biskupa z Apuronu, vytvoří se kolem něho hradba a postaví ho bezostyšně vedle papeže v Mondovizi. Není možno popřít, že příslušnost k církevnímu hnutí zajišťuje mocné krytí na nejvyšší úrovni.
Zde je také kořenem problému absence víry, která vybírá ten nebo onen aspekt křesťanského života činíc ho všeobsažným a zpravidla vylučuje nezbytnost vážné reformy života. Jednou záležitostí je bojovat proti slabostem, které se nedaří překonat, další věcí je trvale přijímat těžký hřích do svého života se spoléháním, že bude možné se z něho časem vyzpovídat. Pravdou zůstává, že platná absoluce vyžaduje opravdovou lítost, která v sobě musí obsahovat rozhodné předsevzetí nedopustit se žádného smrtelného hříchu; aby předsevzetí bylo účinné, nestačí jen pouhá okamžitá nálada, je třeba se vážně rozhodnout a varovat se nadále příležitostí ke hříchu. Jako kněz bych nemohl probouzet falešnou jistotu o odpuštění bez účinné lítosti; to bych nebyl nic jiného než dvorní kaplan, který se chce zalíbit svému pánu, nebo prodavač klamu, který se bojí, že ztratí své klienty.
Zcela odlišná od sipmlicismu je prostota srdce, která je nezbytná k získání milosti a která bez strojenosti říká o bílém bílé a černém černé. Ne vždy zaručuje osobní úspěch, ani ve spojení s hadí opatrností, jakou doporučuje sám Pán (Mt 10,16), ale je nezbytná k zajištění přístupu do příbytku svatých: Ne ten, kdo mi říká „Pane, Pane“, vstoupí do nebeského království, ale ten, kdo koná vůli mého Otce, který je v nebesích (Mt, 7,21). Říkat »Pane, Pane«, to je možno zapojit do jakékoliv praxe a přehlížet přitom skutečné vnitřní dispozice a účinnou připravenost věřícího spolupracovat s milostí a následovat ji s účinným a velkodušným odříkáním a bojem proti hříchu. V takovém případě jakýkoliv prostředek milostí (možná i tradiční mši), i když je sama o sobě svatá, je možno využívat jako pouhý fetiš, tj. prostředek vybavený magickou mocí, jehož se stačí dotknout, aby člověk získal potřebné dobrodiní.
Jiným projevem prostoty srdce, rozhodně ne druhořadým, je poslušnost vůči legitimním pastýřům v tom, co je v souladu s Božím a církevním zákonem. Také zde se může projevovat určitý fanatismus. Někteří lidé by si měli být vědomi, že základem služby v církvi není osobní svatost nebo osobní horlivost udělovatele svátosti, ale předání apoštolského poslání svátostnou a hierarchickou cestou. Dalším faktem pak je, že věřící nejsou vybaveni autoritou, aby soudili pastýře, a tak se vymykali z jejich pravomoci. Když ovšem někdo slyší svého faráře nebo biskupa, jak mluví a jedná v rozporu se zjevenou pravdou, když požaduje to neb ono, může si zachovat v interním fóru svého svědomí výhrady vůči takovému požadavku, ale to ho neopravňuje, aby si počínal jako Luther.
Abychom zachovali věrnost Pánu a neocitli se mimo církev, (která dnes v nejednom případě – to nepopírám – je spravována ultraliberálními protestanty), je třeba se naučit, jak se vřadit do článků systému, abychom mohli dále hlásat pravou nauku a prospívat duším bez vyhlašování neužitečných a škodlivých válek, které plodí škody a potvrzují předsudky protivníků. Vychytralost u synů tohoto světa, na kterou Pán poukazuje, není ani líná zbabělost ani vypočítavá mazanost toho, kdo si umí poradit se vším a přizpůsobit se každé situaci místo správného rozlišování, čeho je třeba se zříci, abychom zachovali to podstatné: kromě pravé víry a svátostí je zde také hierarchické společenství.
V křesťanském životě není možno si vybírat podle chuti: abychom ho žili prostě a nikoliv v simplicismu, je třeba brát jeho kompletní balení, ve kterém se nachází také mučednictví: jednak mučednictví svědomí, a když je to vůle Páně, i krve. Ale nade vším jako beton a duše všeho je opravdová láska k Němu v rámci solidního duchovního života, nikoliv nějaká náhražka, která supluje to podstatné kolektivními manifestacemi nebo závazky. Taková opravdová láska se může zrodit jen z intimního a proměňujícího setkání s Ježíšem Kristem, které sv. Augustinovi zprostředkovalo obrácení: radikální setkání s církví a milostí, ke kterému dochází v hloubi hříšné duše v první osobě, jakoby byla jediná na světě, od Něho stvořená a vykoupená, aby měla již zde na zemi účast na synovském životě v Něm a jednou v patření na jeho slávu. Jestliže k tomu postrádáš pláč dojetí z takového setkání, tak jsi takové setkání ještě nezažil. Pros o ně.
Don Elia, La Scure
(1) simplicismus = naivní zjednodušování skutečnosti
