Lumen de Lumine

Virtus in infirmitate perficitur

Index předchozích a souvisejících intervencí.

Virtus in infirmitate perficitur

 2Kor 12,9
Homilie arcibiskupa Carla Maria Viganò
v neděli Sexagesima

Hospodin viděl, že zlovolnost lidí je na zemi velká

a že každý vnitřní záměr jejich srdce byl vždy jen zlý .

6., 5. ledna

V NEDĚLI SEXAGESIMA se přibližujeme k času pokání a půstu v přípravě na Velikonoce; aleluja v liturgii již týden mlčí, což nahrazuje Traktát ve mši. A v tuto téměř kajícnou neděli nás Církev – s lekcemi Matins – provází v úvahách o hříchu, který vedl Boha k tomu, že potopou zničil vzpurné lidstvo a zachránil pouze Noemovu rodinu.

Písmo svaté mluví o špatnosti lidí: každý vnitřní záměr jejich srdce byl vždy jen zlý. Je těžké uvěřit, že lidstvo mohlo v minulosti udělat to, co vidíme dělat dnes: v žádné starověké kultuře nebyla nikdy tak hluboká propast zla jako ta, do které vidíme, jak se současný svět noří. Masakry, násilí, války, zvrhlosti, krádeže, loupeže, masakry, znesvěcení, svatokrádeže spáchané nejen jednotlivci, ale nařízené zákonem vůdci národů, vyzdvihované médii, povzbuzované učiteli a soudci, tolerované nebo dokonce schvalované kněžími. Přemýšlíme, jestli si moderní člověk nezaslouží mnohem strašnější tresty než potopu, za špatnost, která inspiruje každý jeho čin proti Bohu, proti jeho bližním, proti Stvoření; a v rozjímání o zdánlivém triumfu mysterium iniquitatis Když vidíme, jak rozšířené a zakořeněné zlo je v našem zkaženém a odpadlickém světě, divíme se, jak dlouho bude božské Veličenstvo tolerovat ohavnost lidí. Skoro se nám těžko věří zaslíbení Páně: Nebudu už kvůli člověku proklínat zem, protože každý úmysl lidského srdce je od dospívání nakloněn ke zlu; ani už neudeřím žádného živého, jako jsem to udělal (Gn 8,21).

To, co nás dezorientuje, není ani tak ticho, v němž jsme ponecháni sami sobě a svým soužením, ale skutečnost, že beztrestnost za současné zločiny a hříchy může představovat trest možná strašnější a přísnější, než jaký by nám mohl nařídit věčný Otec. Modernita, pohanská a uvrhnutá do barbarství, připravuje vlastníma rukama metlu mnohem katastrofálnější než dávná potopa, mnohem větší zkázu lidské rasy, v niž věří, že mohou být smeteno ze země ne bezbožní, ale dobří: ti, kteří zůstávají věrní Pánu a Jeho svatému Zákonu. A zatímco se mraky plné deště, kterými budou ponořeny, shromažďují, černé a hrozivé,  MMM

Písmo svaté a Otcové nás učí, že archa je instituce svaté církve, díky níž se vyvolení mohou zachránit před obyčejným ztroskotáním. Hæc est arca – zpíváme v předmluvě věnování – quæ nos a mundi ereptos diluvio, in portum salutis inducit. Ale kde najdeme Archu spásy? Jak  ji rozpoznat od  padělků, předurčených k tomu, aby se potopili pod tíhou těch, kteří tam sedí, jeho napodobeninami, které se používají k záchraně bezbožných, zatímco kormidelník brání těm dobrým, aby se na ni dostali, a skutečně odhání své vlastní děti a ukazuje na ně jako na nelegální přistěhovalce a nehodné být ušetřeni  vod?

 Tato tísnivá myšlenka není na místě, když uvážíme, kdo dnes sedí na Petrově trůnu. Zdá se, že Archa Církve chce přivítat kohokoli, s výjimkou těch, kteří mají právo v ní být zachráněni. Ve skutečnosti se zdá, že je to zbytečné, protože nebude žádná potopa, ze které by se dalo uniknout. Horší je, že tato nesmírná potopa způsobená ne spravedlivým Božím hněvem, ale přílivem lidských nepravostí, je považována za okamžik regenerace, příležitosti ke snížení světové populace podle klamných plánů Velkého resetu. Stejně jako na Titaniku posádka a pasažéři tančí opilí a bezstarostní, zatímco loď rychle postupuje proti ledovci, který ji potopí, arogantnímu pomníku pýchy těch, kteří věří, že jsou osvobozeni od božské spravedlnosti. Ten, kdo by nás měl místo toho zavolat, abychom se shromáždili na pravé arše, se také nalodil na tuto příšernou transatlantickou loď a my ho vidíme připíjet si s bezbožnými, mocnými země, nepřáteli Boha.