Beze mne nezmůžete nic
Podobenství o vinném kmeni je jediné Ježíšovo podobenství, které nám zaznamenal svatý Jan. Shodou okolností se právě v měsíci květnu čte dvakrát: 7. 5. o svátku svatého mučedníka biskupa Stanislava a 18. 5. na svátek patnáctiletého mučedníka sv. Venancia.
Je docela stručné, a přece vyjadřuje celou podstatu evangelia: „Beze mne nemůžete činit vůbec nic.“ Kdo to nebere na vědomí, je jako suchá větev, která nemůže přinášet plody. Této životodárné závislosti na Bohu si byli křesťané dobře vědomi, proto všechno konali s Pánem a v Pánu a vzývali při každé příležitosti jeho jméno.
Tuto skutečnost připomínala věřícím celá příroda zvláště do té doby, kdy pozemské plody ke své obživě převážně každý sám pěstoval a zkušenost celých generací ho poučovala, že všechna péče a práce, kterou věnuje svým polím, se může obrátit vniveč, jestliže dobrotivý Hospodář jeho práci a jeho úrodě nepožehná.
Člověk, jehož pole leží vlastně ladem, protože na něm stojí sluneční kolektory a pro chléb si chodí do Kauflandu, cítí se však už v té věci na Bohu zcela nezávislý a ani si nevzpomene, aby zasazoval na role symbolicky malé křížky zhotovené z velikonočních větviček a v květnu o Křížových dnech chodil do polí na místa, kde stály kříže, děkovat i prosit nejen za úrodu, ale za všechny další důležité potřeby.
Lidé dnes chápou své zabezpečení jako samozřejmost a ani je nenapadne, jak je právě tento současný systém zásobování zranitelný. Scénáře blížící se pohromy mluví o tom, že velká kalamita začne právě v této oblasti, protože náhlé zhroucení energetického systému prakticky postupně zcela znemožní komunikaci i zásobování a uvrhne společnost do nepředstavitelných zmatků a bouří, na které vůbec není připravena. Projeví se přitom v celé nahotě lidské sobectví a tvrdost srdce. To bude jen první připomínka zpychlému lidstvu, že bez Boha opravdu nemůže dělat nic.
Křížové neboli prosebné dny vznikly už v roce 450 ve Francii v biskupství Vienne. Zavedl je svatý biskup Mamert, protože v té době Francii opakovaně postihovaly kalamity hladu, zemětřesení, nemocí, bídy, požárů a jiných sužujících neštěstí. Zdálo se, že ďábel byl zcela puštěn z řetězu. Svatý biskup v tom viděl Boží napomenutí za hříšný život a vyzýval k obrácení, pokání a modlitbám. Vodil celé zástupy pod širé nebe, aby modlitbami a zpěvy prosili o Boží slitování. Později tyto průvody, rozšířené mezitím po celé Francii, zavedl Lev III. r. 804 pro celou církev, a to v pondělí, úterý a středu před Nanebevstoupením Páně. Nejsou takové Křížové prosebné dny právě v této době velmi aktuální, ba přímo naléhavě potřebné?
Mariánský charakter dostal měsíc máj až o více než tisíc let později, ale tématem těchto oblíbených lidových pobožností byly podobné prosby za ochranu před vším zlem, které nás trápí i které nám hrozí. Velký impuls k šíření májových pobožností dal papež Benedikt XV. Jeho pontifikát byl totiž poznamenán od začátku první světovou válkou, když nemocné srdce jeho předchůdce sv. Pia X. neuneslo zprávu o jejím propuknutí. Rozšířil v církvi modlitbu za mír, kterou se věřící modlili i při májových pobožnostech.
Benedikt XV. byl velkým mariánským ctitelem. Od něho pochází invokace Panny Marie jako Královny míru. Obohatil měsíc máj o svátek Panny Marie Prostřednice všech milostí. Tento papež uznával Pannu Marii jako Spoluspasitelku. Řekl o Matce Boží: „Maria trpěla spolu se svým umírajícím Synem. Obětovala Ho na smíření Boží Spravedlnosti. Proto je možno říci, Maria spasila lidstvo spolu se svým Synem.“
Benedikt XV. obdařil 20 mariánských chrámů na celém světě titulem „basilica minor“. Velmi propagoval mariánskou úctu podle sv. Ludvíka Marii Grigniona z Montfortu. Právě jeho pontifikát byl poctěn největší milostí a darem Panny Marie, která mu ve Fatimě nabídla bezpečný prostředek, jak učinit konec všem dalším válkám a bludům. Jaké však asi bylo jejich setkání v nebi, když tuto její tak velkodušnou a nesmírnou pomoc nevyužil? Panna Maria Fatimská se v tom nejpodstatnějším k naší velké škodě setkala s nepochopením. Situace z roku 1917 se opakovala v roce 1960, kdy opět nebylo dbáno pokynů Panny Marie Fatimské.
To se projevilo mimo jiné i na mariánské úctě. Velký šestidílný Mariánský lexikon, který zpracoval tým předních teologů pod vedením kardinála Lea Scheffczyka a prof. Bäumera, o vývoji májových pobožností říká: „Dnes nehrají májové pobožnosti ve zbožnosti širokých vrstev žádnou zvláštní roli. Zvláště po zlomu a reformní fázi II. vatikánského koncilu se spolu s jinými formami zbožnosti vytratily a poklesla i celková mariánská úcta.“
Co zbývá naší nebeské Matce, než aby plakala nad svými nevděčnými dětmi, jak to učinila La Salettě, v Syrakusách, Civitavecchia, v Maropati a dalších místech! A jsou to slzy tak hořké, že se do nich mísí i krev. Nic ji nemůže v této bolestné situaci tak potěšit jako velkodušná spoluoběť a vytrvalá modlitba jejích věrných dětí. Jejich řady je ovšem třeba co nejvíce rozmnožit a obnovit mariánské pobožnosti přímo v rodinách, a to nejen v měsíci máji.
-lš-
