Sobota a Mariina víra
Sobota je v katolické církvi od nepaměti dnem zasvěceným Panně Marii. Proč si zbožnost katolických věřících vybrala pro tuto úctu právě tento den? Jaký je nejhlubší význam této prastaré zbožnosti?
Důležitost a aktuálnost této otázky zdůrazňuje poselství Panny Marie k pasáčkům z Fatimy, nejvýznamnější události dvacátého století. V ní se totiž praktikuje smírné svaté přijímání o prvních sobotách v měsíci a zasvěcení Ruska Neposkvrněnému Srdci Panny Marie, což jsou podmínky pro odvrácení trestu, který dopadne na svět z důvodu četných hříchů lidstva.
Abychom pochopili přiměřeně tyto požadavky, nesmíme zapomínat, že Maria, nejpokornější a nejprostší ze všech tvorů, shromažďuje v sobě nevyčerpatelný poklad moudrosti: ona je Matkou Vtěleného Slova, v němž Bůh uspořádal všechno s mírou, počtem váhou (Mdr 11,20). Pro ni, stejně jako pro Božího Syna neexistuje náhoda, ale každé jméno, každé místo, každý den má svůj tajemný význam. Je tedy zřejmé, že volba sobotní pobožnosti u Panny Marie Fatimské má svůj hluboký aktuální význam pro svět a pro duše.
Sobota podle mnoha světců a teologů byla dnem absolutní a dokonalé víry Panny Marie: byl to den, podle nejradikálnější formulace, kdy víra zůstala absolutně zachována jedině u blahoslavené Panny, takže ona byla byla svým způsobem tou jedinou, kdo tvořila církev. Její svítilna nehasne ani v noci (Př 31,18). Maria byla hořící plamen neuhasitelná lampa , která vyzařovala svou víru ve strašné noci utrpení. Zatímco na Golgotě panovaly tmy, říká Pius XII., u paty kříže zářila hvězda Marie, Maris stella . Matka Ukřižovaného a Matka naše. Zatímco kolem všechno se chvělo strachem, ona stála jako nehybný sloup. Pod křížem stále jeho matka (Jan 19,25).
Navzdory krutého utrpení Maria zachovala nejdokonalejší usebranost, nejneomylnější klid; při plném poznání toho, co se dělo, podřídila se heroicky záměrům Boží Prozřetelnosti a spontánně přinášela Boží Spravedlnosti oběť Syna za spásu lidského rodu.
Bylo to v průběhu umučení, kdy Maria získala korunu a zasloužila si být přidružena k Synovu Vykoupení. Ježíšovo umučení bylo pro ni začátkem zrození a celý její život byla dlouhá smrt, dlouhé mučednictví. Ale ještě více než u paty kříže zakusila vrchol bolesti v Jeruzalémě, když byl přivalen k hrobu nesmírně těžký balvan.
Temnoty na Kalvárii byly strašné, ale jaké byly větší temnoty než svět zbavený přítomnosti Spasitele? Na Golgotě nebyla ještě samota Panny Marie totální: zůstávají i v nesmírné bolesti radost, že mohla nazírat nejdůstojnější Tělo Vykupitele. Ale když byl přivalen kámen ke vstupu do hrobu, poslední nejbolestnější Simeonův meč probodl nejčistší Srdce Panny. Zmizelo světlo jejích očí, Ježíš. Co bylo více hořkého než sobotní jitro? Jaký den znamenal větší temnotu a osamělost? Kdo může změřit hranice bolesti, která se přiblížila k ústí nekonečné propasti? Ano, sobota byla pro Marii dnem největší hořkosti, kdy se účastnila v nejvyšší míře oné tajemné opuštěnosti a žalu svého Syna na Kalvárii. Nikdy jindy než v tento den si přisvojila Ježíšova slova, jak to zjevila sv. Brigita, která nikdy nesešla s její mysli: Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? (…)
Ale sobota, den nejhlubších temnot a nekrutější opuštěnosti byla také dnem, ve kterém zazářila její nejvýsostnější víra.
A o Marii, nejdokonalejší z duší po Ježíši Kristu, platí vynikajícím způsobem slova sv. Pavla: Spravedlivý žije z víry (Řím 1,7). Nikdy neexistovala a nebude existovat víra intenzivnější než víra Její: Blahoslavená, která uvěřila, že se jí splní to, co jí bylo řečeno od Pána ( srov. Lk 1,45) Jako v okamžiku Zvěstování také v tomto okamžiku Umučení její úkon víry byl dokonalý. U paty Kříže nepřestala věřit, že její Syn je skutečně Syn Boží, Bůh sám, který zvítězil nad démonem, nad hříchem, nad tělem.
Tento tak vznešený úkon víry se nevyčerpal na Velký pátek, ale rozšířil se a zintenzivněl během celé soboty, dne, kdy Mariina víra stejně tak jako její bolest dosáhla vrcholu. Golgota ještě zaznamenala záblesky světla: úkon víry dobrého lotra a setníka, kteří uznali božství Ježíše Krista v hodině ničemnosti a opuštěnosti. Ale v den sobotní byla Maria zcela sama: sama jen se svou hrdinnou vírou a svou nekonečnou bolestí.
Neboť kde byla během Umučení víra apoštolů? Právě nikdo – komentuje sv. Augustin – nikdo, kdo by protestoval: „I na smrt s tebou půjdu!“ ( Enaratio in Psalmum 138). A u kterého dalšího apoštola hledat věrnost, když ona chyběla i tomu, který byl povolán, aby byl viditelným základem víry těch druhých, i když zasloužil, že mohl vstoupil do hrobu dříve než Jan?
Je pravda, Jan následoval Pána až na Kalvárii, ale podle sv. Antonína stál u kříže jen svým tělem ale jeho mysl byla daleko. Ani on nevěřil v Kristovo božství. Podle Otců Jan představoval během Umučení Synagogu, zatímco Petr představoval Církev. Když přišel ke hrobu, spatřil plátna, ale nevstoupil (Jan 20,5), protože Synagoga, jak tvrdí Řehoř Velký, i když znala tajemství Písma Svatého, váhala uvěřit v Pánovo umučení. Ten, který ho tolikrát viděl přítomného, nechtěl v něho uvěřit.
Ke všem apoštolům bez výjimky se Pán obracel, když jim říkal: Vy všichni se této noci pohoršíte nade mnou, neboť je psáno: Bít budou pastýře a ovce stáda se rozprchnou (Mt 26,31). A když se jim zjevil po zmrtvýchvstání, když byli u stolu, Evangelista, který upřesnil, že jich bylo jedenáct tj. všichni, uvádí, že Ježíš je káral za jejich nevěru a tvrdost srdce, protože neuvěřili těm, kteří ho viděli zmrtvýchvstalého (Mk 16,14).
Mnohem odvážnější než apoštolové byly během Umučení jistě zbožné ženy, ale kde byla během soboty jejich víra? Ony neutekly, ale plakaly a naříkaly pro něho (Lk 23,27); měly lidský soucit, něžnost srdce a cit, ale nebyly schopny hrdinského aktu nadpřirozené víry, požadovaného v tomto okamžiku. U které z nich hledat víru, ne-li u Marie Magdalény, která první ve zbožnosti a lásce k Ježíši uvěřila v jeho božství jako první po Zmrtvýchvstání?
Jediná Panna Maria nenesla masti ke hrobu jako zbožné ženy; nenaříkala, nehledala živého mezi mrtvými jako Magdaléna, nedivila se jako Petr; ani neváhala s vírou tváří v tvář Zmrtvýchvstalému, polekaná a zmatená jako apoštolové. Jak mnozí autoři tvrdili, při Pánově Umučení apoštolové neměli víru ani soucit, jako oni nevěrní židé, kteří ho napadali, a démoni; jiní měli soucit, ale neměli víru jako apoštolové a zbožné ženy, jiní měli poznání víry, ale nikoliv soucit, jako andělé, kteří jsou neschopní citu. Jedině blažená Panna měla soucit a pravou víru.
Jen Maria mluvila s andělem. Jen na ni sestoupil Duch Svatý a moc Nejvyššího ji zastínila, Ona jediná byla zapojena do spásy světa a počala Vykoupení všech lidí. (Sv. Ambrož Epist. 49). Ona byla jediná, která také v onu svatou sobotu uchovávala ve svém srdci víru Církve, a proto byla Srdcem církve, Srdcem Snoubenky, které bdělo v neochvějné víře: Na tomto Srdci, v onu sobotu, jak říká sv. Bonaventura, postavil Bůh jako na mystické skále svou církev.
Má žádost Panny Marie Fatimské, abychom uctívali sobotu tj. den její dokonalé víry, nějaký vztah k těžké krizi církve a strašné ztrátě víry v naší době? Je možné spojovat sobotu, den, ve kterém Panna Maria ztratila z očí vznešené Ježíšovo lidství, se dny zdánlivého zmizení Mystického Těla Spasitele?
Je zcela jisté, že v temnotách Umučení Maria zazářila vynikající způsobem. Ona byla městem postaveným na hoře (Mt 5,14), duhou mezi mraky (Gen 9,13) praporem pozvednutým mezi národy (Iz 62,10,) pochodní, která září na temném místě (2 Tol 1,19) V temnotách přítomné hodiny žádejme ji horoucně o dar čistoty a neporučenosti víry pro všechny kteří odpovídají na její žádosti, spojují se v sobotu s jejím Neposkvrněným Srdcem v meditaci a svatém přijímání. Žádejme ji horoucně o neocenitelný dar neporušené a ryzí víry, jaká zazářila z jejího neposkvrněného Srdce v onu svatou sobotu.
Lev XIII. píše: Maria má tajemný úkol, aby nás přivedla k víře (Enc. Adiutricem Populi), a na ní jako na vznešeném základu po Ježíši Kristu – připojuje sv. Pius X. - spočívá víra po všechny věky (Enc. Ad diem illum laetissimum). Ona totiž podle Ludvíka Grigniona z Monfortu se souhlasem Nejvyššího zachovala víru ve slávě, aby ji předala v bojující církvi jejím věrným služebníkům. Mezi hlavní plody pravé úcty k Panně Marii - učí tentýž autor ve svém pojednání O pravé mariánské úctě - patří podíl na víře Panny Marie, víře autentické, živé, oduševněné láskou. Víře pevné a neochvějné jako skála, pronikavé a odvážné, víře, která bude zapálenou pochodní, tvým životem, skrytým pokladem božské moudrosti, tvou všemocnou zbraní, kterou si posloužíš, abys osvěcoval ty, kdo jsou v temnotách a stínu smrti, abys objímal ty, kdo jsou vlažní a potřebují rozžhavené zlato lásky, abys dával život těm, které usmrtil hřích, abys svými něžnými a mocnými slovy obměkčoval mramorová srdce a vyvracel libanonské cedry, a aby ses postavil na odpor ďáblovi a všem nepřátelům spásy« (214).
Co dodat k těmto slovům? Opus tuum fac! Rozlévej po světě Mariinu víru, a to co nejdříve, ať se naplní její zázračný slib: Nakonec moje neposkvrněné Srdce zvítězí!
Roberto de Mattei, Radici Cristiane
https://www.radicicristiane.it/
