Pater noster
17.2.2018
Vy se tedy modlete takto: Otče náš, jenž jsi na nebesích... a neuveď nás do pokušení, ale zbav nás od zlého (Mt 6,9.13)
Je to sám Pán, který nás učil, jak se máme modlit, jednak svým učením a jednak svým příkladem. První slova křesťanské modlitby par excellence, která v blízkosti křtu je předávána katechumenům, ukazuje vlastní podmínku křtu: neslýchané Boží synovství. Milovaný Jednorozený, věčný Syn svou přirozeností, který nás učinil dětmi bezprostřední účastí na vtělení. V evangeliu samotné chování Mesiáše je zjevování: On se nikdy nemodlí spolu s učedníky, ale vždy sám; jeho vztah k Otci je absolutně jedinečný a neopakovatelný, neboť je to bytost sdělovaná milostí, a to je důvod, proč nás učí, jak se máme na něho obracet. Takový pokyn vychází právě od něho, který tím, že se stal člověkem, nám otevřel nevyčerpatelné hlubiny svého trinitárního života s cílem otevřít nám přístup k víře a ke svátostem.
Nový překlad Pater noster, který začal platit ve Francii první nedělí adventní, byl představen jako pokus učinit původní text přiměřeným současné mentalitě. „Starý překlad předposlední prosby – opakuje se - nebyl chybný, ale mohl vyvolávat představy, že sám Bůh je původce pokušení.“ Osobně mohu dosvědčit, že když se modlím, myšlenka toho druhu mě nikdy ani nenapadla, stejně jako mnoho jiných praktikujících katolíků. Problém by mohl snad vzniknout u těch, kteří se málo zabydlili ve víře, ale myslím, že právě oni se otázkami takového druhu ani nenamáhají. Obtíž se zrodí spíše u toho, kdo se modlí jako ze zvyku a je tedy vázán na literu textu, zvláště když pochází přímo z evangelia: stálé změny jistě nepřispívají k růstu spojení s Bohem.
Zdá se právě, že máme před sebou jeden z četných případů neexistujícího problému, jehož řešení jedině komplikuje vnitřní život věřících. Nechme stranou učené diskuze o instrukci Liturgiam autenticam, která byla nyní zcela zrušena a která doporučovala překlady věrné originálu, ale je součástí mnoha pokusů o nápravu zkázy z tzv. „liturgické reformy“, aniž by řešila samotné kořeny zla. Nechme tedy stranou učené diskuze o řeckém slovu eisphérō, které Vulgáta překládá jako uvádím. Je zde pak slovo tentatio, které Bible překládá jako zkoušku jakéhokoliv druhu, která obsahuje nabídku ke zlému. Zde bychom se mohli ztratit v labyrintu bez východu. Postačí trocha dobrého katechismu, abychom věděli, že Bůh nikoho nepovzbuzuje ke hříchu (srov. Jak 1, 13-15), ale aby nás vyzkoušel, dovoluje ďáblu, aby nás pokoušel, tak jako nás vystavuje zkouškám četnými jinými způsoby, připouští nehody, nespravedlnosti a nemoci.
Budí to dojem, že tato vůle, která si dovoluje „opravovat“ posvátné texty, alespoň v překladu, pramení z nevysloveného odmítání božského otcovství, jak nám je zjevuje Písmo a Tradice, ve prospěch nového Božího obrazu, vykonstruovaného intelektuálně tak, aby byl kompatibilní s dnešní „kulturou“. Faktem je, že současná společnost, alespoň ve své veřejné dimenzi, je rigorózně ateistická. Neuchovala si ani osvícenský deismus, který byl zbytkem krásné a dobré lži. A byl záměrně použit, aby v masách rozšířil ateismus. Určitá „pastorace“ se záměrně zpožďuje a hledá dialog s těmi, kteří na to alespoň trochu slyší. Nicméně ona část církve zaostala o dvě stě let jako jeden z jejích inspirátorů, který takto obviňoval „konzervativní“ část církve, aniž by si uvědomoval, že obviňuje sám sebe (jde o kardinála Martiniho, pozn. překl.)
Že nebeský Otec vystavuje své syny zkouškám, aby je vychovával, napravoval a umožnil jim růst v milosti, je idea zcela nesnesitelná pro exponenty „nové církve“. Ta byla vynalezena k obrazu a podobenství postmoderního člověka, který zapomněl na svou vlastní přirozenost, neschopnou pravého otcovství a zaměstnanou hledáním bezprostředních a prchavých potěšení. Tito pánové navrhují ideu Boha vhodnou pro nezralé osobnosti, které své zrání odmítají a zaměřují se na iluzorní blahobyt. Je to druh „víry“, která neslouží k ničemu, kromě formování vágního citového komfortu. Farnost se stává pro mnohé z nich útočištěm, kde se cítí jako autorizovaní nastoupit cestu psychologického, morálního a duchovního úpadku. Změna paradigmatu Amoris laetitia je všeho toho dokonalým příkladem: není zde žádný nový objev evangelia, nýbrž pouze legalizace bezpodmínečného sebeodevzdání nepříteli, který redukoval mnoho katolíků na prosťáčky neschopné morálního zrání, kteří si nejsou vědomi, že Ježíš poskytuje všem dostatečnou milost, aby zachovávali přikázání, která zachovávat musíme, chceme-li se vůbec líbit Bohu.
Prostě řečeno, člen nebo vedoucí „nové církve“ je křesťan, který nesnáší, aby nad ním byl ještě někdo, k němuž v osobním úsilí a s přispěním milosti jsme povoláni vystupovat a jemuž budeme jednoho dne skládat účty. Jeho „bohu“ se hodí jakákoli forma lidského chování, ten nikomu nebude nikdy nic vyčítat a tím méně ho soudit, vzhledem k tomu, že je milosrdný; to všechno je však dětská představa, která slouží k tomu, aby lidé měli dobrý pocit. V jakém smyslu, to není jasné, protože je to v rozporu nejen se zjevenou vírou, ale i s prostým zdravým rozumem; australský nebo rovníkový domorodec by v oblasti přirozené religiozity mohli těmto pseudokatolíkům dávat cenné lekce. A tak tito představitelé se mi jeví jako roznašeči teplých nápojů. Nejsou nezbytní k přežití, ale když už jsou tu, vyplní přestávky, aby aspoň něčím přispěli.
A vy, zrovna vy chce mluvit o Humanae vitae, o nerozlučnosti manželství, o předmanželské zdrženlivosti atd? Je to prostě trapný obraz dívat se na ty, kteří by chtěli uchovat nauku tím, že ji přizpůsobí dnešku: jestliže je nezměnitelná zjevená pravda, je nezměnitelná i morální praxe, která se na ní zakládá. Ale pro většinu pokřtěných Magisterium skončilo a už se s ním absolutně nepočítá. Snad oni „teologové“ by chtěli zabezpečit těch několik málo katolíků, kteří mají ještě víru a žijí v iluzi, že se ve skutečnosti nic nezměnilo. Ale je to už padesát let, co zpívají tuto písničku a zatím se změnilo všechno, a zrodilo se nové náboženství. Mají nás snad za blázny?
Nové náboženství, nový kult, nové modlitby. Když nic jiného, alespoň v tom jsou zcela koherentní. K modifikaci víry bylo zapotřebí najít nové způsoby, jak vzdávat poctu božstvu (které v tomto případě jako lidská projekce nevyžaduje žádné obřady – pojem zastaralý a překonaný – a touží jenom po svém infantilním štěstí, a to zde, v tomto životě. (Je snad ještě nějaký jiný?!?)
Když tedy prosíme Otce, aby nás neuváděl do pokušení, neočekáváme jistě, že nás zbaví jakékoliv zkoušky, ale že nás ochrání před pokušeními, která přesahují naše síly. Takové pokušení může vycházet ze tří zdrojů: ďábla, světa a těla. Ďábel je dnes puštěn z řetězu, svět se zbláznil a o tělo se pečuje způsoby a prostředky nevídanými, před několika desetiletími nemyslitelnými.
Otec ví velmi dobře, do jaké míry naše duše byly ochromeny nejen nedostatkem solidní formace a přiměřeného cvičení, ale také ustavičnými útoky nepřátelských sil, kterým se, jak se zdá, nikdo nemůže vzepřít. Proto musíme vyslovovat modlitbu Pater noster se zanícením a vědomím touhy po obnově a s prosbou, aby nás nevystavil zkoušce, která nás rozdrtí a pohltí nás temnota. Nezapomínejme nikdy, že jeho přítomnost a milosti nejsou jeho povinnost. Jsou darem, jaký nám dopřává z ryzí benevolence vůči hříšným tvorům. Prosme proto o pokoru a vytrvalost: Otec nezklame své děti a kdo přijímá jeho přísnou pedagogiku, zakusí nesrovnatelnou sladkost.
Stezku života mi dáváš poznat, vrcholem radosti je být s tebou, v tvé pravici je neskonalé blaho (Ž15,11)
Don Elia, La scure
