Don Elia Bergogliovi k osmdesátinám
Kdo vstupuje dveřmi, je pastýř ovcí
Velevážený,
ať je Vaše reálné postavení před Bohem jakékoliv, cítíme ve svědomí povinnost obrátit se na Vás z důvodů pozice, jakou zaujímáte alespoň před lidmi. Nejsme žádní extrémní ultratradicionalisté, jak nás tisk na Vaše přání klasifikuje, nýbrž prostě katolíci, kteří prošli různými zkušenostmi, spojeni zkušeností, že jsou předmětem Božího milosrdenství a touží jedině zůstat katolíky, a tedy neztratit nenahraditelný dar věčného života, který si chceme s pomocí Boží milosti zasloužit.
Víme, jak málo příjemné jsou naše postřehy, ale naše drama, abych to vyjádřil stručně, spočívá v tom, že nejsme schopni rozeznat ve Vašem hlasu hlas jediného Pastýře. Disonance je tak silná, že ho nemůžeme slyšet, a tím méně následovat: Váš hlas zní nevyhnutelně cize. Jako by nestačilo, že ve Vašich slovech pozorujeme pravidelně zaujaté nepřátelství vůči těm, kdo usilují kráčet počestně po cestě, kterou církev dvě tisíciletí vytrvale ve jménu Kristově ukazovala. Náš dojem (a jak bychom si přáli, abychom se mýlili!) je, že jste nevstoupil dveřmi, které podle svaté Tradice zde byly mnohem dříve než Vy a které není nikomu dovoleno obcházet.
Není pravda, že jsme osoby, které uvázly v rigidních přesvědčeních nebo stereotypních zvycích, necitelní k osudu těch, které vyloučili farizejští moralisté. Jsme hříšníci, kteří byli mnohokrát přijati na milost a zakusili vpád milosti. Známe proto z vlastní zkušenosti moc přetvářejícího evangelia. Nevidíme důvod, proč by se měla tato obdivuhodná zkušenost uzavírat před jinými, přenechávat je v jejich hříších a namlouvat jim, že v nich mohou nadále s Božím požehnáním setrvávat. Pán jistě miluje všechny v jejich podmínkách, ale právě protože je miluje, nemůže je nechávat v situaci, která je může přivést do věčné záhuby, nýbrž touží po jejich obrácení a vykoupení.
Hlas Dobrého Pastýře se vždy vyznačoval vlídnou pevností, s jakou volá bloudící z cesty, která je vede do propasti, a nikoliv svádějícím laskáním, které je utvrzuje ve zlém. To není milosrdenství, ale nejvyšší podlost, jakou by byla podlost lékaře, který by ujišťoval nemocného rakovinou, že se těší nejlepšímu zdraví. Ať je choroba jakkoliv těžká, náš Lékař je tak schopný, že mu žádná nemoc nemůže vzdorovat, a proto i my jsme připraveni dělat všechno, co je v naší moci, abychom opustili hřích. To je to, co chceme slyšet od dobrého pastýře, nikoliv to, že prodlužováním konkubinátu je možno dosáhnout milosti svátostného manželství: hřích se staví proti milosti jako nemoc proti zdraví.
Hlas Pastýře totiž potvrzuje, že hřích je přestoupení Božích přikázání (srov. 1 Jan 3,4). V důsledku toho nevidíme, jak by bylo možné žít v trvalém cizoložství bez smrtelného hříchu. Že by si Pastýř mohl protiřečit? Nebo Duch Svatý otočil Boží zákon? O jakého ducha by se v takovém případě jednalo? Může se snad zjistit nějaká evoluce Boží vůle ve svědectví Písma, Tradice a učitelského úřadu? Máme tedy opustit jednohlasnou nauku tolika papežů, Otců a světců ve jménu „nového“ pojetí zjevené pravdy, které ji de facto anuluje? To se může líbit nevěřícímu světu, který bojuje proti církvi, zatvrzelým hříšníkům, kteří odmítají se obrátit, politicky korektní diktatuře, ale jistě ne tomu, kdo si díky Boží milosti zachoval autentickou víru.
Pravděpodobně nám namítnete, že většina katolíků ve všech částech světa souhlasí s Vašimi pohledy. Ale je tomu skutečně tak? Jak je možno hodnotit efektivní soudržnost disentu, který nemá hlas, ale jen svou síť? A o těch, kteří Vás oslavují, je o nich možno opravdu říct, že mají víru? Co vědí o křesťanské nauce? To, co se naučili z katechismu nebo slyšeli na kázáních posledních padesát let? My, kteří žijeme uprostřed lidu, Vám můžeme zaručit, že to velmi často nemá s autentickou katolickou vírou nic společného: činnost kněží a biskupů, kteří ztratili víru na fakultách nebo v seminářích uprostřed století systematické demolice víry, zničila také víru věřících. Skutečnost v dnešní církvi překračuje všechnu fantazii: Kolik žen se podle Vás zpovídá z potratu? Mně se to stalo dvakrát za dvacet let kněžské služby, a přece statistiky jsou zdrcující. Kolik rozvedených a sezdaných reálně touží smířit se s Bohem, aby mohli přijímat svátosti? Jediný obřad, který rodiče ještě vyžadují, je pohřeb, ale to už je příliš pozdě. Na druhém břehu, kolik je luteránů, kteří ještě v něco věří a praktikují nějakou formu modlitby? Nebo muslimů, kteří mají upřímný náboženský cit a vedou mravně přijatelný život? Ať už uvažujeme o dnešní církvi tak či onak, vyplatí se tyto ireálné a zbytečné spekulace?
Jak rádi bychom slyšeli nový hlas Pastýře, onen hlas sladký i přísný, aby nás včas uzdravil, napravil a povzbudil, a podporovali bychom ty, kteří jsou ochotní mu naslouchat! Hle přicházejí dny – praví Pán – kdy pošlu na zemi hlad, ne hlad po chlebu ani žízeň po vodě, nýbrž po slyšení Hospodinových slov (Am 8, 11).
Nenamítejte nám, prosím, že Vaše slova kárají tvrdá srdce a mocné tohoto světa, protože jsou tak matná, že si každý o nich může myslet, že patří tomu druhému, zatímco ti, kteří mají moc, jdou vždy s vřelým souhlasem s Vámi. Jsou to jen řeči. Neuchvátí nás všeobecné odsudky potratů nebo slova o ideologické kolonizaci, která jsou v přímém rozporu s Vaším jednáním. Tentokrát není možno přičítat novinářům, že přeslechli papežovy záměry a deformovali jeho nauku. Oni nedělají nic jiného, než že vykládají, co jste jim napověděl, protože nikdy nenásleduje žádná oprava ani dementi.
Bylo by možno dlouze pokračovat, ale podstatné je, že poctivě řečeno ve Vašem hlasu nemůžeme rozpoznat Kristův hlas. Církev Vám nepatří, Velevážený, a nikdo není oprávněn, aby v ní cokoliv předělával na něco jiného. Dovolujeme si tedy pokračovatv hypotéze, kterou jste sám formuloval: že zde může být více než jeden emeritní papež. Bylo by to ku prospěchu celé církve, kdyby nám Pán dopřál Pastýře. Dobu milosrdenství není možno podle libosti protahovat: Přichází den, kdy se musíme dostavit před Soudce. U příležitosti Vašich osmdesátých narozenin tedy podle modelu parrhesía sv. Atanáše z Alexandrie, sv. Bernarda z Clairveaux a sv. Kateřiny Sienské osmělujeme se obrátit se na Vás ve jménu Ježíše Krista s výzvou: odejděte.
Chiesa e post concilio
