Svá největší díla uskutečňuje Bůh skrze pokorné duše
Chtít všechno pochopit, chtít všechno prozkoumat, jaký je to tragický předsudek
Bůh chce od nás naši úplnou odevzdanost, naši plnou důvěru v jeho tajemné dispozice. Nepotřebujeme diskutovat, musíme zůstat klidní a čekat. Předsudek chtít všechno pochopit a chtít všechno probádat je to, co mnohdy zabíjí naši víru a zbavuje nás četných milostí. Kritický duch, který si troufá rozumovat tam, kde se má pouze klanět, je nejméně vhodný k pochopení hloubky určitých tajemství. V troufalosti prozkoumat se propadáme do zmatku a zahalují nás nejhlubší temnoty.
Bůh pracuje obdivuhodně od ničeho k ničemu a jeho největší působení je v duších, které skrze pokoru se přibližují takřka na hranici nicoty a žijí ve své malosti. To je nejdůležitější a základní princip nadpřirozeného života a je třeba ho vrýt do duše. Je to pro naše osvícení a posvěcení princip tak životný, že Ježíš ho učinil zvláštním a vysloveným předmětem díků Otci: Děkuji ti, že jsi tyto věci skryl před velkými a odhalils je maličkým (Luk 10, 21; Mat 11, 25) Odkud je toto zalíbení v tom, co je maličké a co je ničím? Nikoliv kvůli panování, nikoliv pro svrchovanost, nikoliv pro správný odstup mezi jeho a naší velikostí, protože On je nekonečný a každá velikost je před ním nicotou; důvod je jiný: jen pro jeho dobrotu.
Bůh jedná se svými tvory s nesmírnou úctou, jak sám říká, když jim dává bytí a harmonicky je zařaďuje do tvorstva, respektuje to, co jim dal, až k velkodušné jemnosti (Jestliže stvořil všechno s nejdokonalejší moudrostí, je logické, že respektuje to, co učinil, když uspořádal s moudrostí řád všech věcí. Proto každá naše nezřízenost vyžaduje nápravu a odčinění, neboli návrat k řádu stanovenému Stvořitelem). V nekonečných možnostech působení, které má, je absolutně svrchovaným Pánem a může jako Stvořitel respektovat a udržovat bytí té nejmenší améby, zrníčka písku a atomu. Mohl by jednat svým způsobem, a přitom se zdá, jakoby závisel na tvoru, tak ho respektuje. Ve své božské neomylné velkodušnosti bere na něho ohled, jakoby to byla bytost sama ze sebe. Je to smělé říct, ale je to tak, proto sám zvolal: Řekl jsem: Jste bohové (Jan 10, 34-35).
Čím méně tvor vystavuje před ním svou bytost, tím více se do ní vlévá s velkodušnou dobrotou; čím více se tvor připoutává ke své vlastní bytosti, tím méně v něm působí, aby ani v nejmenším neomezoval jeho právo na život, které mu udělil. V tom spočívá ten nejhlubší pojem pokory a pýchy, povznesení a ponížení duší.
Kdybychom si toho byli vědomi, usilovali bychom, jak se co nejvíce zmenšit a vyhladit a naplnili bychom život úsilím, jak se zbavit sebe a shromáždit v naší bytosti jakožto tvora všechno to, co nás dělá co nejmenšími. Žili bychom plně podle Kristových slov: Zapři sám sebe (Mk 8, 34). My naopak všemožně usilujeme, abychom se zvětšili a stavíme se před Boha s tím předsudkem, že máme svou bytost co nejvíce nafouknout, až se stanem jemu rovní, dokonce větší než On. Překonáváme Satana a odbojné anděly, kteří chtěli být Jemu rovni, až se propadli pod tíhou své bytosti do propasti, do které shromáždili všechen svůj obdiv ke své ohavné sebelásce.
My si myslíme, že nekonečný Boží klid se roznítil a propukl hněvem proti těmto svým protivníkům a rivalům. Ani nápad! Bůh respektoval plně jejich bytosti, a protože se oddělily od jeho lásky, přenechal je v své velkodušnosti sobě samým. Jsou ponecháni sobě, protože to sami neodbytně požadovali, zůstali jako vyhaslé hvězdy, jako bolidy vržené do prázdné propasti, která nikdy nebude jejich nasycením a jejich mírou a spojí je se stravujícím ohněm, naplněné neštěstím svého života bez oddechu, protože se soustředili na objekt svrchovaně nenáviděníhodný, na sebe samy, prázdné a bez milosti, naplněné hněvem, naduté pýchou, dychtící po zkáze, zlořádu a krveprolití; proto je Ďábel nazýván vrahem od počátku.
V něm a jeho souputnících je ničivá fúrie, protože nenávidí stvoření, oslavu Boha a tuto svou zuřivost předává těm, do kterých proniká, jak je to vidět na posedlých a šílencích, na revolucionářích atd). Proto jsou zoufalí ve své zuřivosti. Bůh jim přenechal jejich přirozené bytí místo toho, co odmítli, totiž milost. Nechal jim to, co měli jako duchové a co se pak jakožto u padlé bytosti stalo hrůzností. (To dává naopak pochopit, jak nesmírnou bytost představuje anděl slávy).
Dalo by se říct, že Bůh takřka s váháním stvořil ty, kteří mají ve slávě zaujmout stolce slávy po těch, kteří je opustili, když umístil člověka tam, kde měl ďábel své působiště a své temné království, jakoby požadoval od něho určitý souhlas, když chce nahradit toho, který bojoval proti stvořitelské lásce. Chtěl alespoň, aby člověk se satanem soupeřil o jeho království a tím, že si ho zaslouží, zanechal ho méně pobouřeného. Jsou to nevýslovná tajemství Věčné Lásky, ze které je nám díky Bohu dáno alespoň trochu s bázní sejmout závoj. Budou předmětem našeho věčného úžasu a naplní nás vděčnou a nekonečnou láskou k tomu, který je dobrý a jehož milosrdenství je věčné (Ž 135,1).
Vidíme, s jak delikátní zdrženlivostí vykoupil člověka, který v docela lehkém souboji se Satanem zůstal poražen. Nechtěl sám svým zásahem znovu obdařit milostí člověka, který se stal satanovou kořistí, ale poslal svého Synáčka, který přijal lidské tělo. A ten se utkal se satanem jako Samson s Filištýnskými, nechal se nejdříve porazit, jakoby mu chtěl dopřát na chvíli satisfakci, že nepošlapal jeho temnou identitu.
Utkal se s ním tak, že nechal člověka unést až k hranicím jeho nicoty, až tam, kde ho ještě mohla milost obnovit. Stal se poslušným až k smrti a to smrti na kříži. Potlačil svou božskou velikost a dal přednost tomu, aby zazářil v Marii, jako slunce v noci neviditelné, které září skrze měsíc na vlhká a temná údolí.
A Maria splnila poslání a rozdrtila satanovu hlavu svou patou. On sám splnil poslání jako nejpokornější, nechal se pošlapat a pohřbít.
Jedině v tomto úžasném zápasu pokory potřel pyšného nadutce, který prohlásil: Budu podobný Nejvyššímu! Zvolil si všechny cesty nejhlubšího pokoření, na kterých jakoby nebyl ničím. Ponořil se do těchto pokoření, aby představil Bohu samotného člověka, bídnějšího než hlína, aby mu mohl vdechnout znovu dech života. Vdechl mu ho tím, že mu seslal Ducha Svatého: Emitte Spiritum tuum et creabuntur. Je to nevýslovné tajemství... duše se tu ztrácí v klanění a lásce a jen docela málo chápe drahocennou pokoru.
Sama Královna nebes byla velká svým vnitřním zničením: Bůh jí vymezil na samém počátku věků hloubku, spojil tuto pokoru se sebezničením Slova, které se v ní mělo vtělit. A viděl, že tato zářící bytost v ničem neodporuje jeho hlubokému sebeponížení. Nacházel se takřka nad propastí nicoty, ve které se jen jeho nekonečná velkodušnost cítila být pánem, aby se rozlévala, jak sama chce, nedotčená ani atomem; vylil na Ni proud milosti a v jejím početí ji učinil neposkvrněnou.
Ještě nebyla, a Bůh ji již vlastnil, protože skrze tuto bytost věděl, co znamená pokora, pokora pokořená sebezničením Slova, pokořeného v těle a sebeobětování, aby On, Bůh jako Pán mohl v ní vytesat své vrcholné veledílo.
Ó líbezná tajemství pokory! Jak bychom se radovali, když se hluboce pokořujeme a když jsme hluboce pokořováni, kdybychom to mohli pochopit. Řekla to sama Panna, když uznávala hloubku tohoto tajemství: Shlédl na ponížení své služebnice, od této chvíle mě budou blahoslavit všechna pokolení (Lk 1, 48).
Nyní chápeme, proč Bůh začal tvoření tím, že stvořil atom, proč jeho všemohoucnost učinila základem tolika stvoření toto nejmenší jsoucno. Obdaroval toto malé jsoucno nedocenitelnými silami a svěřil mu před miliardami a miliardami věků, aby je rozvíjelo a utvářelo. Toto maličké jsoucno mu přenechávalo veškerou svobodu, aby zde rozlil svou moc, svou moudrost a svou lásku a on vložil do tohoto prvního symbolu stín velkého zákona pokory.
Jestliže se nemůžeme redukovat v nic, protože bychom už nebyli ničím, musíme se redukovat na atom, aby nás milost plně vlastnila, neviditelné jako atom pro úplnou skrytost, nejmenší jako atom v našem sebehodnocení, jako negativní pól naší ubohé částice v sebepohrdání, kladný pól v hodnocení Boha, jediného nade všechny věci, harmonickou částici v lidském doprovodu, pro lásku prchající před chválou jako maličký kladný pól prchá jako zděšený před kladnou energií, která by se k němu chtěla připojit, jako se vzdaluje od elektrizované hůlky kulička černého bezu.
Don Dolindo Ruotolo, La Santa Scrittura Apocalipse commentata 167-171
