Podstatou liturgie je tajemství
Tuto neděli přinášíme čtenářům text Josepha Ratzingera, převzatý z Úvodu do ducha liturgie Jedná se o mistrovskou úvahu, která pomáhá znovu se zaměřit na význam bohoslužby v křesťanském životě a na význam posvátnosti v rámci bohoslužby.
Ve vyprávění o událostech, které vedly k odchodu Izraele z Egypta, i o způsobu exodu se objevují dva různé cíle této mimořádné události. Jedním z nich, který známe všichni, je dosažení zaslíbené země, v níž bude Izrael konečně žít svobodně a nezávisle na své vlastní půdě v bezpečných hranicích. Vedle toho se však opakovaně objevuje další účel. Příkaz, který Bůh původně dal faraonovi, zní takto: "Pošli můj lid pryč, ať mi slouží na poušti" (Ex 7,16).
Tento výraz "Pošli můj lid, aby mi sloužil" se s drobnými obměnami opakuje čtyřikrát, tj. při všech faraonových setkáních s Mojžíšem a Áronem (Ex 7,26; 9,1; 9,13; 10,3). V průběhu jednání s faraonem je tento záměr dále realizován. Faraon projevuje ochotu ke kompromisu. Pro něj je to otázka svobody uctívání Izraelitů, s níž nejprve souhlasí v následující podobě: "Jdi a obětuj svému Bohu v zemi" (Ex 8,21). Mojžíš však - věrný Božímu příkazu - trvá na tom, že exodus je nutný k uctívání. Místem, kam se má jít, je poušť: "Na třídenní cestu půjdeme na poušť, abychom obětovali Hospodinu, svému Bohu, jak nám řekl" (Ex 8,23).
Po následujících pohromách je faraon ještě ochotnější ke kompromisu. Nyní dovoluje, aby se bohoslužba konala podle vůle božstva, tedy na poušti, ale chce, aby vyšli jen muži, zatímco ženy a děti, stejně jako dobytek, musí zůstat v Egyptě [...]. Mojžíš však nemůže vyjednávat s cizím vládcem o formě bohoslužby, nemůže ji podřídit politickému kompromisu: forma bohoslužby není věcí politických ústupků, má svou vlastní míru, může být upravena pouze mírou zjevení, od Boha.
Proto je odmítnut i třetí faraonův kompromisní návrh, tentokrát je ochoten ustoupit mnohem více a souhlasí s tím, že mohou odejít i ženy a děti. "Jen ať zůstane tvé stádo a tvůj dobytek" (Ex 10,24). Mojžíš opáčí, že musí vzít všechen dobytek s sebou, protože "nevíme, čím budeme sloužit Hospodinu, dokud tam nedojdeme" (Ex 10,26). V tom všem není žádná zmínka o zaslíbené zemi; zdá se, že jediným účelem exodu je uctívání, které se může konat pouze podle Božího měřítka, a které se proto vymyká pravidlům hry na politický kompromis.
Izrael neodchází, aby byl národem jako každý jiný; odchází, aby sloužil Bohu. Cílem exodu je Boží hora, dosud neznámá; je to služba, kterou je třeba Bohu prokázat. Lze namítnout, že důraz na uctívání při jednání s faraonem byl taktické povahy. To znamená, že pravým a konečným účelem exodu by nebyla bohoslužba, ale země, která je skutečným předmětem zaslíbení daného Abrahamovi. Nedomnívám se, že to odpovídá závažnosti, kterou v textech vnímáme. Koneckonců spojení země a uctívání je nesmyslné: země je dána jako místo uctívání pravého Boha.
I když existuje mnoho důvodů, které mohou vést mnoho lidí k tomu, aby hledali útočiště v tradiční liturgii, hlavním z nich je, že v ní nacházejí zachovanou důstojnost posvátna. Od koncilu se objevilo mnoho kněží, kteří záměrně povýšili "desakralizaci" na úroveň programu na základě tvrzení, že Nový zákon zrušil chrámový kult: chrámová opona, která byla roztržena odshora dolů v okamžiku Kristovy smrti na kříži, je podle některých znamením konce posvátna.
Ježíšova smrt za hradbami města, tedy mimo veřejný svět, je nyní pravým náboženstvím. Náboženství, má-li mít svou plnou podstatu, ji musí mít v neskutečnosti každodenního života, v prožívané lásce. Inspirováni takovým uvažováním odložili posvátná roucha, zbavili kostely co nejvíce oné nádhery, která vede k povznesení mysli k posvátnu, a liturgii zredukovali na jazyk a gesta běžného života pomocí pozdravů, běžných přátelských znamení a podobně.
Není pochyb o tom, že díky těmto teoriím a praktikám zcela nepochopili autentické spojení mezi Starým a Novým zákonem: zapomněli, že tento svět není Božím královstvím a že "Svatý Boží" (J 6,69) nadále existuje v protikladu k tomuto světu; že potřebujeme očištění, než se k němu můžeme přiblížit; že profánní se ani po Ježíšově smrti a vzkříšení nedokázalo proměnit ve "svaté". Vzkříšený se zjevil, ale jen těm, jejichž srdce k němu byla dobře nakloněna, Svatému; nezjevil se všem. A tak se otevřel nový prostor pro náboženství, kterému se nyní musíme všichni podřídit; náboženství, které spočívá v přiblížení se osobě Zmrtvýchvstalého, u jehož nohou se ženy klaněly a uctívaly ho.
Nebudu to nyní dále rozvádět, omezím se na stručný závěr: musíme v liturgii znovu získat rozměr posvátna. Liturgie není večírek, není to setkání za účelem dobré zábavy. Vůbec nezáleží na tom, že si farář láme hlavu s kdovíjak nápaditými nápady a novinkami. Liturgie je to, co zpřítomňuje třikrát svatého Boha mezi námi; je to hořící keř; je to Boží smlouva s člověkem v Ježíši Kristu, který zemřel a znovu ožil.
Velikost liturgie nespočívá v tom, že poskytuje zajímavou zábavu, ale v tom, že činí hmatatelným někoho úplně Jiného, kterého my sami nejsme schopni vyvolat. Přichází, protože sám chce. Jinými slovy, to podstatné v liturgii je tajemství, které se uskutečňuje ve společném obřadu církve; všechno ostatní ji od něj odvádí. Někteří se ji snaží prožívat živě a zjišťují, že jsou zklamáni: neboť když hlavním aktérem liturgie není živý Bůh, ale kněz nebo liturgický „animátor“, tajemství se mění v rozptýlení.
Nuova Bussola Quotidiana
