Veliké tajemství
P.Silvestr M. Braito OP
Veliké tajemství
Nejžalostněji ze všech tajemství je zbaveno nadpřirozeného prožívání křesťanské manželství. Vycházím právě z tohoto označení, kterým pojmenovává křesťanské manželství svatý Pavel, když je nazývá tajemstvím, ale také hned připomíná, že je tajemstvím právě v Kristu a v církvi.
Snad nic není tak zapomenuto v křesťanství a z křesťanství jako tato nesmírná vznešenost a důstojnost křesťanského manželství.
Je třeba důrazného navrácení tohoto tajemství do středu jeho tajuplnosti a tajuplné vznešenosti, má-li vůbec ozdravět lidská společnost. Všechno ostatní mluvení a snažení se o obrodu lidské společnosti vyzní naprázdno, jestliže se nám nepodaří ukázat lidem svobodným i žijícím v manželství nadpřirozenou stránku křesťanského manželství.
Tušíte, že i pro manželství je středem a těžištěm jeho významu a jeho velikosti ústřední myšlenka našeho povolání k Božímu synovství. Jen v tomto světle mluvíme o novém významu křesťanského manželství, jen takto chápeme také ono tajemství manželství v Kristu a v církvi.
Tři momenty tu vidím: Tak jako církevní právo také vidí tři dobra manželství křesťanského: bonumfidei, prolis a sacramenti... Všechny tři pohledy se vracejí v myšlenkách svátosti manželství v tajuplném povolání všech k Božímu synovství.
Bonum fidei se týká věrnosti, oné jednoty, kterou se oba sobě vzájemně oddali; bonum prolis, posvátná skutečnost, že ti dva se sešli, aby byli základní buňkou pro novou buňku a tak pro rozšíření tajemného těla Kristova, a posléze bonum sacramenti, ona svátostná milost, aby mohli všechny úkoly manželství, duchovní a tělesné, oba křesťansky a plní víry nést, aby totiž mohli nadpřirozeně chápat a uskutečňovat posvátný smysl manželství.
Křesťanské manželství není jen veřejnou smlouvou o spolubydlení, spolužití do všech fyzických důsledků ze spojení muže a ženy. Tak se obyčejně chápe u většiny lidí. To požehnání církve je tu jakýmsi dekorem, také k něčemu dobrým... Pro přemnohé není rozdílu mezi manželskou smlouvou a mezi manželstvím jako svátostí. A přece je rozdíl nesmírný, ale také nesmírně krásný.
Připomeňme si, co chtěl Kristus svým poselstvím, co zamýšlel a co tu zanechal? Chtěl vybudovat království Boží, království jednoty nás všech povolaných za děti Boží v jednotě této rodiny. Nic tak nezdůrazňoval a nic tak nechtěl, nic tak nedokazoval jako lásku, lásku jednotící všechny se všemi a ke všem. A v této lásce, to jest v této výzvě k jednotící lásce, se scházejí křesťanští manželé. Aby aspoň tito dva, ze kterých má vzejít další rozmnožení lidstva i království Božího, aby tedy aspoň ti dva byli naprosto jedno. Tajemství toto je velké, ale v Kristu a v církvi. Tito dva se mají tak milovat, jako Kristus miloval nás, svou církev. Tedy to je ono bonum fidei...
Křesťanští manželé se scházejí, aby aspoň oni uskutečnili onu krásnou, naprostou jednotu, kterou chtěl Kristus mít mezi všemi a kterou aspoň oni dva a pak ti, kteří z nich vzejdou, mají se snažit uskutečňovat. Proto si mají křesťanští manželé, snoubenci, ti, kteří mají známost, toto uvědomit: O svatou jednotu duší, těl, myslí, přání, tužeb, prostě celé bytosti se snažit. Z toho ovšem plyne tento důsledek: Ať se zkoumají ti, kteří chtějí vstoupit do svátosti manželství, zda budou moci právě oni dva účinně se snažit o tuto naprostou jednotu. Zda tu nejsou takové povahy, které by se jen dráždily a odpuzovaly, povahy, které by nechtěly tak splynout a tak spolupůsobit k jednotě, aby se tato jednota mohla uskutečnit. Lidé, kteří přes tuto vážnou překážku vstupují do křesťanského manželství, neuskuteční smysl jeho poslání. Jejich manželství nebude uskutečněním tajemství v Kristu, hlavně veškeré jednoty! Proto křesťanské manželství je ideálně možné jen mezi věřícími, stejně věřícími a hluboce věřícími manželi. Hořkostí puká srdce, když člověk vidí, jak i dobří katolíci jsou v tomto ohledu lehkomyslní a slepí, jak si podávají ruce ti, kteří se nesešli v základně, totiž v Kristu: Musejí se ti dva sejít nejprve v Kristu, v jeho jedné víře, v hluboké jedné víře. Jen tato jedna víra a jedna touha z ní společně jedním životem žít, může dát onu tajuplnou jednotu. Ta vychází právě z živého uvědomění si, že se scházejí v jednotu dvě Boží děti, aby mohly žit klidněji, jistěji, bohatěji, jako Boží děti.
Jen z této uvědomělé a žité jednoty, stále uskutečňované může vyrůst další ovoce svátosti manželství, totiž rozmnožení království Božího, synovství Božího. Není účelem křesťanského manželství pouze naplnit zemi, nýbrž zaplnit nebe, rozmnožit království Boží. Tím je manželství velkým tajemstvím v Kristu a v církvi. Ti dva mají být jedno, aby to, co vzejde z jejich svatého spojení, bylo svatě a pevně zasazeno do jednoty nejsvětější a nejtajemnější, totiž do jednoty Božích dětí. Jen hluboké prožití oné svaté jednoty Božích dětí přijme i dítě do výchovy k této jednotě a k tomuto synovství Božímu.
Je něčím jiným křesťanské manželství než manželství pouhé smlouvy. Jeho posláním je rozmnožit království Boží. Proto je to velkým tajemstvím v církvi. Ovšem zase nesmím tu chápat církev jako kněžskou společnost, jako společnost jen nějakého vyznání, nýbrž jakožto společnost povolaných za Boží děti, církev jakožto království Boží. Neboť jen tím je církev Kristova.
Rodiče dávají fyzicky život novému dítěti, ale neponechávají si je, nýbrž hned své dítě přinášejí církvi, přinášejí ke Kristu a nechávají je křtem přivtělit k církvi a ke Kristu. Dávají svému dítěti to, pro co bylo křesťanskými manželi zrozeno, synovství Boží. A teď již není jejich úkolem jen se starat, aby toto lidské dítě vyrostlo, dorostlo, nýbrž aby rostlo a dorostlo jako dítě Boží, aby bylo nejprve poučeno, co nejbohatěji poučeno o své důstojnosti Božího synovství a pak aby bylo vedeno ke všem zdrojům, kterými se toto synovství Boží rozmnožuje, udržuje nebo navrací, a posléze, aby bylo dítě vychováváno nejenom v dítě lidské společnosti, národní pospolitosti, nýbrž jako dítě Boží, aby celé učení křesťanské bylo uváděno ve skutečnost. Církev říká jako dcera faraonova sestře Mojžíšově: „Vezmi je a vychovej mi je...“
Proto nikdy nesmí ustat náboženské sebevzdělávání křesťanských manželů. Aby sami věděli, co Bůh od nich žádá a co se mu protiví, aby dovedli své dítě vyučit ve všem jeho bohatství, ve všem tom, co mu bylo svěřeno synovstvím Božím. Tak plodí křesťanští rodiče každým okamžikem stále znovu a stále dále své dítě pro království Boží.
Křesťanské manželství tkví takto v církvi a v Kristu, jako ve svém středu. Sešli se, spojili se, aby z nich vyrostlo opět království Boží. Proto se jejich výchova nese stále tímto směrem. Stále vychovávají své dítě, ve svatém vědomí jednoty tajemného těla, ve svaté jednotě všech křesťanů, v této církvi. Proto vychovávají křesťanští rodičové své dítě jako dobrého a věrného člena církve, jakožto dítě svaté rodiny. Obdrželi jsme tě, dítě, pro království Boží, a proto tě tomuto království Božímu stále dáváme, stále dokonaleji a úplněji. Tak musejí znát křesťanští rodiče krásu a velikost církve a pak pochopí také krásu a velikost svého poslání učit nové dítě této nesmírné vznešenosti, kráse církve jakožto tajemného těla a naší povinnosti k ní. Láska k církvi a touha po spolupráci na jejím díle musí vyjít z našich nových, takto chápaných křesťanských rodin. Jinak je nebezpečí, že mnohá práce různých dobrovolníků bude dlouho tápavá, nejistá, nepřesná.
Křesťanští rodičové vědí, že mají překrásnou úlohu vychovat ze svého dítěte, z dítěte lidského, dítě Boží. Vědí také, jak je těžký tento úkol, jakými překážkami je ohrožen. Vědí také, jak je těžký již první úkol věrnosti v jednotící lásce. Proto dává manželství třetí dar, totiž bonum sacramenti. Dává tu milost, kterou naznačuje ono vnější předání se manželů na duši i na těle, na věčné časy. Toto vnější předání naznačuje vnitřní jednotu, kterou vyjadřují a o kterou se budou snažit. Mezi nimi navzájem a mezi jejich dětmi má být ona jednota, která je mezi Kristem a jeho církví, ona jednota, která vedla Ježíšovu lásku až k oběti vlastního života.
Svátost naznačuje a působí svátostnou milost. Viditelné znamení neviditelné milosti, milosti spojující oba v jednotě Kristovy lásky. Z oné přirozené jednoty, kterou spojuje každé přirozené a již tak krásné každé manželství, činí Ježíš svou milostí spojení jednoty lásky nadpřirozené.
Ti dva se spojují, aby si mohli být navzájem pomocí v duchovním životě, v duchovním růstu, aby spolu a společně dorůstali k oné jednotě, která je mezi Kristem a všemi, kteří jsou mu oddáni.
Křesťanští manželé a jejich děti se mají stále vychovávat ke vzájemné svaté jednotě. Jednota smýšlení, jednota snažení. To je ona pravá láska, láska k duším, láska vzájemná k tomu, co je nejvzácnějšího u těch dvou, kteří se spojili. Jestliže záleží oběma na zdraví, úspěchu a podobně u druhého člena, oč více musí oběma navzájem ležet na srdci to nejvzácnější: duše a v té duši opět ono Boží synovství! Proto má křesťanské manželství úkol na celý život. Tento úkol není nikdy dokonán a vždycky znamená: modlit se, napomínat, vychovávat, příkladem i slovem druhého vést k tomu, aby se jeho Boží synovství co nejbohatěji rozvinulo. Jestliže pravá láska nastává teprve během dalších let manželství, až si ti dva dají všechno, i své duše, i svou minulost, i své nitro, pak křesťanská láska nadpřirozená, křesťanská láska manželská přichází teprve tehdy, až se ti dva pochopí v tom nejvzácnějším a až se v tom také uchopí, totiž ve svém nadpřirozeném, duchovním životě.
Právě protože je tak obtížné, právě proto k tomu dává církev z Kristových zásluh nesmírné milosti, aby se ti dva mohli nést celým životem se všemi svými těžkostmi i v tomto Božím synovství.
Když zapomenou křesťanští manželé na tento svůj nejvyšší ideál, těžko se ponesou navzájem, a k tomu ještě tak dlouho, jak trvává obyčejné manželství. Když se rozbíjí manželství, pak je jistě vina na obou stranách, že se nesnažily oba navzájem sebe změnit, sebe převychovat. Křesťanští manželé jsou v tomto ohledu pak vlastně neomluvitelní, protože se jim dostalo tolik světla a milostí, že mohli touto milostí všechno unést, všechno přetavit a změnit.
Neméně těžký je pak úkol vychovat ze svěřených dětí Boží děti. Vychovat z dětí s porušenou lidskou přirozeností Boží děti je úkol nad lidské síly. Však ale také nemáš tu pracovat jen silami lidskými. Jako je to nadpřirozená skutečnost, že ti bylo svěřeno Boží dítě, tak ti také byly svěřeny nadpřirozené pomocné milosti ve svátosti manželství, abys mohla své dítě vychovat jako dítě Boží. Tak se musíš stále a stále dívat na svěřené dítě. Víc než pouhý člověk, více než hezká loutka, než mazlíček, než příjemné nebo protivné dítě... Boží dítě. To musí stále svítit křesťanským manželům. Ti, kteří toto nepochopí, nejsou pravými křesťanskými manželi. Nepochopili vznešenost a nadpřirozené poslání křesťanského manželství. Jen tato myšlenka dá se razit s celou vážností, až hrůznou vážností na vychovatelství, na křesťanské otcovství a mateřství.
Křesťanští rodiče ovšem vědí, kde je také jejich další síla. Proto je jim samozřejmé, že budou co nejčastěji, a později i se svými dětmi, přistupovat ke stolu Páně. Je to chléb Božího synovství a On jim pomůže ve výchově k tomuto synovství.
Až budeme-li mít více mladých dvojic takto chápajících křesťanské manželství, které budou s tímto duchem vstupovat do manželství a v něm v tomto duchu žít, můžeme očekávat nějakou pronikavější změnu ve stavu království Božího na zemi. Proto se připravujte v tomto svatém poznání a odhodlání takto žít vy všichni, kteří cítíte v sobě povolání ke křesťanskému manželství. I ono si žádá přípravy a výchovy. Vše zde uvedené chce být poukázáním, upozorněním na směr této přípravy a sebevýchovy.
Zknihy Podstata křesťanství.
Živé synovství Boží. Vydal Bohuslav Rupp, Praha 1947 (str. 99–106)
(Redakčně upraveno)
