Satanova poslední a rozhodujcící výzva
Kardinál Caffarra v hotelu Columbus
Kardinál Caffarra, někdejší arcibiskup v Bologni, hovořil 19. května v hotelu Columbus v Římě na velmi závažné téma: Satan vystoupil s poslední a strašnou výzvou, aby dokázal, že je schopen zkonstruovat „proti-stvoření“ a lidstvo bude jeho podvodem tak uchváceno, že uvěří více jemu než Bohu, který je stvořil. Je to reakce na předpověď kterou učinila sestra Lucie dos Santos a vyjádřila ji v dopise, který mu poslala před 30 lety. (viz) Podle tohoto proroctví konečné střetnutí mezi Pánem a královstvím Satana se odehraje na poli rodiny. Života a rodiny.
Podle těchto prorockých nabyl kardinál Caffarra jasné poznání toho, co se reálně odehrává na tomto světě. Polem, na kterém dochází k rozhodující bitvě, je lidské srdce a lidská svoboda. Střetnutí má dvě dimenze: vnitřní a vnější. Vyzývá nás, bychom se zamysleli nad jednou i druhou z nich.
1. Během soudního procesu před Pilátem ptal se vladař Ježíše, zda je král – zda uplatňuje svrchovanou politickou moc na vymezeném území. Ježíš odpověděl: Ty jsi řekl: Ano já jsem král. Já jsem se proto narodil a proto jsme přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas (Jan 18,37).
Ježíš chtěl dát najevo, že jeho královská důstojnost není totožná s onou důstojností vládců tohoto světa: spočívá v podřízenosti těch, kteří jsou jeho, jeho slovu a jeho pravdě. Pán vládne nad svými nikoliv skrze sílu moci, ale skrze pravdu, o níž vydává svědectví. A ti, kdo jsou z pravdy, přijímají ho s vírou (I. De La Potterie). Tomáš Akvinský vkládá do úst Spasitele následující slova: „...tím, jak zjevuji sám sebe jako pravdu, tím si připravuji své království. Ježíš na kříži všechny přitahuje k sobě, protože je to Kříž, který vyzařuje Pravdu, jejímž je svědkem.
Ale tato přitažlivá síla působí jen na ty, kteří jsou z pravdy. To znamená: na ty, kteří jsou hluboce disponováni k přijetí Pravdy, kteří pravdu milují, kteří s ní žijí v důvěrném styku. Pascal píše: nehledal bys mě, kdyby mě již nebyl nalezl.
Ten, kdo celý svět drží ve své moci, vládne naopak skrze lež. Platí zde Ježíšova slova o Satanovi: On je vrah od počátku a nedrží se pravdy, protože v něm pravda není. Když mluví lež, mluví z toho, co je mu vlastní, protože je lhář a otec lži. (Jan 8, 44).
Tento text je dramatický. První věta – je vrah od počátku - je vyložena v druhé větě: nedrží se pravdy. Vražda, kterou ďábel provádí, spočívá v tom, že nesetrvává v pravdě. Je vrah, protože usiluje uhasit, zabít v lidském srdci pravdu a touhu po ní. Tím, že navádí člověka k nevíře, chce dosáhnout, aby se člověk uzavřel před božským zjevením, kterým je vtělení Slova. Ježíšův výrok o Satanovi – v tom se shoduje většina exegetů – nemluví o pádu andělů. Mluví o něčem velmi hlubokém a hrozném: Satan vytrvale odmítá pravdu, jeho působení uprostřed lidského rodu spočívá v tom, že klade odpor pravdě. Satan je odmítnutím pravdy, je její opozicí.
Text pokračuje: poněvadž v něm není pravda. Ježíšovo slovo jde až k nejhlubšímu kořenu Satanova díla. On sám je lež. V jeho bytosti je pravda naprosto nepřítomná, a je tedy definován jako ten, kdo se staví pravdě na odpor: Ježíš proto ihned dodává: když mluví lež, mluví z toho, co je mu vlastní, protože je lhář a otec lži. Když Pán říká: mluví ze svého, uvádí nás do Satanova nitra, do jeho srdce. Srdce, které žije v bezútěšných hlubinách tmy. Je to dům bez dveří a bez oken.
To je proto také syntéza toho, co se odehrává v srdci člověka: Ježíš, Zjevení Otce, vyvíjí silnou přitažlivou sílu směrem k sobě; Satan působí opačně, aby neutralizoval přitažlivou sílu Ukřižovaného Zmrtvýchvstalého. Ježíš působí v srdci člověka silou pravdy, která nás osvobozuje; Satan nás silou lži zotročuje.
Ale lidská osoba není jen nitro, není čistý duch. Její niternost se vyjadřuje tím, jak se ztělesňuje ve struktuře společnosti, v níž žije. Lidské nitro se vyjadřuje tím, jak se ztělesňuje v kultuře, která jako taková je podstatnou dimenzí lidského života. Kultura je specifický způsob lidského života.
Podmínky, ve kterých se nachází člověk jako mezi protikladnými silami, nemohou než dát vznik dvěma kulturám: kultuře pravdy a kultuře lži.
Součástí Písma je jeho poslední kniha Apokalypsa, která popisuje finální střet mezi dvěma královstvími. V této knize Kristova přitažlivost nabývá profilu triumfu nad nepřátelskými silami, kterým velí Satan. Je to triumf, který se dostavuje po dlouhé bitvě. Prvotinami tohoto vítězství jsou mučedníci: Velký drak, starý had, nazývaný ďábel a satan, svůdce celé země – byl svržen na zem a jeho andělé byli svrženi s ním... Ale oni (mučedníci) nad ním zvítězili Beránkovou krví a díky svědectví svého mučednictví (Ap 12, 9.11).
2. V tomto druhém bodě bych chtěl odpovědět na následující otázku: Existují v naší západní kultuře fakta zjevující obzvláště jasným způsobem střed přitažlivosti, kterou působí na člověka Ukřižovaný Zmrtvýchvstalý, a kultura lži, zbudovaná Satanem? Moje odpověď je kladná, a dokládají to především dvě fakta:
2.1 První fakt je transformace zločinu(nefandum crimen, jak ho nazývá 2VK) potratu a jeho povýšení na právo. Nemluvím o potratu jako skutku, který vykonal člověk. Mluvím o nejvyšším právním uznání, které může právní řád vyslovit o lidském jednání: zahrnout ho do kategorie subjektivního práva, které je etickou kategorií. Znamená to nazývat zlo dobrem a tmu světlem. Když mluví lež, mluví z toho, co je mu vlastní, protože je lhář a otec lži. Je to jeho pokus vytvořit anti - Zjevení.
Jaká je skutečná logika, vedoucí k zušlechtění potratu? Na prvním místě je to je hluboké popření pravdy o lidské osobě. Jakmile Noe vystoupil z archy, Bůh mu řekl: Kdo prolije krev člověka, toho krev bude člověkem prolita, neboť člověka Bůh učinil, aby byl obrazem Božím. (Gen 9, 6). Důvod, proč člověk nesmí prolít krev člověka, je ten, že člověk je Boží obraz. Skrze člověka Bůh přebývá ve svém stvoření. Tvorstvo je Pánův chrám, protože On v něm přebývá v člověku. Porušit tuto nedotknutelnost lidské osoby je akt svatokrádeže Boží Svatosti. Je to satanský pokus dát vznik anti-stvoření. Velebením zabití člověka položil Satan základ svého stvoření. Vyjmout z tvorstva Boží obraz. Zatemnit jeho přítomnost.
Sv. Ambrož píše: stvoření světa se uzavřelo stvořením vrcholného díla, vrcholné krásy všeho stvořeného bytí [Esam. Giorno sesto, Disc.9°, 10. 75; BA I, str.. 417]. V okamžiku, ve kterém se potvrdí právo člověka disponovat životem a smrtí jiného člověka, je Bůh vyhnán ze svého stvoření, protože je popřena jeho původní přítomnost, je znesvěceno autentické místo jeho pobytu uprostřed tvorstva: lidská osoba.
2.2 Druhý fakt spočívá v povznesení homosexuality. Ta ve skutečnosti vnitřně popírá pravdu o manželství, myšlenku Boha Stvořitele o manželství.
Boží Zjevení nám řeklo, co si Bůh myslí o manželství: jde o legitimní spojení muže a ženy jako zdroje života. Manželství má v Boží mysli trvalou strukturu. Zakládá se na dualitě modu lidské bytosti: ženství a mužství. Nejsou to dva protikladné póly, ale jeden je s druhým a pro druhého. Jen tak vystupuje člověk ze své původní osamělosti.
Jeden ze základních zákonů, kterými Bůh řídí vesmír, je, že zde nejedná sám. Existuje zákon spolupráce člověka s Boží nadvládou. Jednota mezi mužem a ženou, kteří se stávají jedním tělem, představuje lidskou spolupráci s tvůrčím aktem Boha. Každá lidská osoba je stvořena od Boha a zplozena svými rodiči. Bůh slaví liturgii stvořitelského aktu ve svatém aktu manželské lásky.
Shrnutí: Jsou dva sloupy stvoření: lidská osoba neredukovatelná na hmotný vesmír; manželská jednota mezi mužem a ženou, místo, kde Bůh tvoří nové lidské bytosti „ke svému obrazu a podobenství“. Axiologické povznesení potratu na subjektivní právo představuje demolici prvního sloupu. Velebení homosexuálního vztahu, jako by byl rovnocenný manželství, je bouráním druhého sloupu. U kořene tohoto díla je Satan, který chce sestrojit opravdovou vlastní anti-kreaci. Je to poslední strašná výzva Satana, kterou předhodil Bohu: Ukážu ti, že jsem schopen vytvořit alternativu k tvému stvoření. A člověk řekne: v alternativním tvoření je to lepší než ve tvém.
Je to děsivá strategie lži vystavěná na hlubokém pohrdání člověkem. Člověk není schopen povznést se k záři Pravdy. Není schopen žít v paradoxu nekonečné touhy po blaženosti; není schopen najít sám sebe v upřímném sebedarování. A proto – pokračuje satanský diskurs – říkejme mu banální věci o člověku. Přesvědčme ho, že pravda neexistuje a že tedy jeho hledání je smutná a neužitečná vášeň. Přesvědčme ho, aby překročil míru své touhy mírou přechodného okamžiku. Vložme do jeho srdce podezření, že láska je pouze škraboška pro rozkoš.
Velký Inkvizitor Dostojevský mluví s Ježíšem právě tímto způsobem: Ty jsi měl o lidech příliš vysoké mínění, protože oni jsou nesporně otroci a rebelové svou přirozeností. Přísahám ti: člověk je slabý a podlejší než si myslíš. Je slabý a ubohý.
3. Jak se máme zachovat v této situaci? Ve třetím posledním bodu své úvahy budu hledat odpověď na tuto otázku.
Odpověď je prostá: uvnitř střetu mezi stvořením a anti-stvořením jsme povoláni, abychom SVĚDČILI. Je to svědectví o našem způsobu bytí na tomto světě.
Nový zákon je nejbohatší nauka na toto téma. Omezím se na to, že poukážu na tři významné základy, které tvoří svědectví.
Tomáš píše:
Uzavírám textem velkého vyznavače víry, Rusa Pavla A. Florenského.
»Kristus je svědek v nejvlastnějším smyslu tohoto slova, SVĚDEK. Židé a Římané věřili, že viděli v jeho ukřižování jen historickou událost, ale událost se zjevila jakožto Pravda« [La filosofia del culto, San Paolo ed., Milán 2017, str. 512].
Chiesa e post concilio
Viz také: Proroctví Naší Paní Dobrého zdaru
