Moudrý dopis
Vážený Aldo Maria,
když čtu vaše laskavé dopisy, všímám si, že se často obracíme do minulosti, jako by to bylo řešení, které nás má utěšit v přítomnosti. I já mám samozřejmě velkou úctu k historii, k našim kořenům, aniž bych však zapomínal, že minulost nebyla vůbec růžová a květnatá, jak si někteří, ne vy, myslí. Při studiu cesty církve v minulosti si uvědomíme, jak hlubokým utrpením byla ponořena do útoků ze všech stran, které nebyly o nic menší než ty dnešní.
Pozorní pozorovatelé jistě vidí rozdíl, který se v posledních desetiletích stal zřejmým a snažím se ho popsat slovy velkého Romana Ameria; ve svém díle Iota unum nabízí základní text pro pochopení této změny. Možná jsem vám tuto pasáž citoval již dříve, ale nikdy neuškodí si ji znovu přečíst: "A zde je na místě formulovat samotný zákon historického zachování církve, zákon, který je zároveň nejvyšším kritériem její apologetiky. Církev je založena na Vtěleném Slově, tedy na zjevené božské pravdě. Jistě je jí také dán dostatek energie, aby svůj vlastní život uvedla do souladu s touto pravdou: to, že ctnost je možná za všech okolností, je dogma víry. Církev však není ztracena, pokud nevyváží pravdu, ale pokud pravdu ztratí. Bloudící církev je takříkajíc sama odsouzena k praktickému zběhnutí a pokání: dnes se říká, že je v procesu neustálého obrácení. Neztrácí se však tehdy, když ji lidská slabost staví do rozporu (tento rozpor je vlastní poutnickému stavu), ale teprve tehdy, když praktická zkaženost vystoupí tak, že podkopává dogmata a v teoretických tezích formuluje zkaženosti, které se vyskytují v životě."
Zdá se mi, že právě v této fázi se nacházíme, ve fázi, o níž si někteří lidé myslí, že ji lze překonat "nasloucháním". Ale zdá se mi, že se tolik snažíme naslouchat, protože už nevíme, co říct, protože dialog se stal monologem, ale my nejsme ti, kdo mluví.
Teolog Henri de Lubac nám ve své Meditaci o církvi říká: "Jinými slovy, máme pravdu, když se nechceme 'oddělit' od lidí, které se snažíme přivést ke Kristu, pokud narážíme na potřebu prolomit bariéry, které mezi nimi a námi vytvořily zastaralé formy života a myšlení a tím spíše zvyky, které by mohl ospravedlnit pouze ideál blahobytu nebo klidu. Máme pravdu, když nedovolíme, aby nás ostatní uzavřeli do nějakého ghetta. Stejně tak si však musíme dávat pozor, abychom nepochopili skutečně ústřední postavení, které nám naše víra zajišťuje v samotné míře své životaschopnosti, stejně jako základní podmínku "oddělenosti", která je vlastní každému křesťanovi a tím spíše každému knězi ve vztahu ke světu. Jsme-li skutečně "obráceni k Bohu", "opustili jsme „modly" a nemůžeme "spolupracovat" s těmi, kdo jsou jimi stále sváděni. Pokud v tomto svatém odloučení a radostném praktikování všeho, co s sebou nese, dokážeme, že jsme skutečně živí, ostatní budou přitahováni k tomuto ohnisku života a nebudou se od nás chtít "odloučit". Naším životem se tak upevní zázrak Kristovy přitažlivosti." A to je diskutovaný de Lubac! A přitom by měl být v dnešní církvi velmi populární: jezuita, teolog drahý jistému pokrokovému světu, dokonce se stal kardinálem... Ale tato jeho moudrá slova, pokud vím, nejsou nikdy citována.
Jak bychom tedy měli číst naši dobu? Řekl bych, že se nacházíme ve fázi soumraku. Soumrak nazývali latiníci diluculum, což znamená něco jako "pochybné světlo". Je to světlo před západem slunce, nebo světlo po rozbřesku? Mnoho křesťanských duší je v této odpovědi rozpolceno. Vnímáme ji jako ohlášení západu slunce, který doprovází i náš existenciální západ. Jsme pesimisté? Možná, ale znamení nás k tomu vedou. Samozřejmě máme naději, že po tomto soumraku přijde nové křesťanství, které se nebude stydět za svou Tradici, za krásu, kterou dokázalo dát, za slovo, které hlásalo. Ale my, obyvatelé soumraku, to neuvidíme. "Potřebujeme jen jeden krok, jen jeden krok navíc," říkával kardinál John Henry Newman. Dostali jsme ten největší kříž, aby se ostatní, jak doufáme, mohli radovat.
