Ve škole malé Terezičky z LIsieux , velké učitelky církve
V letech 1956 až 1957 byl otec Roger Thomas Calmel OP (1914 - 1975) „vyhoštěn“ do Španělska, jako nespravedlivá oběť postupujícího modernismu v církvi, která nemohla snést pevný a nekompromisní postoj tohoto dobrého syna sv. Dominika k moderní katolické nauce a morálce. Pobyt ve Španělsku ho nevyhnutelně přivedl do přímého kontaktu s velkými mystiky této země.
Ve svatém Janu od Kříže viděl otec Calmel mystickým pohledem »velkého učitele cesty sjednocení s Bohem, opuštění sebe sama, poslušnosti vůči Duchu svatému, podobně jako v jeho duchovní dceři, malé Terezii«. A právě ona je tou poslední, které otec Calmel věnoval své magisterské stránky, poukazujíc na ni jako na světici, darovanou církvi pro naši dobu odpadlictví.
Při hlubokém studiu „malé cesty“ duchovního dětství poukáže otec Calmel na její význam ve vztahu k šířící se krizi církve, »ve které nás Pán žádá, abychom vydávali svědectví«.
Těm, kteří pochybovali o účinnosti možného „odporu“ proti rostoucí modernistické infiltraci do Církve, otec Calmel odpověděl: »Otázka, jaké bude ovoce našeho odporu, mě nezajímá. Víme, že Bůh vydává svědectví o víře těch, kteří ho milují. Skutečná otázka zní: jak vydávat svatě ono svědectví? Zde má lekce duchovního dětství nedocenitelný význam, protože křesťan, jehož víra je dětsky prostou, ihned vidí, v čem spočívá svědectví: spočívá v dokonalé přímosti a ve velkém pokoji. Otec nebeský mu prostřednictvím svého Syna Ježíše každý den poskytuje potřebnou pomoc. Vědomí, zda předchází zlu, či nikoli, nakolik si katolická tradice zachová své postavení nebo se zastaví, je záležitostí, která mu nemůže být cizí. Ale má daleko k napadení nebo posedlosti své duše; tato obava nemá na jeho duši hrozivý a tragický dopad; prostá melodie důvěry a odevzdanosti není poznamenána výkřiky strachu«.
Vyberme něco z oněch slov moudré aplikace, které otec Calmel vyvodil z nauky o duchovním dětství v moderních podmínkách: ducha absolutní důvěry v Boha a nedůvěry v sebe sama, ve svědectví víry dovedené až do extrému, podle vlastního povolání. Láska, které nás Terezie učí - poznamenal otec Calmel - nemusí nutně předpokládat mimořádné činy, ale vyžaduje, abychom s mimořádnou pozorností respektovali zákony našeho vnoření do Mystického Těla, každý podle stavu svého vlastního života.
V naší době zmatku a anarchie - zejména v době pandemie - kdy láska, zejména láska apoštolská, slouží jako záminka k ospravedlnění extravagancí, znesvěcení a zrady všeho druhu, je však hlas lásky, kterému učí malá Terezie »hlasem řádu, a nikoliv nepořádku«. Co je třeba dělat? »To, co od nás Pán požaduje, je vzdorovat: trvat houževnatě na správné mši a dobré liturgii, na řádném křtu, na katechismu a posvátné nauce o morálce«. To co Pán chce dělat se svými přáteli - o tom nelze pochybovat - je stále více je naplňovat svou láskou. Abychom dokázali odolat, zůstat pevní, stačí odevzdat se zcela jeho působení, protože láska, kterou chce Pán vložit do našich duší, je silná jak smrt (Ct 8,6) a je úžasnou a nevyčerpatelnou výživou«.
Právě v síle této lásky snila malá Terezie o účasti na mučení dětí Církve v dobách Antikrista. Proto se jí otec Calmel v ideálním rozhovoru zeptá: »Jakého mučení? Mysleli jste snad na nějakou modernímu světu přizpůsobenou obnovu žhavých roštů a ohňů, škrtících pout nebo železných hřebenů? Předvídali jste, že to bude něco ještě horšího? Mysleli jste na duchovní muka tolika věrných, kteří byli oklamáni hierarchií?«.
A zde pokračuje v neúprosném a prorockém popisu toho, co stojí před naším zrakem. Předvídal, že „kněží, biskupové nejprve budou souhlasit s tím, že budou ve velkém počtu uvězněni ve velmi zdokonaleném systému, který je pak bezostyšně přiměje k tomu, aby propadli novému náboženství, nejnovějšímu kultu vynalezenému peklem: onomu evolučnímu humanismu. Bylo by to zničení víry v narkóze, kvůli kombinovanému účinku demokratizace a paralelní autority. Jako pod vlivem chloroformu, zmanipulovaní stávajícím systémem, zbavení své duše, budou kněží zavádět dvojznačné obřady a kázat pochybnou nauku. Jak podnapilí a omámení vystoupí biskupové a kněží, které si systém podmaní, což přivede mnoho prostých věřících k odpadlictví, protože nebudou mít jiné obrany než svěřit se autoritě. Boží lid bude podveden, zneužíván, zrazen vlastní hierarchií.
A zde pokračuje nemilosrdný prorocký popis toho, co máme před očima.
Snad toto není doba antikrista: je to její předobraz. Je to v tak hrozné době jako vydávání svědectví o své lásce k Pánu. V nesčetné armádě svatých a světic tys jediná, kdo projevil takovou touhu. Jsi tedy schopnější než ostatní porozumět naší situaci a být naší oporou. Ujmi se díla a nauč nás, jak se stát Svatými v hodině, kdy předchůdci antikristovy vlády vládnou a spoutávají církev“.
Je známo, že stát se svatým není snadná věc, a to ani v křesťanské společnosti a v církvi věrné jejímu Pánu. Stačí otevřít jakoukoli hagiografii, abychom pochopili rozsah duchovních bitev, kterým byli podrobeni všichni Svatí.
Ale pak - otec Calmel se ptá sám sebe - »jaká bude intenzita nepostradatelné lásky, jaká síla ducha bude potřebná k nastoupení cesty svatosti, i když odpadlictví ještě nezískalo všechny preláty ani všechny věřící - což by bylo nemožné - ale přinejmenším získalo obrovské množství z nich, a to až do nejvyšších řad, protože ohavnost zpustošení dosáhne až na svaté místo? Určitě bude mnohem obtížnější a vzácnější být svatý v dobách antikrista než v dobách Nerona. Jakkoli divoké bylo jeho pronásledování, Nero útočil zvenčí; antikrist a jeho předchůdci zuří podle slov svatého Pia X. v sinu et gremio (v samotném lůně) Ecclesiae. V každém případě, i nyní jako ve všech dobách, je to láska, která určuje svatost. Ale v této nové situaci, v níž bude víra obecně zakryta nebo popřena, bude prvním úkolem lásky zaručit vytrvalost víry. Nejen přizpůsobit život víře z lásky, ale také udržovat víru z lásky. Střežit víru, i když ji hierarchie umožňuje zamaskovat a ztratit; zůstat pevní ve víře v nebezpečí tohoto druhu je ovšem nemožné bez velké prostoty srdce. Jakmile se necháme přitahovat slávou, která pochází od lidí, nebo pokud budeme ustrašení a slabí tváří v tvář zlu, které na nás působí, zradíme, aniž bychom si to příliš uvědomili, a budeme se ospravedlňovat iluzorní moudrostí tohoto světa».
Tváří v tvář tomuto apokalyptickému scénáři, který otec Calmel považuje za předobraz doby antikrista, je těžké uniknout pokušení malomyslnosti, ne-li zoufalství. A tady se velký dominikánský mnich znovu obrací k malé karmelitce z Lisieux. »Nežádám malou Terezičku - píše, aby mi ukázala konkrétní podrobnosti o vytrvalosti a odporu; ptám se jí, co mi chce dát: ukaž mi skrytý zdroj, neviditelný prvek. Ona mi odpovídá, že stačí milovat, být maličká a jednoduchá, že je to stále ještě možné. To je především to, co potřebuji vědět. Pokud to vím, budu mnohem schopnější odolat modernismu a vytrvat ve víře«.
V tomto bodě otec Calmel, stejně jako v prorockém vidění, popisuje, jací to budou svatí, kteří budou žít v době odpadlictví. Jejich bystrozrak, říká, bude zjevně velmi velký, úměrně k novým prostředkům, které vymyslel otec lží, aby je oklamal a zamotal jim hlavu. A protože tyto prostředky budou mít dimenzi pekelných duchů, a ne dimenzi ducha člověka, bude to sám Duch svatý, kdo jim dá potřebné světlo. [...] Tato jasnost nebude zdroj zmatku nebo zoufalství, ale pokory a odevzdanosti. Duše bude mít plné povědomí o nástrahách, ale tomu, kdo má dvě křídla, nezáleží na technické dokonalosti drátů, které jsou k ní natažené. Náš svět, který vždy byl slzavým údolím, se v těchto posledních dobách stane obrazem pekla; bezpochyby to bude bezbolestné peklo, klimatizovaná předsíň věčného pekla; ale svatí těchto posledních dnů se budou usmívat spolu se svatými, kteří je předešli ve staletích menší zvrácenosti a průhlednější temnoty: »Nebojím se, protože ty jsi se mnou, Pane ... zvítězil jsi nad knížetem tohoto světa«.
Více než všichni ostatní svatí, malá Terezička se účinně přimlouvá za duše, které stejně jako my žijí v dobách předznamenávajících dobu antikrista, protože více než ostatní svatí chtěla v těchto dobách žít a ukázala bezpečnou cestu, na kterou předchůdci antikrista nemají přístup: cestu pokory, jednoduchosti srdce, evangelijního dětství. »Je to duch dětství s prostotou srdce, která je od něho neoddělitelná, díky čemuž byla sv. Jana z Arku schopna obhájit pravdu o svém poslání před falešným soudem Církve i ve vězení a ohni; a je to stejný duch dětství, díky kterému byl sv. Pius X. schopen čelit nepříteli uvnitř (církve), modernismu, jakkoliv byl dalek toho, aby s ním o čemkoli vyjednával.Protože duch dětství nás nepovede, jak se sladce vyhnout boji, ale nutí nás čelit nejvážnějším obtížím s nesmírnou mírou odpovědnosti z lásky k Pánu«.
Našemu dobrému Bohu, který rád mate moudrost tohoto světa, se zalíbilo darovat nám pro nejapokalyptičtější období své církve nikoliv velký obranný systém, ale malou cestu ponižování. Chce nám znovu připomenout své neomylné slovo: brána do království Nebeského je „úzká“ a pro vstup do ní je nutné být „malý“. To je „malá cesta“ Terezie z Lisieux: „malá“ ne proto, že je to snadné, ale proto, že nás zve, abychom se stali malými. A stát se malým je velká věc. Ve skutečnosti ta největší, protože otevírá bránu do nebe.
Cristina de Magistris - Corrispondenza Romana
Tato úvaha je vlastně korunou dříve publikovaných textů, které si zaslouží při této příležitosti obnovenou pozornost a konfrontaci:
Cristina de Magistris
