Mons. Viganò a hodina soudu
24, 10. 2018
V klimatu mlčení a přímo panující omerty, (1) která zavládla v církvi, ještě jednou zazněl hlas arcibiskupa Vigana. V odpovědi kardinálu Oulletovi zdůraznil, že skandál McCarrick je pouze špička ledovce, jaký představuje současná mocnost homosexuálního lobby v církvi.
Nemíním se zastavovat u této skutečnosti. Zdá se mi naopak důležité zdůraznit onen bod, který nadpřirozeným světlem osvětluje svědectví mons. Vigana: odpovědnost každého z nás bude na programu při posledním soudu.
Arcibiskup se obrací ke spolubratřím biskupům a kněžím a píše:
»Na závěr chci opakovat svou výzvu k mým spolubratřím biskupům a kněžím, kteří vědí, že moje tvrzení jsou pravdivá a že jsem schopen a mohu je dosvědčit, nebo pokud mají přístup k dokumentům, mohou si tyto situace ověřit beze vší pochybnosti. I vy jste postaveni před dilema volby. Můžete zvolit ústup z bitvy a pokračovat ve spiknutí mlčení a odvádění pozornosti od zkázy. Můžete vyhledávat výmluvy, kompromisy, ospravedlňování, která odkládají zúčtování ze dne na den. Můžete se utěšovat dvojí iluzí, že bude snadnější říci pravdu až zítra nebo pozítří.
Anebo můžete promluvit. Svěřte se tomu, který řekl: „Pravda vás osvobodí“. Neříkám, že je to snadné se rozhodnout, zda mlčet, nebo promluvit. Vyzývám vás, uvažuje o této volbě jako na smrtelné posteli a před spravedlivým Soudcem, a nebudete litovat svého rozhodnutí.«
O posledních věcech člověka dnes nikdo nemluví: o smrti, soudu, pekle, nebi. To důvod relativismu a nihilismu, který se ve společnosti rozmohl. Člověk ztratil vědomí vlastní identity a svého vlastního konce a řítí se den co den do propasti nicoty.
Žádný rozumný člověk však nemůže ignorovat, že pozemský život není všechno. Člověk není shluk buněk, nýbrž skládá se z duše a těla a po smrti následuje další život, který nemůže být stejný pro toho, kdo konal dobro, i pro toho, kdo páchal zlo. Dnes i uvnitř církve mnozí biskupové a kněží žijí ponořeni do praktického ateismu, jakoby budoucí život neexistoval. Ale ani oni nesmějí zapomínat, že je čeká poslední soud.
Tento soud bude mít dva momenty. První soud, osobní, se koná v okamžiku smrti. V tom okamžiku paprsek světla pronikne duši až na dno, aby jí ukázal, co je v ní zaznamenáno provždy o jejím osudu, šťastném, nebo tragickém. Scénář našeho života otevře naše oči. Od prvního okamžiku, ve kterém nás Bůh povolal z nicoty k našemu bytí, zachovával náš život s nekonečnou láskou, nabízel nám den po dni a okamžik po okamžiku milosti nezbytné ke spáse.
Při osobním soudu uvidíme zcela jasně to, co vyžadovalo naše zvláštní povolání: matky, otce, kněze. Osvícena Božím světlem duše sama pronese o sobě svůj definitivní soud, který bude shodný se soudem Božím.
Výrokem bude - buď věčný život, nebo věčný trest. Není zde žádný vyšší soud, ke kterému by bylo možno se odvolat, protože Kristus je poslední a nejvyšší Soudce. A jak píše sv. Tomáš: osvícena tímto světlem o vlastních zásluhách nebo proviněních jde duše sama od sebe na místo své věčnosti, podobně jako lehká nebo těžká tělesa stoupají, nebo klesají tam, kde skončí jejich pohyb. (Summa Theologiae Suppl. q. 69 a. 2).
Otec Garrigou Lagrange vysvětluje: To nastane v prvním okamžiku, kdy se duše oddělí od těla, tak jako je pravdivé říci, že osoba zemřela, tak je také pravdou, že je souzena. (La vita eterna e le profondità dell’anima,Fede e Cultura, Verona 2018, p. 94).
S Božím povolením v jednom zjevení jistá řeholnice obdržela zprávu od své mladé přítelkyně, že je zavržena. Čteme zde: V okamžiku mého přechodu jsem náhle vystoupila z temnoty. Spatřila jsem se zaplavena světlem, oslněna právě na místě, kde ležela moje mrtvola. Bylo to jako v divadle, když zhasnou světla a zvedne se opona: nečekané, strašně osvětlené scény mého života. Jako v zrcadle jsem viděla svou duši, viděla jsem pošlapané milosti, jak odchází moje mládí, až k poslednímu „ne“: „Konat pokání? Nikdy! – Stydět se? Nikdy!“ Nicméně nemohla jsem vzdorovat pohledu Boha, kterého jsem spatřila. Zbyla mi jediná věc: utéci. Jako Kain utekl od Ábela, tak byla moje duše vržena daleko od místa oné hrůzy. Byl to osobní soud. Neviditelný soudce řekl: „Daleko ode mne!“ Moje duše tedy jak žlutý stín síry spěchala na místo věčného trápení“.
Ale božská nauka se zde nezastavuje, říká nám, že je ještě další soud, soud všeobecný, který nás čeká na konci všech pozemských věcí, až Bůh svou všemohoucností dá vstát našim tělům. Při prvním soudu byla souzena jen duše. Při posledním soudu bude souzen celý člověk, duše i tělo.
Tento poslední soud bude veřejný, protože člověk se rodí a žije ve společnosti, a každý skutek má sociální odezvu. Život každé lidské bytosti bude zjeven, protože nic nezůstane skryto, žádné tajemství, které by nebylo poznáno (Lk 12,2) Nebude opomenuta žádná okolnost, žádný skutek, žádné slovo, žádná touha. Jak připomíná otec František M. Gaetani (I supremi destini dell’uomo, Università Gregoriana Roma 1951), všechny skandály, všechny intriky, temné projekty, tajné hříchy vymazané z paměti budou zveřejněny.
Padnou všechny masky, pokrytci a farizeové budou demaskováni. Ti, kteří se snažili ukrýt sami před sebou, tíží vlastního hříchu budou přivedeni k tomu, aby spatřili prázdnotu všech výmluv, které používali; své vášně, okolnosti. Proti nim bude stát svědectví a příklad vyvolených, lidí snad slabých a zkoušených, méně nadaných dary přírody a milosti, kteří nicméně dokázali zůstat věrní povinnostem a ctnostem. Jen nad hříchy dobrých Bůh prostře milosrdný závoj.
Při posledním soudu budou dobří veřejně odděleni od zlých a s oslaveným tělem půjdou s Kristem do nebe, aby přijali království připravené pro ně od počátku světa, zatímco zavržení půjdou jako zlořečení do věčného ohně, připraveného pro ďábla a odbojné anděly. Každý z nás bude souzen podle přijatých darů a podle role, jakou mu Bůh ve společnosti přidělil.
Ti, s nimiž bude naloženo přísněji, budou Pastýři církve, kteří zradili své stádo. Nejen ti, kteří otevřeli ohradu pro vlky, také ti, kteří v době, kdy tito vlci požírali stádo, složili ruce v klín, otočili hlavu, pozvedli oči k nebi a setrvali v mlčení a svalili všechnu svou odpovědnost na Boha. Avšak život je přijetí odpovědnosti a svědectví, mons. Viganò nám to dnes připomíná.
Odvážná arcibiskupova slova jsou veřejnou výtkou pastýřům, kteří mlčí. Bůh jim ukazuje, že mlčení nepatří k povinným volbám. Je možno mluvit, a tentokrát je to povinnost. Ale svědectví mons. Vigana je také připomínkou pro každého katolíka, aby uvažoval o budoucím osudu. Hodina soudu, který nás čeká, je známa pouze Bohu. Proto Ježíš říká: Bděte a modlete se, protože nevíte, kdy ten čas přijde. Co říkám vám, říkám všem: Bděte (Mt 24, 36nn).
Doba, ve které žijeme, vyžaduje bdělost a ukládá volbu: Je to historická hodina síly a důvěry v Boha, nekonečně milosrdného vůči těm, kdo i při své slabosti mu slouží s otevřeným hledím.
(1) omerta je opaření mafiánského kodexu, jímž se chrání tito zločinci tím, že zavazují své členy k mlčení o činnosti a členech, jehož porušení se trestá smrtí.
Roberto de Mattei.
