Menu

Nejdůležitější procesí roku?

 

Červen je měsíc Božího Těla. Je to měsíc velkého svátku zcela věnovaného eucharistickému Ježíši. Všechny farnosti by měly ve velkém průvodu slavnostně nést Svatou Hostii.

Mělo by to být nejdůležitější procesí roku, protože v něm se nenese jen socha Panny Marie nebo nějakého světce, ale samotný živý Ježíš v Eucharistii, s Tělem a Krví, Duší a Božstvím. Toto procesí by mělo být tím nejslavnějším, vrchol adorace a posvátné úcty k Pánu, který takto prochází.

Mnozí pociťují stesk, že už tomu není tak, jako dříve, kdy ulice a domy byla celé ověnčené, jakoby mezi sebou soutěžily A lid poklekal...!

Ano, dnes tomu už tak není.. Když je dobře, sejde se zbytek věřících, kteří se ještě klanějí Eucharistii. Na procesí s Pannou Marií je možno očekávat větší účast, ale na Boží Tělo...!

Proč se vytratil duch adorace? Proč mnoho pokřtěných už neuznává, že sám Pán zůstává ve Svaté Hostii?

                                               

Velký autor Divo Barsotti píše:


Nacházíme se stále před Boží tváří, ustavičně jsme ve vztahu k jeho tajemství, ale tento stav prožíváme skrze věci, skrze lidi, skrze určité historické události. V Eucharistickém tajemství se týká tento vztah výlučně Boha, který se stal Člověkem: po proměňování již neexistuje chléb a víno, ale všechen tvůj vztah se týká bezprostředně Krista. To je ona veliká věc reálné přítomnosti: člověk je povolán, aby se spojil s Kristem, aby ho k sobě přijal; člověk je povolán, aby přijal Boha, který se stal Člověkem a který daruje sám sebe duši jako její pokrm. V každé věci je znamení Boží vůle, Božího daru, ale žádná z nich ti nedaruje bezprostředně Boha. Je tomu tak skrze osobu, o které mluvím, skrze každou věc, skrze kterou se mi Bůh sděluje, ale člověk musí vykonat nesmírnou cestu, aby dospěl k Bohu skrze věci, neboť ho věci poutají samy k sobě a dále mu nedovolují dojít. Je velmi obtížné definovat vztah člověka k Bohu skrze věci. Ale jestliže se jedná o Eucharistii, nic zde nepřekáží: Eucharistie je sama vztahem Boha k člověku a člověka k Bohu. Není to už svět, události, které nesou pouze znamení Boha, který zůstává odlišný a vzdálený. Všechny věci mohou být pro něho významné, všechny věci mohou ohlašovat jeho příchod, ale žádná z nich není On, žádná událost není jeho bezprostřední příchod.
Skrze událost může přijít, skrze věc se může darovat, ale věci nejsou přímo On sám. V Eucharistii naopak Bůh nevkládá mezi sebe a tebe žádný prostředek kromě svátostných způsob, které jsou tím nejjemnějším závojem, Eucharistie nás přivádí do styku s Bohem, i když žijeme ještě zde na zemi, a tento styk s Bohem Člověkem daruje člověku nevýraznější smysl jeho chudoby, probouzí v něm nekonečnou touhu překonat sám sebe. Nic kromě Eucharistie není pro člověka voláním k nekonečnému výstupu, nic tak jako Eucharistie není pro člověka zážitkem vlastní existenční chudoby.Nacházíme se stále před Boží tváří, ustavičně jsme ve vztahu k jeho tajemství, ale tento stav prožíváme skrze věci, skrze lidi, skrze určité historické události. V Eucharistickém tajemství se týká tento vztah výlučně Boha, který se stal Člověkem: po proměňování již neexistuje chléb a víno, ale všechen tvůj vztah se týká bezprostředně Krista. To je ona veliká věc reálné přítomnosti: člověk je povolán, aby se spojil s Kristem, aby ho k sobě přijal; člověk je povolán, aby přijal Boha, který se stal Člověkem a který daruje sám sebe duši jako její pokrm. V každé věci je znamení Boží vůle, Božího daru, ale žádná z nich ti nedaruje bezprostředně Boha. Je tomu tak skrze osobu, o které mluvím, skrze každou věc, skrze kterou se mi Bůh sděluje, ale člověk musí vykonat nesmírnou cestu, aby dospěl k Bohu skrze věci, neboť ho věci poutají samy k sobě a dále mu nedovolují dojít. Je velmi obtížné definovat vztah člověka k Bohu skrze věci. Ale jestliže se jedná o Eucharistii, nic zde nepřekáží: Eucharistie je sama vztahem Boha k člověku a člověka k Bohu. Není to už svět, události, které nesou pouze znamení Boha, který zůstává odlišný a vzdálený. Všechny věci mohou být pro něho významné, všechny věci mohou ohlašovat jeho příchod, ale žádná z nich není On, žádná událost není jeho bezprostřední příchod.

Skrze událost může přijít, skrze věc se může darovat, ale věci nejsou přímo On sám. V Eucharistii naopak Bůh nevkládá mezi sebe a tebe žádný prostředek kromě svátostných způsob, které jsou tím nejjemnějším závojem, Eucharistie nás přivádí do styku s Bohem, i když žijeme ještě zde na zemi, a tento styk s Bohem Člověkem daruje člověku nevýraznější smysl jeho chudoby, probouzí v něm nekonečnou touhu překonat sám sebe. Nic kromě Eucharistie není pro člověka voláním k nekonečnému výstupu, nic tak jako Eucharistie není pro člověka zážitkem vlastní existenční chudoby.

A velký autor pokračuje:

Ve Mši jsou dvě velké skutečnosti: oběť a svátost. Tyto velké skutečnosti se realizují ve stejném okamžiku, když kněz pronáší konsekrační slova nad chlebem a vínem. Když vyslovil tato slova proměnění nejdrahocennějšího Těla a Krve, uskutečnila se Oběť našeho Pána Ježíše Krista a ve stejném okamžiku je Pán přítomen ve Svátosti, je zde také Svátost našeho Pána a On sám.. (..) Tímto mystickým oddělením způsob chleba a vína se uskutečnila Oběť Mše svaté. Tedy tyto dvě reality se uskutečnily konsekračními slovy. Není možné je oddělovat. Ale to je právě to, co udělali protestanti: chtěli mít jen svátost bez oběti. A nemají ani jedno ani druhé, ani svátost, ani oběť. A to je nebezpečí nových mší. Nemluví se již o oběti, dělá se Eucharistie, jako by to bylo jen jídlo. Riskuje se, že nezbude ani jedno ani druhé. A to je velmi nebezpečné. V míře, v jaké se ztrácí Oběť, ztrácí se s ní i Svátost, protože to, co představovala Svátost, byla Oběť. Není-li Oběti, není Svátosti

Není -li Svátost Není Oběti. Těžká logická slova podle víry: když se neponoříme do svátostných skutečnosí, můžeme klidně říct, že v životě křesťanů došlo k této věci: zatemnění svátostného charakteru mše způsobilo ztrátu vědomí podstatné přítomnosti Krista ve Svátosti.

STARÁ MŠE odpovídá zdůraznění smírné Oběti a podstatné přítomnosti Krista ve Svaté Hostii.

NOVÁ MŠE odpovídá zdůraznění eucharistického banketu ve svatém přijímání a takřka zcela zmizel duch adorace.

Není to náhoda: není- li Svátost, není Oběť, není ani Ježíšova přítomnost.

To je důvod, proč byl chybný pokus z brzdit liturgickou zkázu prostým nahrazením vnějšími kosmetickými úpravami: kadidlem, svícemi, nočními adoracemi, bez návratu k pravé Mši, Mši ve shodě s tím, co nám bylo předáno.

Pouhá vnější estetika klame. Je třeba se vrátit ke katolické jasnosti, ke smírné Oběti Mše svaté, té správné.

Návrat k pravé Mši ozdraví víru a tím i procesí Božího Těla, ale nejdříve je třeba uzdravit život věřících povolaných k účasti na Kristově Oběti každou chvilkou svého života.