Ve hře je lidská důstojnost a především důstojnost ženy
Lidská důstojnost a tedy i důstojnost ženy má svůj základ v našem božském synovství, tedy v tom, že nejsme otroky hříchu. O lidskou důstojnost obecně a obzvláště o důstojnost ženy bojujeme především tím, že bojujeme proti hříchu jak v osobním životě, tak životě společenském, kde máme být jako křesťané solí země slovem božské moudrosti a světlem světa bezúhonným životem (Mt 5, 13-17).
Dnes se naopak chápání podstaty hříchu zcela vytratilo:
a) vlivem falešné immanentistické filozofie a bezbožeckého ateismu není už hřích pojímán jako urážka Boha, ale pouze jako akt zaměřený proti člověku;
b) vlivem určité falešné a špatně chápané teologie jsou určité pozemské skutečnosti jako věda, technika, umění, literatura, politika, medicína atd. chápány jako zcela autonomní a zapomíná se přitom, že to nejsou abstrakce, ale jsou to skutečnosti podrobené Božímu zákonu, protože jejich konkrétním subjektem je člověk, lidská osoba, která není nikdy a v žádné své aktivitě autonomní a nezávislá na Bohu, tedy vyňatá z morálky (kterou není možno nahrazovat nějakou „antropocentrickou autoregulací“);
c) vlivem falešné psychologie se rozšířila mentalita, že nelze nikoho „vinit“, nikoho není možno „traumatizovat“ výchovou a formovat ho k poslušnosti vůči Bohu a zachovávání jeho přikázání;
d) vlivem falešné sociologie se vina přisuzuje společnosti, nedefinovanému kolektivu, „nespravedlivým sociálním strukturám“;
e) vlivem falešného lidského ohledu jsou přijímány a schvalovány hříchy všeho druhu, propagovány televizí a tiskem; ignorují se slova sv. Pavla: Nemějte žádnou účast v těch neplodných skutcích tmy, spíše je veřejně odsuzujte... (Ef 5,11). Nespřahujte se již s nevěřícími. Jaká účast spravedlnosti s nepravostí? Jaké společenství světla se tmou? Jaká shoda Krista s Belizanem? Jaké spojení chrámu Božího s modlami? Vy jste přece chrám živého Boha...“ (2Kor 14-16).
f) vlivem otupělého svědomí se prohlašujme za nevinné, bez hříchu, sami se ospravedlňujeme v úplném protikladu ke slovům sv. Jana: Řekneme-li, že hřích nemáme, klameme sami sebe a pravda v nás není. Když však uznáme, že se dopouštíme hříchů, on mám hříchy odpustí a očistí nás ode všeho špatného, protože věrně plní, co slíbil. Řekneme-li však, že jsme nezhřešili, děláme z něho lháře a jeho slovo v nás není (1Jan 1, 8-2,2), (srov. Lk 18, 9-14; Jan 8,7).
Proto je třeba obnovit:
a) víru v Boha, že všechno má svůj vztah k němu;
b) smysl odpovědnosti před Bohem (srov. 2Kor 5,10): My všichni se přece musíme objevit před Božím soudem, aby každý dostal odplatu za to, co za života udělal dobrého nebo špatného. Odpovědnost znamená, že musíme skládat účty ze svých skutků, (a to i těch vnitřních);
c) smysl pro lítost (neredukovat všechno na patologický pojem hříchu, smysl pravé viny je zcela opačný: Proti tobě samému jsem zhřešil a udělal jsem, co je v tvých očích zlé (Ž 51,6). V prvním případě se jedná o uraženou pýchu, ve druhém naopak o pokorné otevření Božímu odpuštění;
d) smysl pro osobní odpovědnost, protože odpovědnost vyplývá z osobní vůle, která je kořenem kolektivního chování;
e) je zapotřebí hříchy otevřeně odsuzovat (viz výše Ef 5,11), aniž bychom soudili a odsuzovali osoby (Mt 7, 1-2; Lk 6, 37; Řím 14, 10-13);
f) je třeba zjemnit, zpřesnit svědomí, prosit o světlo Ducha Svatého, protože potřebujeme, aby Bůh sám nám ukázal naše hříchy. (O správném svědomí viz Řím 14; 1Kor 8).
Před několika lety jsem napsal:
Pro zjednodušení můžeme shrnout tři základní postoje vůči hříchu:
- Pesimista stále znepokojený a soužený, říká: „Nemohu nehřešit, protože hřích je moje potřeba“.
- Optimista odpovídá s uspokojením: „Nemohu hřešit, protože hřích je mýtus“.
- Expert konkrétního života mluví smířlivým tónem: „Mohu hřešit, protože hřích... je jen slabost.
Ten první jakoby se díval jen na Boha, a přemožen jeho nekonečnou svatostí, prodělává krizi víry. Druhý vidí jen svět, ve kterém ale nevidí žádné znaky, že existuje něco jako hřích, a prodělává krizi rozumu. Třetí se shlíží jen v člověku a hledá tisíc důvodů pro výmluvy. Prožívá krizi svědomí.
Všichni tři zapomínají, že je zde čtvrtá varianta, ta nejvíce paradoxní: „Mohu nehřešit“, je to skutečně jedině pravá kestřanská odpověď. Vidíme však, že první dvě jsou pouze plodem spekulativní aktivity, zatímco ta poslední se rodí z prožitých situací.
První je tautologické vyjádření, za které vděčíme protestantským generacím, které černými barvami zkarikovaly dědičný hřích... Druhá věta kvete často na rtech filozofů, kteří nikdy nemají cit pro čistotu svých abstraktních světů, ať už do systému vstupuje Bůh (dualismus), nebo zůstává fakticky vyloučen (monismus); proto se nám zdá, že se v ní identifikují především ateisté. Třetí nárok nachází široké uplatnění v prostředí, odkud pochází teoretická spekulace, která směřuje k ospravedlňování se zdáním vědeckosti („Un demonismo, un angelismo e un umanesimo...“, In: Ivo Císař, La morale senza peccato ).
Jako konkrétní příklady můžeme uvést: stát legalizuje potrat a rozvod protože se pokládá za zdroj pravdy a morálky (etický stát); smilstvo už se nepokládá za skutek proti morálce (objektivně proti Bohu), ale za skutek proti osobě (podle toho, zda souhlasí nebo ne, tedy podle lidského úsudku) a tvrdí se, že je to pravý pokrok; ochrana proti AIDS se nehledá v tom, že se vyhýbáme hříchu, ale v šíření ochranných prostředků (prezervativy, profylaxe). Předmětem zájmu není zdraví duše, ale jen zdraví tělesné, člověk chce sám určovat, co je dobré a co špatné (viz Gen 3.5), především na základě sociologických výzkumů; hřích se propaguje pod závojem „svůdnost“ v „nekonvenčnosti“, zesměšňuje se např. žárlivost , (přitom i Bůh je žárlivý srov. Ex 20, 5; 34; 14; Jak 4, 5), prostě jak se komu líbí.
Poukázali jsme na nutnost apovinnost chránit důstojnost ženy. Písmo svaté mluví jasně o vztahu mezi mužem a ženou, ale tato slova jsou pro dnešní mentalitu nepřijatelná. Svatý Pavel píše nejednou, že manžel je hlavou ženy, jako Kristus je hlavou církve (Ef 5, 22-24), tedy že manželky mají být podřízeny svým mužům (tamtéž; Kol 3,18; 1Pt 3, 1-6). Dnes je obvyklé tvrdit, že taková koncepce závisí na kultuře té které doby. Řekl bych naopak, že rodina jako každá společnost potřebuje hlavu, která garantuje jednotu; žena z psychologického hlediska hledá v muži oporu, bezpečí, ochranu a očekává, že muž činí rozhodnutí a nese za ně odpovědnost.
Důstojnost osoby neznamená její absolutní nezávislost. Když je muž dobrým křesťanem, není pro ženu utlačovatelem, nýbrž napodobuje rozhodnost a lásku Kristovu vůči církvi. Také ve svaté Rodině byl svatý Josef hlavou, jak to vyplývá z textů evangelia (Mt 2, 13-15.19-23; Lk 2, 8). Mnoho rodin se dnes rozpadá, protože chtějí mít dvě hlavy.
Závěr: Na Marii a jejím Nanebevzetí nám Bůh ukázal důstojnost, jakou si má žena nejen nárokovat, ale především také zasloužit, právě jako nejsvětější Panna Maria, důstojnost, která má svůj základ a naplnění jedině v Bohu, nikoliv v opozici a vzpouře proti němu, tj. ve hříchu, ale v oddanosti, protože jsme stvořeni od Boha a pro Boha, a Maria, jako Matka Boží je mu právě nejbližší.
Maria však byla mimořádně pokorná, a proto si ji Bůh vyvolil (srov. Lk 1, 48-52), shlédl na poníženost své služebnice, povýšil ponížené); neboťbyla podobná Ježíši, který se ponížil až k smrti na kříži (Fil 2, 6-8) a přijala čest, jaká vychází pouze od Boha (srov. Jan 5, 41.44).
Chceme-li usilovat o pravou důstojnost ženy, musíme uctívat na prvním místě Marii, aniž bychom zneužívali její jméno (které někteří používají jako slovní výplň).
Je zapotřebí, aby křesťané byli vnímaví pro manželskou věrnost, abychom měli k manželským dvojicím úctu, dbali, aby ji nikdo neohrožoval, ale také aby nebyly sledovány programy, které propagují manželskou nevěrnost.
Svou královskou důstojnost by měli laici uplatňovat na veřejnosti jako sílu, která usiluje o ozdravení institucí a podmínek života, které svádějí k hříšným obyčejům (LG 36c). Zatímco církev už došla v blahoslavené Panně Marii dokonalosti bez poskvrny a vrásky (srov. Ef 5, 27), věřící ať stále usilují přemáhat hřích a růst ve svatosti. Proto ať pozvedají oči k Marii, která září celému společenství vyvolených jako vzor ctností (LG 65).
In: Ivo Císař Spadon, Maria SS.ma nella fede e nelle vita cristiana, st. 53-58, Segno, Udine 1996, př. -lš-
