Menu

Don Elia: Svatost nebo smrt

                                                      12. 11. 2016

 

Člověk má nejen rozum a vůli, ale také srdce. Zeptejte se sv. Augustina, Bonaventury nebo Jana od Kříže: pravá teologie se nikdy nerozešla s mystikou, stejně jako zdravá mystika se zakládá na dobré teologii.

Potřebujeme nesporně vytříbené teology a vyhraněné diskutéry, ale také mystiky a světce. Tyto dvě oblasti se nevylučují, ale málokdy nacházíme osoby, které vynikají v obou ohledech. Je málo osob připravených využít každou minutu jak ke studiu, tak k modlitbě, učinit ze studia prostředek k posvěcení založeném na pokoře a zkroušenosti. Bádání o božských tajemstvích dává vytrysknout slzám lítosti, vděčnosti radosti, adorace. To pak chrání před předsudky a jako nebeská rosa zavlažuje a chrání před suchým doktrinalismem a intelektualismem. To, co Bůh od nás chce, je láska, a věřící duše volají po světcích. Jak jinak odpovědět na tuto výzvu, než že se dáme zcela k dispozici Pánu skrze Marii se všemi svými rezervami a zkušenostmi.

Takto posvěcené slovo může vytvořit průlom do srdcí a umožnit tak, aby je milost přetvořila, jestliže ten kdo promlouvá, žije to, co říká, a aplikuje sám to, co říká druhým. Jistě, hlasatel musí všude proklamovat pravdu a vyznavač aplikovat nauku, nečinit rozdíl mezi tím, co osobně žije, a stupněm svatosti, kterého dosáhl. Jestliže však k tomu přilnul celou svou bytostí a zapřisáhl se, že takto bude také žít, rozdíl se rozhodně projeví. Jeho slovo pak má akcent, který hýbá dušemi, uchvacuje srdce, odvaluje balvany, mění obyčeje. Tón světce zpřístupňuje i tvrzení nejméně přístupná duchu doby: například že Bůh stále ještě trestá prostřednictvím stvořených věcí. Není to vize vyhrazená pro Starý zákon, ale ryzí fakt v duchu evangelia, právě proto, že Pán je milosrdný a používá také prostředky ke korekci, zvláště když se jedná o zneužívání jeho moudrosti. Ostatně milosrdenství neanuluje spravedlnost. Zůstává pravdou, že každý hřích, i když byl odpuštěn jakožto urážka, musí být vykoupen jakožto vina v tomto nebo v onom životě. Zkoušky, které Bůh dopouští, jsou také prostředky očišťování.

Kdo to popírá, ať je to biskup, kardinál nebo papež, je mimo katolickou církev, prostě z toho důvodu, že implicitně popírá Soud, Peklo a Očistec.

Velký představitel mnišství, jakým byl opat sv. Kolumbán, vyslovil analogické tvrzení ve svém listě, který je mimořádně aktuální s onou přísnou jasností a svobodou ducha, jaká je pro světce charakteristická.

Přečtěte si , jak ho cituje levita vyloučený z kněžství z důvodu připoutanosti k ‚liturgii všech časů‘. Není to sterilní polemika, která je v rozporu s tím, co zde bylo řečeno, nýbrž horoucí apel vzhledem k hanebnosti, k jaké došlo Lundu, apel, který vyslovuje někdo, kdo upřímně miluje Boha a církev a jemuž není dovoleno sloužit jí jinak než modlitbou a obětí, Modleme se, aby se otevřela cesta pro obdobné situace těch, kteří jsou obětí zaslepené nespravedlnosti jednající ve jménu panujícího miserikordismu vlků přestrojených za beránka. Nepoužívá přitom vlastní slova.

Jsou to slova, jimiž se veliký světec, jeden z otců Evropy, nebál obrátit na papeže a biskupy své doby. Přitom neměl tehdy v VII. století tušení, jak prorocká a užitečná budou tato slova pro nás, věřící v AD 2016:

Jak bolestný a žalostný by to byl stav, kdyby katolická víra nebyla střežena právě Apoštolským stolcem..(...)
 
Říkají, že Eutichés, Nestor, Dioscoros... heretici, jak víme, byli přijati v našich dnech nevím jakou papežskou synodou. To je příčina celého pohoršení... všechno to, co nevychází z víry, je totiž hřích.

Je to tvoje vina, papeži, jestliže jsi sešel z cesty, která Ti byla svěřena, a zanedbal jsi prvotní víru; pravdu mají tvoji podřízení, jestliže ti odporují a nejsou ve společenství s tebou, dokud nebude smazána a odkázána do zapomenutí i vzpomínka na zvrácené heretiky.

Jestliže takové obvinění je pravdivé a nikoliv smyšlené, vyměňte si nezájem své role: tvoji synové přišli, aby se ocitli v čele, a ty na konci, to je třeba říct; proto tvými soudci budou ti, kteří zachovávají neporušenou víru, ať je to kdokoliv, i když se zdají být níže postavení; neboť to jsou praví a autentičtí katolíci, kteří nikdy nepřijali a nehájili heretiky ani nikoho z hereze podezřelého, nýbrž zachovali horlivost pro pravou víru. (…)

Proto tak, jak je velká tvoje čest jako k učiteli důstojnosti, tak musíš s velkou péčí dbát, abys svou důstojnost neztratil z důvodů nějaké zvrácenosti. Máš totiž autoritu právě k tomu, abys setrval ve správné nauce.
Ve skutečnosti pravým klíčníkem Božího království je ten, kdo díky své autentické nauce otevírá toto království těm, kteří jsou toho hodni, a nikoliv těm, kteří jsou toho nehodni, a jestliže jedná jinak, nebude moci ani otevírat ani zavírat.
Jsou – li všechny tyto úvahy správné a jsou – li přijímány bez jakékoliv námitky těmi, kteří znají pravdu (…) nechápu, proč ty, který ses snad stal pyšným (pro svou důstojnost), vyžaduješ pro sebe nevím jaké privilegium větší autority a moci ve věcech božích než všichni ostatní (tvoji předchůdci).
A proto věz, že tvoje moc před Pánem bude menší, už když tak smýšlíš ve svém srdci. Neboť zdrojem jednoty moci byla na celém světě vždy jednota víry a od prvního primátu (petrského): kdekoliv se všem poskytuje svoboda ve věci pravdy, otevírá se současně všem cesta k bludu, proto je posláním pravdy dát privilegium Držitele klíčů jen pravému učiteli nás všech.
K důstojnosti římské církve se nehodí tato zvěst o narůstajícím nedostatku pevnosti, takže ji může kdejaká síla připravit o solidnost pravé víry, pro kterou tolik mučedníků prolilo svou krev, a raději zemřeli, než aby se stali odpadlíky. (…)
Proto abys nebyl, papeži, připraven o čest, jaká přísluší nástupcům apoštolů, střež apoštolskou víru, potvrzuj ji svým svědectvím, posiluj ji svými spisy (…).
A VY, BISKUPOVÉ, PRO POKOJ CÍRKVE, PŘISPĚJTE NA POMOC SVÝM OVCÍM, které už tak vylekané strachem z vlků bojí se ještě více vás samotných a jsou plné zmatků, protože jsou hnány z jednoho ovčince do druhého. A tak váhají: trochu přicházejí, trochu se vzdalují, jak přicházejí, tak odcházejí a vždy jsou kořistí strachu a zmatku. (…)
Nejedná se totiž o ojedinělou hrozící vlnu, nýbrž vzedmutí celého moře, které se opravdu zvedá a zmítá a tak hrozí, že mystická loď ztroskotá. Proto v obavách se odvažuji volat: Bděte! Protože voda se již pronikla do církve a loď je v nebezpečí!

Jsme totiž učedníky sv. Petra a Pavla a všichni tito učednici, kteří sepsali božský kánon z podnětu Ducha Svatého, my všichni Irové, obyvatelé z konce světa, nepřijímáme zvenčí evangelijní a apoštolskou nauku, nebyl mezi námi žádný heretik, žádný žid, žádný schizmatik, naopak jsme neoddělitelní od katolické nauky, tak jak byla na počátku předána vám, pravým nástupcům Svatých Apoštolů. Vyzývám vás, proto, moji otcové a ochránci, zažeňte zmatek, který zavládl mezi vašimi syny a učedníky, kteří kvůli vám jsou dezorientovaní, a co je ještě důležitějšího, VYZÝVÁM VÁS, OSTRAŇTE Z KATEDRY SV. PETRA MLHU PODEZŘENÍ. Svolejte tedy shromáždění, abyste se ospravedlnili z toho, z čeho jste obviňováni. Nenacházíte se totiž před obyčejným zápasem ( ale před finální bitvou).

Jak slyším, přičítá se vám, že přijímáte heretiky! Nechce se mi ani uvěřit, že tomu tak bylo, je, nebo bude!

(Sv. Kolumbán, opat, Dopis papeži Bonifácovi IV. AD 613.)

                                                                    Don Elia: Chiesa e post concilio