Budou z nás všech protestanti?
V době protestantizace církve založené naším Pánem Ježíšem Kristem, není zde jiné cesty, než modlitba a četba stránek, které mohou v srdci od základu ozdravit víru v jediného Boha, který nás může spasit: onoho katolického.
6. června při návratu z cesty do Arménie řekl papež: »Myslím, že záměry Martina Luthera nebyly mylné: byl to reformátor (…) Vytvořil „lék“ pro církev, pak se ten lék konsolidoval do stavu jako jeden způsob, jak věřit, jeden způsob konání, jeden způsob liturgie. Ale nebyl přitom sám: byl zde také Zwingli, Kalvín...«
Reformátor, který vytvořil pro církev lék, řekl o Ježíši Kristu: »Dopustil se cizoložství nejdříve se ženou, kterou potkal u studnice Jakubovy, o které svatý Jan napsal: „Právě tehdy se vrátili jeho učedníci a divili se, že mluví se ženou. Přesto však se ho nikdo nezeptal: „Co jí chceš“, nebo „Proč s ní mluvíš?“ Po ní to byla Maria Magdaléna, pak žena přistižená při cizoložství, které Kristus velkodušně odpustil. Tedy Ježíš, i když byl tak spravedlivý, provinil se cizoložstvím, dříve než zemřel.«
Není jistě povinností papeže, aby znal Lutherovy spisy. To, co by mělo být pro něho závazné a jeho primárním úkolem - střežit poklad víry tak, jak byla předána, a mluvit pravdu a nikoliv vytvářet nějakou novou. Jistě v tomto úsilí, které je ve skutečnosti tím nejkrásnějším, co může konat – totiž zachraňovat duše od pekla – číst spisy těch, kteří v minulých staletích studovali tzv. luterskou reformaci, může pomáhat k rozšiřování pochopení. Mluvíme především o světcích. Spisy mnoha z nich by měly být ryzím pramenem pro homilie, katechezi, pozdravy, odpovědi novinářům a dokonce pro encykliky. Tedy jiní, než jsou don Antonio Spadaro nebo Victor Fernández.
Jeden příklad: Svatý František Saleský, jeden z největších duchovních učitelů posledních staletí, který formoval svou klasickou a filozofickou kulturu ve velké škole jezuitů – těch z XVI. století – 2. července 1619 se v jednom listě obrací k jedné paní a píše:
»Je svatosvatou pravdou, že Písmo svaté obsahuje s velkou jasností nezbytnou nauku ke spáse; nikdy jsem si nemyslel něco opačného. Je pravdou, že nejlepší metodou, jak interpretovat Písmo, je srovnávat ho jeden krok za druhým a redukovat všechno na analogii víry: i to jsem vždy připouštěl. Ale věřím s největší jistotou a tvrdím, i přes obdivuhodnou a vznešenou jasnost Písma ve věcech nezbytných pro spásu, že lidský duch nenachází vždy jeho pravý smysl, dokonce se může mýlit a skutečně chybuje ve výkladu úseků velmi jasných a nezbytných pro víru.«
Komu to píše František Saleský? Těm, kteří podle papeže Františka vytvořili nový lék pro církev založenou Ježíšem Kristem. Dodává totiž:
»Dokazují to bludy a knihy otců reformace ze XVI. století; luteráni a kalvinisté, kteří setrvali v nesmiřitelném rozporu ve výkladu slov z Poslední večeře; a jak jedna tak druhá sekta se vychvalují, že s největší pilností a věrností »prozkoumali smysl oněch slov, srovnali je s jinými slovy Písma a aplikovali v analogii víry, nicméně trvají na opačném smyslu u slov tak důležitých.«
Svatí žili v pravdě, jak to chce Ježíš Kristus, a tuto pravdu šířili. Neskrývali ji, aby dosáhli světských cílů, protože věděli, že duch světa je nepřítelem pravdy. František Saleský vysvětloval:
»Písmo samo o sobě je ve slovech jasné; ale lidský duch je zatemněn a jako sova nemůže spatřit jasnost. Zmíněná metoda je velmi dobrá, ale člověk ji neumí používat. Je to Boží Duch, který nám dal Písmo, a on sám mu dává pravý smysl, a dává jej jen skrze svou církev, „sloup a základ pravdy“ (1 Tim 3,15). Skrze službu církve božský Duch střeží pravdu, tj. pravý smysl svého Slova napříč staletími.«
Po čtyřech staletích církev, sloup a základ pravdy je rozkolísaná, bombardována den co den vnějšími silami, které jsou nepřátelské a mají za svůj cíl ji zničit, v plném souladu se záměry a s širokou účastní svých sil vnitřních, které ukazují, že již nechtějí učit o dobru a zlu podle Božího Ducha. Ale vždy tu bude někdo, kdo bude porážet tento Satanův dým, protože – jak uzavírá svatý František Saleský, »jenom církev se těší neklamné asistenci Ducha, aby nacházel neklamnou pravdu v Božích slovech. Kdo hledá tuto pravdu mimo církev, která je její strážkyní, nikdy ji nenajde. A kdo myslí, že zná jiný způsob než skrz službu církve, místo pravdy předloží marnost a místo za bezpečnou jasností Slova půjde za iluzemi falešného anděla, který se vydává za anděla světla (2 Kor 11,14).
Tak to dělali heretici, kteří všichni předstírali, že porozuměli Písmu lépe, a chtěli reformovat církev tím, že hledali pravdu mimo ni.
Danilo Quinto, Chiesa e postconcilio
