Úcta k Jezulátku
Mezi mnoha pobožnostmi katolické církve ta nejkrásnější a nejhlubší je k Jezulátku. Tato úcta se praktikuje už po celá staletí v řeholních rodinách, jako jsou karmelitáni a teatini, ale dosud se nedočkala náležitého rozšíření. Tato naléhavost vyniká právě v této chvíli. Neomodernismus, který se šíří uvnitř církve na všech úrovních, popírá výslovným způsobem i nepřímo božství Ježíše Krista. Ježíš je představován jako prorok, mimořádný člověk, ale nikoli jako bohočlověk.
Téze je tato: Ježíš je Boží Syn, ale nikoliv sám Bůh. Podle této nauky Boží Slovo svým vtělením přestalo být Bohem a začalo se cítit jako člověk, až se stalo schopné omylu a hříchu. Slovo Boží Syn pro modernisty neznamená nic jiného než Mesiáš, aniž by si Ježíš byl plně vědom tohoto svého pozemského poslání.
Jsou to již antické bludy a hereze, jako apolinarismus, eutichianismus, nestorianismus, které rozkvétají a jsou šířeny díky Scalfarimu, kardinálu Martinimu a papeži Františkovi (Il Dio unico e la società moderna). Incontri con papa Francesco e il cardinale Carlo Maria Martini, Einaudi, Torino 2019, p. 24 e passim).
V důsledku těchto bludů je Ježíš obdivován pro svá kázání a svou schopnost trpět během umučení, které bylo projevem jeho lidství, ale jeho soukromý život, jeho dětství neprobouzí vůbec zájem. Maria byla matkou člověka, nikoliv Boha, a v důsledku toho je třeba pokládat za nepatřičnou úctu, prokazovanou Blahoslavené Panně a sv. Josefovi od mágů a pastýřů. Božské dítě v této perspektivě se nelišilo od dětí své doby ani ve veřejném životě. Ježíš byl jako všichni druzí, výjimečný, ale nezbavený vášní a chyb.
Nauka katolické víry je zcela odlišná. Církev učí, že Ježíš Kristus, druhá božská Osoba Nejsvětější Trojice, byl Bohem před, během, i po svém vtělení a jako takový byl nekonečně dokonalý.
Otec Frederick William Faber to dobře vysvětluje: Ježíš je věčné Slovo. Toto slovo bylo vysloveno po celou věčnost a nebylo prostoru, kdy by nebylo pronášeno, protože nic neexistovalo před ním a mimo ně. Jeho věčné trvání nemá hranic v čase ani prostoru, protože je v lůně Otce mezi plameny jeho božství. Ve věčnosti - nikoliv v čase - se děje jeho nevysvětlitelné plození. V každém okamžiku je Syn plozen od Otce a v každém okamžiku Duch vychází od Otce a od Syna. Tak jako nebylo okamžiku, ve kterém by Syn nebyl ještě narozen, tak nikdy nemůže být okamžik, ve kterém by se přestal rodit«. Je to nevýslovné tajemství Nejsvětější Trojice (Betlemme, SEI, Torino 1950, p. 12 e sgg).
Je to víra, která nám to sděluje v Krédu: »zrozený, nestvořený, jedné podstaty s Otcem«. Jeho plození, lidskou myslí nepochopitelné, se dělo a děje ve věčnosti, nikoliv v čase. Z Otce vychází Syn, který je Slovo; z Otce a jeho Slova vychází Duch Svatý. Všechny tři božské osoby jsou si mezi sebou rovny - souvěčné a soupodstatné. Tvrdí to nicejský koncil proti ariánům, kteří chtěli popřít věčnost Slova. Potvrzuje to koncil v Chalkedonii proti nestoriánům a brání Ježíše Krista, který je jedna jediná božská osoba se dvěma přirozenostmi, božskou a lidskou. Jednota mezi Slovem a lidskou přirozeností je hypostatická, neboť Slovo sděluje sebe samo v lidské přirozenosti, ale Ježíš zůstává jedinou osobou, onou osobou Slova, zrozeného od věčnosti z Otce a narozenou v čase z Marie podle lidské přirozenosti, kterou si osvojilo.
Božská mysl zplodila a stanovila, aby se stvořená přirozenost sjednotila s nestvořeným Slovem, slovem Otce, jeho projevem, jeho obrazem. Všichni andělé, celé lidstvo, všichni živočichové a veškerá hmota byli povoláni k existenci kvůli Ježíši Kristu, druhé Osobě Nejsvětější Trojice, která přijímá lidskou přirozenost, a proto byla člověko-Bohem, vtěleným Slovem; Slovo ještě před stvořením Adama a Evy si zvolilo ženu, aby byla Matkou Boží a v solárním systému vstoupilo na zemi jako Vtělení.
Zjevení Vtěleného Slova na zemi je kulminačním bodem božského zjevení a celých lidských dějin, které od této události, jak připomíná Dom Gueranger, jsou rozděleny na dvě epochy: »Před Ježíšem Kristem očekávání po mnoho staletí; po Ježíši Kristu trvání, jehož tajemství je člověku zcela neznámé, protože žádný člověk nezná hodinu narození posledního vyvoleného; a pro vyvolené, pro které se Syn Boží narodil, aby svět zůstal zachován«.
Vtělení se uskutečnilo v Nazaretě a zjevilo v Betlémě, ale Ježíš Kristus se nenarodil ani v Nazaretě ani v Betlémě, protože v okamžiku, kdy se narodil, měl věčný život. Všechny dokonalosti božské věčnosti - nekonečnost, nemírnost, jednoduchost a jednotu Boží uctíváme v Jezulátku, které odpočívá v jeslích. Pro tuto úctu ke Svatému Dětství se vážou všechny božské vlastnosti, které nás hluboce uvádějí do tajemství Nejsvětější Trojice. Skrze tuto úctu potvrzujeme, že kdo vidí světlo, není prostým dítětem, je to člověko-Bůh, je to Spasitel a Vykupitel lidstva, který si je dokonale vědom svého vlastního poslání. Ale toto Dítě zavinuté v plénkách je také nejdokonalejší Bytost, Stvořitel Nebe i země, před nímž se sklání celý vesmír.
Mezi všemi pobožnostmi tou nejhlubší je ta, která nikdy neztrácí ze zřetele božství Našeho Pána. Z božství a lidství Krista, spojených v jediné božské Osobě, tryská Královská důstojnost Krista, jak vykládá Pius XI. v encyklice Quas Primas, v obdivuhodné jednotě, která se nazývá jednota hypostatická. Z ní vyplývá, že Kristus musí být uctíván jako Bůh od andělů i od lidí, ale že mu také jako člověku musí být všichni poddáni a poslouchat ho: protože skrze svou hypostatickou jednotu má Kristus moc nade vším stvořením.
Dnes by lidé chtěli zbavit Ježíše jeho božství. V prostraci před Jezulátkem v jeslích chceme se klanět nejen jeho lidství, ale také jeho božství, a vracet mu korunu, kterou mu denně odnímají.
Roberto de Mattei, Radici Cristiane č. 149 – prosinec
Úcta k Jezulátku
Mezi mnoha pobožnostmi katolické církve ta nejkrásnější a nejhlubší je k Jezulátku. Tato úcta se praktikuje už po celá staletí v řeholních rodinách, jako jsou karmelitáni a teatini, ale dosud se nedočkala náležitého rozšíření. Tato naléhavost vyniká právě v této chvíli. Neomodernismus, který se šíří uvnitř církve na všech úrovních, popírá výslovným způsobem i nepřímo božství Ježíše Krista. Ježíš je představován jako prorok, mimořádný člověk, ale nikoli jako bohočlověk.
Téze je tato: Ježíš je Boží Syn, ale nikoliv sám Bůh. Podle této nauky Boží Slovo svým vtělením přestalo být Bohem a začalo se cítit jako člověk, až se stalo schopné omylu a hříchu. Slovo Boží Syn pro modernisty neznamená nic jiného než Mesiáš, aniž by si Ježíš byl plně vědom tohoto svého pozemského poslání.
Jsou to již antické bludy a hereze, jako apolinarismus, eutichianismus, nestorianismus, které rozkvétají a jsou šířeny díky Scalfarimu, kardinálu Martinimu a papeži Františkovi (Il Dio unico e la società moderna). Incontri con papa Francesco e il cardinale Carlo Maria Martini, Einaudi, Torino 2019, p. 24 e passim).
V důsledku těchto bludů je Ježíš obdivován pro svá kázání a svou schopnost trpět během umučení, které bylo projevem jeho lidství, ale jeho soukromý život, jeho dětství neprobouzí vůbec zájem. Maria byla matkou člověka, nikoliv Boha, a v důsledku toho je třeba pokládat za nepatřičnou úctu, prokazovanou Blahoslavené Panně a sv. Josefovi od mágů a pastýřů. Božské dítě v této perspektivě se nelišilo od dětí své doby ani ve veřejném životě. Ježíš byl jako všichni druzí, výjimečný, ale nezbavený vášní a chyb.
Nauka katolické víry je zcela odlišná. Církev učí, že Ježíš Kristus, druhá božská Osoba Nejsvětější Trojice, byl Bohem před, během, i po svém vtělení a jako takový byl nekonečně dokonalý.
Otec Frederick William Faber to dobře vysvětluje: Ježíš je věčné Slovo. Toto slovo bylo vysloveno po celou věčnost a nebylo prostoru, kdy by nebylo pronášeno, protože nic neexistovalo před ním a mimo ně. Jeho věčné trvání nemá hranic v čase ani prostoru, protože je v lůně Otce mezi plameny jeho božství. Ve věčnosti - nikoliv v čase - se děje jeho nevysvětlitelné plození. V každém okamžiku je Syn plozen od Otce a v každém okamžiku Duch vychází od Otce a od Syna. Tak jako nebylo okamžiku, ve kterém by Syn nebyl ještě narozen, tak nikdy nemůže být okamžik, ve kterém by se přestal rodit«. Je to nevýslovné tajemství Nejsvětější Trojice (Betlemme, SEI, Torino 1950, p. 12 e sgg).
Je to víra, která nám to sděluje v Krédu: »zrozený, nestvořený, jedné podstaty s Otcem«. Jeho plození, lidskou myslí nepochopitelné, se dělo a děje ve věčnosti, nikoliv v čase. Z Otce vychází Syn, který je Slovo; z Otce a jeho Slova vychází Duch Svatý. Všechny tři božské osoby jsou si mezi sebou rovny - souvěčné a soupodstatné. Tvrdí to nicejský koncil proti ariánům, kteří chtěli popřít věčnost Slova. Potvrzuje to koncil v Chalkedonii proti nestoriánům a brání Ježíše Krista, který je jedna jediná božská osoba se dvěma přirozenostmi, božskou a lidskou. Jednota mezi Slovem a lidskou přirozeností je hypostatická, neboť Slovo sděluje sebe samo v lidské přirozenosti, ale Ježíš zůstává jedinou osobou, onou osobou Slova, zrozeného od věčnosti z Otce a narozenou v čase z Marie podle lidské přirozenosti, kterou si osvojilo.
Božská mysl zplodila a stanovila, aby se stvořená přirozenost sjednotila s nestvořeným Slovem, slovem Otce, jeho projevem, jeho obrazem. Všichni andělé, celé lidstvo, všichni živočichové a veškerá hmota byli povoláni k existenci kvůli Ježíši Kristu, druhé Osobě Nejsvětější Trojice, která přijímá lidskou přirozenost, a proto byla člověko-Bohem, vtěleným Slovem; Slovo ještě před stvořením Adama a Evy si zvolilo ženu, aby byla Matkou Boží a v solárním systému vstoupilo na zemi jako Vtělení.
Zjevení Vtěleného Slova na zemi je kulminačním bodem božského zjevení a celých lidských dějin, které od této události, jak připomíná Dom Gueranger, jsou rozděleny na dvě epochy: »Před Ježíšem Kristem očekávání po mnoho staletí; po Ježíši Kristu trvání, jehož tajemství je člověku zcela neznámé, protože žádný člověk nezná hodinu narození posledního vyvoleného; a pro vyvolené, pro které se Syn Boží narodil, aby svět zůstal zachován«.
Vtělení se uskutečnilo v Nazaretě a zjevilo v Betlémě, ale Ježíš Kristus se nenarodil ani v Nazaretě ani v Betlémě, protože v okamžiku, kdy se narodil, měl věčný život. Všechny dokonalosti božské věčnosti - nekonečnost, nemírnost, jednoduchost a jednotu Boží uctíváme v Jezulátku, které odpočívá v jeslích. Pro tuto úctu ke Svatému Dětství se vážou všechny božské vlastnosti, které nás hluboce uvádějí do tajemství Nejsvětější Trojice. Skrze tuto úctu potvrzujeme, že kdo vidí světlo, není prostým dítětem, je to člověko-Bůh, je to Spasitel a Vykupitel lidstva, který si je dokonale vědom svého vlastního poslání. Ale toto Dítě zavinuté v plénkách je také nejdokonalejší Bytost, Stvořitel Nebe i země, před nímž se sklání celý vesmír.
Mezi všemi pobožnostmi tou nejhlubší je ta, která nikdy neztrácí ze zřetele božství Našeho Pána. Z božství a lidství Krista, spojených v jediné božské Osobě, tryská Královská důstojnost Krista, jak vykládá Pius XI. v encyklice Quas Primas, v obdivuhodné jednotě, která se nazývá jednota hypostatická. Z ní vyplývá, že Kristus musí být uctíván jako Bůh od andělů i od lidí, ale že mu také jako člověku musí být všichni poddáni a poslouchat ho: protože skrze svou hypostatickou jednotu má Kristus moc nade vším stvořením.
Dnes by lidé chtěli zbavit Ježíše jeho božství. V prostraci před Jezulátkem v jeslích chceme se klanět nejen jeho lidství, ale také jeho božství, a vracet mu korunu, kterou mu denně odnímají.
Roberto de Mattei, Radici Cristiane č. 149 – prosinec
