Dítě zrozené pro utrpení
26. prosince 2016
(Reakce na „audienzi“ Bergoglia 15. prosince 2016, ve které dotyčný vyslovil nejhroznější možné rouhání)
Bylo obětováno, když se zrodilo ( sv. Atanáš)
Boží Syn, nekonečně svatý a absolutně neschopný utrpení, stal se lidským
synem, aby mohl napravit hřích, kterého se dopustil Adam, a všechny – nesčetné – hříchy, které z toho vzešly a ustavičně vzcházejí. Narodil se, aby vzal na sebe všechny hříchy dějin a obětoval se Bohu místo nás, On, dokonale nevinný a současně schopný výkupného aktu nekonečné ceny. Svatí Otcové spatřují v tvrdostech spojených s jeho Narozením anticipaci spásného Umučení. Král králů začal trpět od počátku svého příchodu na svět, aby osvobodil hříšné lidstvo z moci zla. Je evidentní, že toto zlo ještě ze světa nezmizelo, což nelze přičítat nějakému jeho neúspěchu, ale je to skutečnost, že navzdory neslýchanému a nezaslouženému aktu milosrdenství ze strany nebeského Otce nepřestáváme být neposlušní.
Že děti trpí a umírají, je skutečnost, která drásá srdce, ale její vysvětlení dobře poznáváme ze Zjevení. Nemoci nejsou nic jiného než stigmata lidské přirozenosti, postižené v důsledku dědičného hříchu. K tomu je třeba dodat, že ony urážky Boha nikdy nedosáhly takové závažnosti a četnosti jako dnes – a to se nemůže neprojevit na životě všech lidí bez rozdílu, neboť hříchy je systematicky porušován samotný řád stvoření. Hříchy proti přirozenosti povznesené na státní instituci – potrat považovaný za lidské právo, potlačování konečných nemocí ve jménu kamuflovaného soucitu – to všechno svrchovaně odůvodňuje všechny rány a kalamity, které nás postihují v míře zatím zcela směšné vzhledem k tomu, co zasluhujeme. Jestliže se nám nelíbí, že děti trpí, začněme méně hřešit.
Ale tento nápravný mechanismus, který postihuje bez rozdílu viníky i nevinné, není již jen nevyhnutelnou metafyzikou nutností, když Boží Slovo, které se vtělilo, aby zemřelo na kříži, vzalo na sebe hříšné lidstvo, aby mu vydobylo hodnotu vykoupení. Jeho tělo je přesvaté, ale je to stejné tělo jako tělo hříšníka: Díky jemu, pravému Bohu, se uskutečňuje to, co je pro člověka nemožné. Od Něho, pravého Boha, obdrží Bůh to, co jsme mu dlužni. To že by měla být ze strany Otce svrchovaná nespravedlnost? Jen pro toho, komu je křesťanské tajemství zcela cizí a vidí všechno jen ryze pozemsky. K tomu, aby člověk mohl vyslovit rouhání, musí být zcela zbaven katolické víry, a to také vylučuje jeho právo na jakýkoliv úřad v církvi. Co pak říct na to, jestliže ti, kteří odmítají odpovědi, jaké známe již dva tisíce let, pohoršují jak malé tak velké a ničí víru v milionech lidí? Pro ty bylo lépe, kdyby jim uvázali na krk mlýnský kámen a vhodili je do moře – to jsou výrok vtěleného a ukřižovaného Slova.
Přidruženi k nevinnému Beránkovi, který se narodil z neposkvrněné Ovečky, i dnes maličcí trpí pro spásu duší, těch duší, které odmítají pravdu a milost, a trpí za ně obzvláště těžkým způsobem, zvláště trpí za obrácení falešných katolíků, kteří pracují pro nepřítele, a za obrácení špatných Pastýřů, kteří místo aby se zřekli zlého, jak je jejich povinností, ještě je se zalíbením podporují. »Jestliže trpíte, je to také moje vina« , měl říct ten bíle oděný pán ženě která se ho ptala v naději, že bude potěšena a nikoliv zdrcena ve své strašné zkoušce. Ale to je pouhá fantazie.... O Vánocích by měli všichni jít na Náměstí a křičet: » Běž odtud pryč! Ukázal jsi dostatečně svůj charakter a překročil míru. Přenechej místo někomu, kdo se alespoň nerouhá jako ty!« Už se zřejmě domyslel sám, ale je nerozhodný, pokud jde o dovršení doby, měl by se přesvědčit, že nadešla.
Jak konstatoval jeden ze čtenářů, činí Boha zodpovědným za zlo a utrpení, protože stvořil Knížete temnot. Toto přesvědčení ho evidentně přivedlo k závěru, že Bůh je nyní nucen být milosrdný bez spravedlnosti a odsuzovat jen ty, kteří výslovně odmítají odpuštění. Ale jak se k němu máme modlit? Příčinou všeho zlého je vlastně On, nikoliv špatné využívání svobody ze strany tvorů, kteří ji obdrželi, nejdříve andělé a pak lidé. Odpovědnost za ty druhé není možno připsat ďábelskému podvodu, ale je ji třeba prostě anulovat. Z této perspektivy by spravedlnost vyžadovala, aby všichni byli komplet omluveni. Jestliže zmapujeme extrémní důsledky podobného argumentu, kdo znásilní dítě, je také obětí onoho Boha, který mu v tom nezabránil. Pramálo záleží, jestliže svobodně překročil Boží přikázání, ignoroval zatvrzele jakékoliv výčitky svědomí a církve a ospravedlňoval hříšné chování narůstající tíží, kterou s pomocí milosti měl ovládnout dřív než ho strhla, jen kdyby trochu chtěl....
Ale jestliže pohanské božství zrozené v mylsi pána v bílém převleku, je zrůda nelogičnosti a podlosti, pak lidská bytost v jeho pojetí – jak je možno dovodit – je něco jako omezenec zcela neschopný sebeovládání. Hle, to je finální produkt kulturní revoluce, kterou spustil jeden bratr v krizi, který svou zarputilou rebelií uvolnil nepravost a skočil sebevraždou znechucený sám sebou .
Když někdo řeší své osobní problémy tím, že se vrhne na všechno v domnění, že je tím jediným, kdo v církvi něco pochopil, pak jeho plody určitě nemohou být dobré, zvláště když jeho osobní revolta je spletenec faktorů politických sociálních a finančních. Jediný rozdíl dnes je v tom, že ona zvrácená setba naplno dozrála: domnělá luteránská reformace se ukazuje jako dokonalý nihilismus a má svůj zdroj paradoxně ve Stolci, který chtěl onen rebel zničit.
Svrchovaná ďáblova lest? Snad. Ale i ona, stejně jako utrpení maličkých, je zahrnuta do plánu Toho, který je nekonečně svatý, moudrý a milosrdný. Nevíme, čeho tím chtěl dosáhnout, ale plně mu důvěřujeme. Jeden milovaný spolubratr, který se podepisuje Cesare Barinio (se jménem velkého kardinála, žáka sv. Filipa Neri) nám nabízí vzácnou pomoc zářivou intuicí víry, za kterou mu děkujeme z hloubi srbce:
»V ekonomii Prozřetelnosti, také v okamžiku této přetěžké krize církve, jak se to dělo v minulosti, může se projevit příležitost, aby se ve věřících a uhierarchie zrodí nové úsilí o věrnost nauce, apoštolskou horlivost, znovuobjevení spirituality a askeze, veřejného úsilí o potvrzení královské suverenity Krista a Marie v sociální sféře. Také zde, by bylo možno bez přeřeknutí, říci o Koncilu i Bergogliovi: felix culpa, jestliže dnešní bludy jsou premisou návratu k dávné horlivosti, svatosti života a křesťanského heroismu.
Don Elia Chiesa e post concilio
