»Jdu, abych vám připravil místo«. Co to znamená?
27. 5. 2019
Slyšet dnes kázání o nebi se vám jen tak lehce nepodaří. Asi to není nosné téma. Jak pro koho. Ve skutečnosti je to téma o tom nejpodstatnějším. Jde tu o všechno. Nebe má jen jednu alternativu, a tou je věčná záhuba. Nebe bylo kdysi pevným a trvalým námětem pro stavitele chrámů. Stavěli je jako předsíň nebe, v jejich chrámech cítíme, že nás stále pozvedají vzhůru k nebi. Dnešní architekti se orientují spíše přízemně, jakoby tam nahoře nebylo o co stát. I někdejší nebeská liturgie se stala spíše pozemskou. Nezapomenutelné kázání o nebi jsem slyšel v rámci duchovních cvičení v salesiánském ústavě před 65 lety. To, co mě tehdy nejvíce uchvátilo a nejvíce na mne zapůsobilo, byla působivá kazatelova slova, co to znamená, že radost v nebi je věčná. Vracel jsem se k té představě stále a stále a čím více jsem o tom přemýšlel, tím více se mi z toho točila hlava. Dosaženou nebeskou blaženost nikdo neukončí, neomezí, nezmění. V nebi jsou hodiny i kalendář zbytečné. Slunce zde nikdy nezapadá, protože sluncem je sám Bůh. Po všech dočasných bolestech a strádáních nastoupí blaženost, která už nikdy neskončí, protože se stane nezměnitelným stavem. To není výmysl fantazie pro naši útěchu. Je to skutečnost, kterou nám zaručil sám Pán: „Vy se budete radovat a vaši radost vám nikdo neodejme.“ To je stav, který nám závidí ďábel, protože se o tento stav svou vlastní pýchou připravil. Nebe je podle Ježíšových kázání jednoznačný cíl všeho pozemského snažení. Proto také než se vrátil k Otci, ujistil své učedníky: Jdu, abych vám připravil místo. V čem asi spočívá tato příprava? Musíme asi nechat stranou všechny lidské představy o ubytovateli, který předejde oddíl, aby mu na určeném místě připravil potřebné místo k pobytu.
Ježíš sestoupil od Otce jako jeho jednorozený Syn, a nyní se k němu vrací „obohacen“ o lidství jako Syn člověka. Jeho tělo je první stvořené lidské tělo, které ve své oslavené podobě vstupuje do nebe. Právě toto místo „navíc“, které se musí nyní v nebi pro Božího Syna najít, bude oním místem připraveným pro nás, protože všichni, kteří za ním vystoupí k Otci, mohou tak učinit jedině proto, že jsou s Ním „jedním tělem“. Teprve pak před tváří nebeského Otce uvidíme v plné skutečnosti to, co zde prožíváme jen ve své víře.
Právě pro tento svůj podstatný zcela nepozemský obsah nepředstavuje pro většinu lidí nebe nijak zvlášť přitažlivé místo. Jsou takoví, kteří se dokonce obávají, že by v nebi mohli přijít o své radosti a zábavy. Lidské radosti jsou už nadmíru zpozemštěné jak co do obsahu, tak co do formy. Pro představu skutečného charakteru nebeských radostí jim schází i ty nezákladnější pojmy. Proto je i pro věřícího často obtížné vysvětlit lidem tohoto světa, v čem nebe vlastně spočívá.
Ale není i pro nás samotné nesnadné si představit, jakým způsobem budeme prožívat onu nebeskou věčnost, ke které směřujeme jako ke svému cíli? Když nám svatý Jan popisuje, co ve svých vytrženích viděl v nebi, velmi obtížně si to představujeme. I pro samotného svatopisce bylo to, co viděl, ve skutečnosti nepopsatelné. Protože musel vystačit s lidským slovníkem, kombinoval určitá přirovnání do nedokonalých analogií s pozemskou skutečností. Příkladem je jeho opakovaný obraz zlata průzračného jako křišťál. Jelikož všechny své představy můžeme „skládat“ jen z toho, co máme k dispozici, a to jsou představy z hmotného světa, jsou naše obrazy o duchovním světě značně nedokonalé a nejčastěji přímo neskutečné. Platí to ostatně i o samotné představě Boha Otce, který bývá představován v nedokonalé lidské podobě, nejčastěji jako vznešený bělovlasý stařec.
Daleko snazší je proto je pro nás výčet toho, co v nebi zcela jistě nebude. Nebude tam smrt, nemoc, bolest, neduhy, nedostatek, starosti, strach, nuda, závist, lítost, hlad, žízeň, únava, horko, zima, stín, tma, tíže, námaha, smutek, samota, sklíčenost, opuštěnost, odmítání, nebude tam nikdo a nic, co se nám nelíbí, nikdo, koho bychom neměli rádi, ani nikdo, kdo nemá rád nás, kdo nám překáží, kdo nám nepřeje. Nebude tam tlačenice, fronty, čekání. Samozřejmě tam nebude nic nečistého, ani stín hříchu.
Ale svatý Jan miláček Páně, který viděl u vytržení nebe, nám vypočítává ještě další věci, které v nebi nejsou, a nejsou to věci nijak negativní, naopak, velice významné a potřebné: v nebi není světla měsíce ani slunce, ani světla lamp, dokonce není v nebi ani chrám. Jak nám potvrdil, v nebi nebude třeba světla lampy ani světla slunce, protože sám Bůh všechno ozařuje. Neviděl v nebi ani chrám, protože sám Bůh vševládný a Beránek je zde Chrámem. Trojjediný Bůh není jen nejvyšším „Obyvatelem“ a „Panovníkem“ , ale samou podstatou nebes, v něm je všechno jeho bohatství, sláva i blaženost. Nebe je místo jeho konečného a nejdokonalejšího zjevení bez závoje a bez podobenství. Zjevuje zde sám sebe i celé své dílo a všechnu svou slávu. Bůh nepotřebuje palác, sloupy, klenby, závěsy, dekorace ani baldachýny, roucha, vlečky ani insignie. Nic takového nevytváří jeho majestát. Pokud se o podobných věcech někde mluví, jsou to vždy jen obrazná vyjádření. Bůh nic takového nemá ani nepotřebuje, protože Bůh vším tím JE sám v sobě, ON sám je svůj Chrám, svůj Palác, svá Nádhera, jeho velikost je právě v tom, že nemusí nic MÍT, protože všechno JE. Nic se k němu nedá přidat a nic z něho odebrat, všechno je v Něm naprostá jednota, totožnost, tedy mnohem víc než nedílná součást, nejvyšší dobro, krása, spravedlnost, čistota a blaženost. Teprve tváří v tvář nebeskému Otci pochopíme, co to pro Božího Syna znamenalo opustit toto tak blažené Otcovo lůno, sestoupit k nám na zem a stát se nám podobným ve všem kromě hříchu. Teprve tam pochopíme, co pro něho znamená ponížení, jaké představuje jeho přítomnost pod způsobou chleba, aby se stal pokrmem našich duší.
Jeho slávou jsou však také všichni ti, které pozval do svého království připraveného od počátku světa. Místa, která nám v nebi náš Spasitel připravil, nejsou něco jako rezervovaná sedadla v nekonečném hledišti šťastných diváků oblažujícího Božího představení. Boží Syn počítá s tím, že vstoupíme do nebe spolu s Ním a v Něm také jako aktivní přispěvatelé a ozdoba nebeské blaženosti a slávy. Nebe bude také velkolepou přehlídkou Božího díla, které moc jeho lásky a milosrdenství za lidského života zplodila a vytvořila v těch duších, které se mu daly zcela k dispozici a v požehnané spolupráci s jeho nejsvětější vůlí daly v sobě vykvést květům, plodům a zázrakům milosti a budou po celou věčnost oslavovat Boží velebnost, moudrost a dobrotu. Ani nejmenší oběť, ani jediný povzdech a vyznání lásky k Bohu nezůstane ztracen. To, co zde na zemi bylo jen skryté a jakoby ztracené, to se všechno splétá do věnců nevýslovné krásy, které ve světle Boží slávy nabudou úchvatné podoby. Po celou věčnost budeme oslavovat a žasnout nad tím, co Boží slitovná láska dokázala vypěstovat v zahradách srdcí, které předtím zpustošil kanec, co všechno dokázala vykouzlit v duších, které klesly až na dno vší ošklivosti a hříšného hnusu, ale uposlechly Boží volání a otevřely se blahodárnému slunci Otcovy lásky. Všechny ctnosti, které nám zde připadají tak abstraktní, tak neuchopitelné a někdy dokonce nepochopitelné, ty všechny nabudou zcela konkrétní živé podoby a krásy, pro kterou nemáme zatím slov. Není to neocenitelná možnost a velkodušná nabídka Otce světel dát se mu zde na zemi k dispozici, aby si z nás vyráběl nejskvostnější živoucí ozdoby a šperky, které ho budou věčně oslavovat a současně oblažovat všechny spolunebešťany?
Nejkrásnější ozdobou a darem Bohu Otci, Synu a Duchu Svatému, který můžeme s sebou přinést do nebe, je proto každá duše, o jejíž účast na věčné Otcově hostině se přičiníme. Mohou to být duše zcela konkrétní a známé, k nimž by samozřejmě měli patřit všichni naši drazí. Každý z manželů je zodpovědný za spásu svého partnera, (jak svůj úkol splní, když se s ním hádá a rozvede, těžko říct). Každý rodič odpovídá za spásu svých dětí, každý kněz za spásu svých farníků atd. Ale mohou to být i duše zcela neznámé, které se k nám budou hlásit až na věčnosti, protože to byly naše modlitby, naše oběti, náš dobrý příklad, náš dobrý skutek, který rozhodl jako poslední závaží na váze spravedlnosti o jejich přijetí do nebeské slávy.
Rozjímejme často o naší pravé vlasti, aby se naše srdce naplnilo nejen horoucí touhou a přímo svatou nedočkavostí utonout v lůně nebeského Otce, kde nám jeho Syn připravil místo, ale aby nás pohled do nebe živil ustavičně neméně horoucí touhou přivést tam s sebou co největší počet bližních, kteří by jinak místo v nekonečné blaženosti skončili v moři nekonečného neštěstí. Neslyšíme, že i nám říkají ustavičně andělé: Co tu stojíte a hledíte? Dělejte přece něco, jděte do celého světa, učiňte ze všech lidí Pánovy učedníky, dejte jim na vědomí to, co jste bez vlastní zásluhy poznali, bojujte ze všech sil o účast v nebi pro všechny lidi. Zpytujte den co den před spaním, co jste dnes udělali a co neudělali pro spásu duší, kolik času jste promarnili, probendili, kolik vzácných příležitostí jste zašantročili, místo abyste v sobě i v druhých pletli věnce pro velkou nebeskou hostinu, která je pro vás připravena. Jen počítejte, kolik dobrých příležitostí k tomu spláchla zcela neužitečně netrpělivost, sobectví, požitkářství, lenost a vlažnost. Všichni svatí a světice byli tak obyčejní lidé jako my, možná že byli nejdříve mnohem více hříšní než my, a přece nakonec dokázali s sebou přivést do nebe takové nepřehledné zástupy a mnozí z nich je tam táhnou až dodnes už několik století. O co by bylo nebe chudší, kdyby se všichni spokojili s tím, že se tam nějak protlačí s odřenýma ušima!
Myslet často na nebe je užitečné také proto, abychom se včas učili klanět Bohu. Teprve až uvidíme slávu, jakou má Boží Syn u Otce, kterým se ustavičně klanějí nebeské zástupy a padají před nimi na svou tvář, pochopíme se zpětnou platností, že žádná úcta, kterou jsme mu vzdávali zde na zemi, nebyla zdaleka dostačující, a zděsíme se, jak jsme byli pyšní, když jsme mu zde na zemi odměřovali každou poklonu a pokleknutí, jen abychom se náhodou nepředali, a když jsme si troufali zacházet s Ním jako s obyčejnou věcí. Do nebe si pozemské způsoby sotva budeme moci vzít. Spíše bychom se měli usilovně snažit osvojit si již zde na zemi nejvyšší úctu k Bohu i ke všem jeho synům a dcerám, kterou máme být blaženi po celou věčnost spolu se všemi anděly, archanděly, trůny a mocnostmi a nekonečným zástupem svatých a světic, nejvzácnějších plodů lidského rodu. Ne zde, ale tam je náš domov. S pohledem upřeným k tomuto našemu konečnému určení, které pro nás připravil Boží Syn svou smrtí, zmrtvýchvstáním a nanebevstoupením, neváhejme ani na okamžik zcela a od základu přehodnotit celý svůj dosavadní život a všechny své vztahy k Bohu i bližním.
-vu-
