Neztrácet klid
Jako nejzávažnější důsledky současné pandemie, více než dva miliony úmrtí na světě, se zdají být závažné formy psychologického utrpení, které postihlo miliony lidí. Samotná Světová zdravotnická organizace (WHO) uvedla, že ochrana duševního zdraví je v této fázi pandemie nejvyšší prioritou. Situace nestability a psychologické nerovnováhy vyplývá z neschopnosti moderního člověka přizpůsobit se nejen nepředvídaným událostem, jako je hrozba neviditelného viru, ale také informace, které jsou často nepříjemné, rozporuplné a obtížně vyhodnotitelné, zejména pokud neexistují klíčové referenční hodnoty. Tyto informace se netýkají pouze zdraví, ale obecně i budoucnosti společnosti. Virus odhalil křehkost moderního člověka, který je obětí svého relativismu, citově zranitelný, neschopný zvládat nouzové situace: dnes pandemie, zítra vážná hospodářská krize nebo válka.
V těchto situacích je vyžadována rovnováha a klid, přesně to, co člověku naší doby, rozrušenému, vrtkavému a nerozhodnému schází. Klid je na druhé straně reflexe, která nás uschopňuje pevně čelit každé protivné situaci.
Klid je řádem primárních schopností duše, kterými jsou inteligence a vůle. Ovládat sebe sama, nikdy neztrácet náladu, bylo kdysi součástí dobrého západního a křesťanského vzdělávání. Princ Bernhard von Bülow, kancléř císaře Viléma II., si vzpomíná, že byl v dětství nervózní dítě, kterému jeho rodiče vštěpovali zásadu „zachovej pevné nervy!“ Dnes se vytrácí i dobré vzdělání. Moderní člověk snadno ztratí nervy, poddá se svým vášním, rozčílí se, slovně a někdy fyzicky zaútočí na svého souseda a hněvá se či zoufá si, když je poražen. I dobrým katolíkům se přihodí, že někdy ztratí vnitřní klid, rovnováhu sil duše, trpělivost, která je součástí ctnosti odvahy.
Existuje přirozený klid, který vyplývá z návyku ovládat a kontrolovat své city a vášně ve své víře, a existuje nadpřirozený klid, který nastává, když rozum a vůle spočívají v Bohu, který je nekonečný klid, nehybný hybatel vesmíru.
V Bohu neexistují žádné vnitřní výbuchy, emoce, pobouření. Bůh je vždy stejně sám sebou. Vášně a city patří k lidské přirozenosti a nejsou hříšné, ale mají být ovládány vyššími schopnostmi duše.
Panna Maria ve svém životě snášela silné emoce: plakala na Kalvárii, pociťovala svatou nenávist proti hříchu, ale nikdy neztratila trpělivost. Její Srdce bylo vždy ponořeno do božského pokoje. Vždy byla dokonale spořádaná.
Svatý Josef zvládal s dokonalým klidem okamžiky nesmírných obtíží, jako byla cesta do Betléma a dokonce i do Egypta, vždy s naprostým klidem a vyrovnaností.
Ježíš Kristus je vzorem dokonalého a nezvratného klidu. Svatá tvář na Turínském plátně, v okamžiku nejvyšší bolesti vyjadřuje vznešený klid, absolutní vážnost, nekonečnou lásku k Bohu a k lidem. Ježíš zasahuje do našeho života, aby uklidnil jakoukoli bouři, která by nás mohla přemoci. Klid nastupuje po bouři na jezeře v Genezaretském, poté, co Ježíš oslovil vítr a řekl vodě: „Ticho, uklidni se!“. Svědci této scény se divili: „Kdo je to, že ho poslouchá moře a vítr?“. Je to on, je to Ježíš, kníže pokoje, který přišel přinést mír neklidným a sklíčeným duším, které potřebují naději a útěchu.
V každé situaci musí klid panovat nad zmatkem. Nic, ani hřích, nemusí vést ke ztrátě důvěry a klidu. Klid je koncentrace nutná k otevření duše pro božskou milost. A milost je jediné dobro, o které musíme usilovat. Milost vyžaduje klid, vnitřní život musí být pokojný, i bojovat je třeba v klidu a bez klidu není možné žádné vítězství. Duše tváří v tvář tajemství zla nebo bolesti, někdy místo toho, aby se odevzdala do vůle Boží, podléhá pokušením odporu, hněvu a vzpoury. Proto musíme prosit Pána, aby nás nikdy neuvedl do pokušení, jak říká náš Otec v přesném teologickém smyslu, abychom nikdy neztráceli rovnováhu a klid duše.
Proto se odevzdáváme Bohu a říkáme: „Buď vůle tvá!“
Roberto de Mattei
