Betlém v duchu Bergogliovy "víry"
„Betlém milosrdenství“ koncipovaný v duchu „nové víry“ současného pontifikátu se na úkor klanění narozenému Spasiteli soustřeďuje na pozemské lidské potřeby.
V centru katolické církve, jejíž svatý služebník Boží František z Assisi jako první uchvátil svět figurální prezentací jedné z klíčových scén lidských dějin, inspiroval jiný František scenérii, která je hlubokém kontrastu ke všem, které byly na Náměstí Sv. Petra od Wojtylovy doby do posledního roku Benediktova pontifikátu inscenovány.
Při prvním pohledu na aktuální vatikánské „presepe“ pod vánočním stromem z Polska je velmi obtížné najít v celém scénáři ústřední a klíčovou postavu: narozeného Ježíška. Je také hádankou, která z postav je vlastně sv. Josef. Panna Maria, která obyčejně jako klíčová postava se nachází u samotného Dítěte, je sotva k nalezení. Je tu však velký počet postav v přirozené velikosti, mezi nimiž dominuje velký naháč, figury které jsou překážkou k identifikaci klíčových postav betléma. Hlavní myšlenka celého scénáře má údajně být demonstrace skutků tělesného milosrdenství. Bůh se však nevtělil proto, aby sanoval časné potřeby, nýbrž aby osvobodil lidstvo od hříchu, který je hlavní příčinou všech nesrovnalostí na tomto světě. Hřích ve své podstatě je vždy zvrácením věčného a nezměnitelného řádu, který je dán absolutní svrchovaností nekonečného Boha a naprostou podřízeností člověka. Tak se podstatný motiv presepe ocitá zcela mimo plán projektantů této extravagantní „vánoční kreace“ v centru katolické církve. V celém světě jsme svědky sekularizace Vánoc, která staví do popředí svátky, prázdniny, dárky, jídlo a pití.
Jsou státy, které zakazují mluvit vůbec o Vánocích. Nová vatikánská iniciativa zřejmě rovněž vykročila v tomto duchu a dala podstatu stranou, takže nejen že nepomáhá osvobodit se z globální sekularizace Vánoc, naopak, problém ještě prohlubuje: místo soustředění na narození Našeho Pána, obracejí pozornost na potřeby bližních v extrémních situacích, které jsou konec konců důsledkem porušování Božího řádu. Záměr a myšlenka celého scénáře je připomenout skutky tělesného milosrdenství. Hlavní příznačný motiv jesliček: klanění se novorozenému Bohu a Spasiteli, stojí zcela mimo plán projektantů této nové „vánoční kreace“, podobně jako klanění se Bohu netvoří už dlouho součást Bergogliovy liturgie.
Vánoce, které připomínají a oslavují Narození našeho Pána Ježíše Krista, vypovídají o zcela jiné nouzi, o zcela jiné nesvobodě. Nouze vězňů, nahých a hladových a všech jakkoliv trpících je nutným důsledkem zcela svobodného a dobrovolného porušování řádu bytí. Aby toto tragické porušení, které začalo na samém počátku lidských dějin, bylo napraveno, sám nekonečný, všeobsahující a vševládnoucí Bůh ve svém Synu přijal na sebe stav hladového, nahého, trpícího a nakonec zabitého tvora, sám sebe vystavil s nejhlubší pokorou podmínkám a stavu nemohoucnosti a bezmocnosti, ve kterých Všemohoucí nutně potřeboval svého tvora, aby ho nasytil, napojil, oděl a nakonec dokonce i pohřbil. Tuto nekonečnou sebeoběť podstoupil Boží Syn, aby sňal ze svého tvora prokletí jako důsledek hříchu. Hřích jako vzpoura proti Bohu je svrchovanou a největší nouzí současného, jakkoliv bohatého světa.
Není to zřejmě náhoda, že současně s touto „antivánoční svévolí“ současného pontifikátu odstartovala jiná svévole, a to „korekce“ Modlitby Páně. Kamenem úrazu se stala prosba týkající se „pokušení“, které ovšem sehrává klíčovou roli v dějinách jednotlivce i lidstva.
Člověk jako rozumem a svobodou obdařený Boží tvor ve skutečnosti nemůže být neuveden do pokušení. Na rozdíl ode všeho ostatního tvorstva na tomto světě je jedině člověk schopen poznat a být si vědom svého skutečného postavení v řádu bytí, svého skutečného původu, neuvěřitelné skutečnosti, že byl Boží mocí a láskou vyveden z naprosté nicoty k bytí, které pro něho znamená, že může poznávat svou nesmírnou důstojnost, která mu byla udělena jakožto bytosti stvořené k Božímu obrazu a podobě, tedy bytosti, v níž sám Bůh nazírá svou vlastní tvář, kterou nemůže nemilovat.
Je schopen si uvědomit, že byl jako člověk povolán k bytí, aby v Bohu požíval nekonečné blaženosti, ze které se může těšit za předpokladu, že tento řád své existence ve své svobodou podmíněné podobnosti a shodě se svým Stvořitelem dobrovolně přijímá, zcela přirozeně uznává a s radostnou ochotou se mu podřizuje. Svoboda uznat Boží řád však zcela nutně předpokládá možnost tento řád také neuznat a porušovat. Svoboda rozhodnout se pro Boha sama v sobě nutně předpokládá a obsahuje možnost Boha a jeho řád se všemi důsledky odmítnout. Tato otevřená možnost se může jevit dokonce jako velmi lákavá a představuje podobu tzv. pokušení.
Bohužel, stav, ve kterém se nachází současné lidstvo, je dobou globálního rouhavého odmítání Boha a jeho jediného řádu, odmítání, ve kterém se lidstvo přímo kochá.
Slova jediné modlitby, kterou nás naučil náš Pán, jsou Jeho slova a On sám i jeho Otec vědí velice přesně a neomylně, o co těmito slovy podle jeho rady prosíme. Je-li něco v nepořádku, nespočívá to v tom, že bychom Boha a jeho slova špatně přeložili, špatně jimi prosili nebo ho dokonce uráželi, ale problém je v nás samých, že nikoliv Bůh, ale my sami se vystavujeme pokušením, ve kterých si dokonce libujeme a kterým nakonec namnoze nemůžeme nepodlehnout. Není tomu tak kvůli nějaké chybě v překladu modlitby, ale v naší svobodné vůli.
V dosavadním znění Otčenáše se modlily nekonečné zástupy světců a žily přitom tak, že se nyní mohou těšit z přislíbené věčné blaženosti ve svém Bohu, Stvořiteli a Vykupiteli. Chyba je v nás a požadovaná změna textu je velice zrádná: jen vzroste nebezpečí opovážlivého spoléhání a svévolné odvahy k dalšímu nejrůznějšímu „opravování a vykládání“ Božích slov a přikázání, aby lépe ‚odpovídala‘ současné zobecnělé praxi lidské nezřízenosti a nevázanosti, kterou si lidé dokonce na mnoha místech hájí jako výsadní právo zvrácenými civilními zákony.
Celá kampaň kolem Otčenáše je ve skutečnosti dalším projevem lichotivé pokušitelské troufalosti, s jakou si zbloudilá falešná církev, místo aby byla strážkyní Božího řádu, dovoluje pyšným a rouhavým způsobem měnit i výslovná přikázání nekonečného a nejvýš svatého Boha a vycházet tak vstříc zpohanštělému světu a jeho páté koloně ve svých řadách.
Resumé: Současné vatikánské „Presepe“ jako názorná součást všech „novot“ současného pontifikátu je ve skutečnosti monumentem rouhání proti Bohu, proti kterému chce autor a iniciátor prosadit svou marxistickou utopii náboženství a dokázat: „Já vím lépe než vy všichni (včetně Boha), co je svaté a co se sluší a patří.“
-vu-
