Hypotéza papeže heretika
8.4. 2018
Kardinál Burke rozvádí hypotézu o papeži heretikovi
Z vystoupení kardinála Burkeho na shromáždění: Ecclesia, dove vai
Plnost papežské moci
Plnost papežské moci nikdy nebyla pojímána jako možnost modifikovat ústavu církve nebo svého úřadu, nýbrž jako dispoziční moc nezbytná k zachování plné věrnosti církve k poslání, které jí svěřil Ježíš Kristus. Na základě studie prof. Johna A. Watta z univerzity v Hull připomněl kardinál, že pro velké kanonisty středověku bylo naprosto neoddiskutovatelné, že jakákoliv moc, kterou Kristus svěřil církvi, je určena výlučně k uskutečňování cíle společnosti, kterou Kristus založil, a nikoliv proti němu. Proto jestliže bylo pravdou, že vůle vládce byla zákonem, platilo to v tom smyslu, že není jiné autority, která by mohla takto jednat; bylo také pravdou, jakožto důsledek, že když tato vůle vládce ohrožovala základy společnosti, pro jejíž dobro byla ustanovena, nebyla taková vůle zákonem.
Církev je společnost pro zajištění spásy duší, a v tom případě hřích a hereze zabraňují spáse duší. Ve středověku jakýkoliv čin papeže, jakožto člověka, v případě že byl heretický nebo hříšný sám o sobě, nebo mohl podporovat hřích nebo herezi, podkopával zákony společnosti a byl proto nulový.
Pokud jde o otázku nápravy papeže, který zneužil plnost své moci, kardinál Burke poukázal na hojnost teologické literatury a zvláště na traktát De Romano Pontifice Roberta Bellarmina. V něm stojí: V takové situaci stačí potvrdit, jak ukazují dějiny, že římský papež při výkonu plnosti své moci může upadnout do hereze anebo zanedbat svou první povinnost dbát o spásu duší a jednotu víry, kultu a kázně. Ale protože papež nemůže být podroben soudnímu řízení, a to na základě principu První stolec nemůže být nikým souzen, jak se pak tato otázka může řešit?
Krátká úvodní odpověď založená na přirozeném právu, na Evangeliích a na kanonické tradici označuje proces o dvou fázích:
1. Korekce dotyčného bludu nebo zanedbání povinnosti adresovaná přímo římskému papeži;
2. Jestliže setrvává v bludu anebo neodpovídá, mělo by následovat veřejné prohlášení.
Kristus sám učil cestě bratrské nápravy, jaká se aplikuje na všechny údy jeho mystického těla (Mt 18, 15-17), jak je to patrné z bratrské korekce, kterou provedl sv. Pavel vůči sv. Petrovi, když Petr nechtěl uznat osvobození křesťanů od některých rituálů židovské víry (Gal 2, 11.21). Kanonická tradice je shrnuta v kánonu 212 KCP 1983. Zatímco první část kánonu vyslovuje povinnost přijmout s křesťanskou poslušností, co pastýři zastupující Krista prohlásí jako učitelé víry nebo stanoví jako představení církve, třetí část vyhlašuje právo a povinnost věřících sdělit pastýřům církve své mínění o věcech představujících plnost, nebo týkajících se prospěchu církve a při zachování neporušenosti víry a mravů a úcty vůči pastýřům s ohledem na obecný prospěch, mají právo s tímto míněním seznámit ostatní věřící.
Po prozkoumání rozhodnutí 1. vatikánského koncilu a konsituace Lumen Gentium 2. vatikánského koncilu a dokumentu Kongregace pro nauku víry o Petrově primátu, kardinál prohlásil, že plnost moci římského papeže nemůže být správně uplatňována jinak než v poslušnosti k milosti Krista Hlavy a Pastýře stáda v každé době a na každém místě. Jak Kodex církevního práva 1917, tak kodex 1983 představují plnost moci římského papeže jako základní požadavek pro naplnění nejvyšší odpovědnosti, řádné, plné a univerzální zachovávaní pravidla víry (regula fidei) a pravidla zákona (regula iuris).
Kardinál zdůraznil, že papež nemá nad sebou vyšší lidskou autoritu ani autoritu ekumenického koncilu, ale tato moc má své přesné meze. Papeži přísluší moc a autorita definovat nauku a odsuzovat bludy, promulgovat a rušit zákon, jednat jako soudce ve všech oblastech víry a správných mravů, stanovit a ukládat tresty, jmenovat a odvolávat pastýře, je-li to třeba. Protože tato moc pochází od Boha, je omezena přirozeným právem a božským právem, které jsou výrazem pravdy a věčné dobroty nezměnitelně pocházející od Boha, jsou plně zjeveny Kristem a jsou bez přestání převáděny do církve. Proto jakýkoliv výklad nauky nebo praxe, který není v souladu s Božím zjevením, obsaženým v Písmu svatém a Tradici církve, nemůže být uplatněn ve výkonu apoštolské a petrinské služby a musí být věřícími odmítnut.
Po připomenutí slov sv. Pavla, podle kterých i kdybychom my sami nebo anděl z nebe vám hlásal evangelium odlišné od toho, které jsme vám hlásali, ať je proklet (Gal 1, 6-8) , kardinál zdůraznil: Jako zbožní katolíci musíme vždy učit a hájit plnost, kterou chtěl Kristus svěřit svému Náměstku na zemi. Současně proto musíme učit a bránit onu moc uvnitř nauky církve a bránit Kristovo tělo, které je organicky božského původu a žije božským životem. Abychom se vystříhali každého stínu pochybnosti o jeho myšlení, kardinál Burke zakončil své vystoupení slovy Graciánského dekretu:
Nikdo ze smrtelníků by se neměl odvážit kárat papeže pro jeho chyby, protože ten, kdo má povinnost soudit všechny lidi, nemůže být nikým souzen, ledaže by měl být povolán k odpovědnosti, že vybočil z cesty víry; pokud trvá takový stav, ať se všichni věřící naléhavě modlí, jakmile zjistí, že jejch spása velmi závisí neporušenosit jeho víry
Corrispondenza Romana
