Život ve svatosti - povolání pro všechny
Buďte dokonalí! Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec (Mt 5,48). Je to univerzální výzva, se kterou se Ježíš obrací na každého z nás nejrůznějším způsobem podle mnohotvárné Boží fantazie, jak nám to připomínají světci - od sv. Františka Saleského po sv. Terezičku z Lisieux. Najít své povolání v jakémkoliv životním stavu je tedy základním předpokladem pro uskutečnění toho, k čemu nás Bůh volá.
Když se hovoří o povolání, myslí se obecně na povolání ke zvláštnímu zasvěcení, ale často se zapomíná na první povolání, a tím je povolání ke svatosti, které se týká všech pokřtěných. Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec (Mt 5,48). Je to univerzální výzva, se kterou se Ježíš obrací na každého z nás nejrůznějším způsobem podle mnohotvárné Boží fantazie.
Jak píše sv. František Saleský v klasickém díleFilotea: Bůh poručil při stvoření rostlinám, aby nesly své plody, každá podle svého druhu; tak také káže křesťanům, kteří jsou živými rostlinami jeho církve, aby vydávali plody zbožnosti každý podle povahy svého povolání. A ještě:Je omylem ba bludem chtít vyobcovat zbožný život z družiny vojáků, z dílny řemeslníků, ze dvora princů, z domácnosti manželů. Je pravdou, Teofilo, že zbožnost čistě kontemplativní, klášterní a řeholní nemůže být pěstována v těchto povoláních; ale kromě těchto tří druhů zbožnosti je ještě mnoho jiných, schopných zdokonalovat ty, kdo žijí mimo tyto kláštery. (1)
Hledejte nejprve Boží království a jeho spravedlnost a všechno ostatní vám bude přidáno. (Mt 6,33)
Společným jmenovatelem všech svatých životů je hluboká láska k Bohu, důvěrnost pěstovaná den co den, podporovaná modlitbou a častým přijímáním svátostí, vytrvalou velkodušnou sebeobětí, s úzkostlivou věrností v povinnostech stavu, v odmítání jakýchkoliv kompromisů v absolutní přednosti Bohu při malých i velkých volbách života. Máme zářivé příklady, jak se tyto principy skloňují v různých životních stavech, jak je vidíme v životech svaté Terezičky, bosé karmelitánky, a jejích rodičů, kteří byli nedávno svatořečeni.
Terezie od Dítěte Ježíše se stala světicí na Karmelu v Lisieux, ale Církev, která ji jmenovala učitelkou církve, nám předkládá její „malou cestu“ jako univerzální model. Svatá Terezička se netěšila z mystických darů a nadpřirozených vidění, její svatost byla absolutně napodobitelná, budovaná okamžik po okamžiku v pokorném a rigorózním zachovávání řehole, v ustavičném sebezáporu, každý okamžik obětovala svůj život jako oběť lásky k Ježíši.
Její rodiče, svatí Ludvík a Zelia Martinovi ji učili této cestě: plně zapojeni do sociálního života epochy, dobře situovaní, on zlatník, ona vyšívačka specializovaná na krajky Punto d´Aleçoln s různými pracovnicemi v jejích dílnách, plnila přísně a svědomitě všechny pracovní a rodičovské povinnosti svého manželského povolání.
Normální měšťácká rodina? Nikoliv. Společným jmenovatelem těchto nesrovnatelných rodičů, jak je definovala sama Terezička, bylo potvrdit v každém okamžiku života absolutní prioritu Boží. Dcery učili modlitbě, zpytování svědomí, autentické zbožnosti. Bez ohledu na pracovní námahu a početnou rodinu oba chodili denně na mši svatou v půl šesté ráno. Ludvík byl častým animátorem noční adorace, a zasloužil se o to, že na jeho naléhání byla tato pobožnost zavedena v katedrále v Lisieux. Ludvík velmi přísně dodržoval nedělní klid: jeho dílna zůstávala v neděli neodvolatelně zavřená a zcela naopak, než ho přátele varovali, nebylo to nikdy důvodem ekonomické ztráty. Naopak jeho manželka si byla jistá, že tato věrnost byla příčnou jejich prosperity.
U lidí je to nemožné, ale u Boha je možné všechno (Mt 19,26).
Dalším zvláštním rysem světců je moudrost, totiž ctnost umět zvolit přiměřené prostředky k dosažení cíle. To je důvod, proč vidíme u světců, jak se angažují až do dna a zapojují plodně všechny lidské od Boha darované schopnosti a současně nekladou meze Boží pomoci v důvěryplné odevzdanosti, která přenechává Bohu místo, aby zasahoval a doplňoval mimořádně to, čeho by lidské prostředky nemohly dosáhnout.
Svatá Zelia Martinová např. pracovala hbitě a nešetřila se, ať už jde o její činnost krajkářky, nebo její péči o dcery, ale především důvěřovala v ustavičnou Boží pomoc. Tak napsala bratrovi, který se dostal do ekonomických obtíží: „Řekla jsme mu, ať si s tím neláme hlavu, protože má jen jediné východisko: modlit se k dobrému Bohu (…) On bude vědět, jak nás z toho vytáhnout, až uvidí, že jsme dostatečně trpěli, a pak poznáš, že ani tvoje kapacita ani tvoje inteligence ti nepomohly z bídy, ale jen Bůh, jak tomu bývá v mé dílně punto d’Alençon: toto přesvědčení je velmi blahodárné, sama jsem to zakusila.“ (2)
Její dopisy dokládají, že i v nejbolestnějších zkouškách měla víru hodnou Joba. I když náhle pozbyla tři malé syny, když byla novorozená Terezička v nebezpečí života, znovu se odevzdala do Boží vůle: „Klekla jsme si k nohám sv. Josefa a prosila jsem o milost, by se maličká uzdravila, i když jsem se odevzdala o Boží vůle, chce-li si ji vzít k sobě. Já málo pláču, ale při té modlitbě mi stékaly slzy.(3) Z tohoto pozorování vyplývá, že to nebylo znamení nelidského chladu, nýbrž že její důvěra a odevzdanost Bohu byly dokonce mocnější než trýznivé volání matčina srdce.
Tomu podobná byla reakce, jakou osvědčil otec Ludvík, vdovec se dvěma dcerami již v klášteře, když jeho nejmilejší Terezička se mu svěřila se svou touhou vstoupit do Karmelu v pouhých čtrnácti letech: „Se slzami jsem se mu svěřila, že toužím vstoupit do Karmelu; jeho slzy se spojily s mými, ale neřekl ani slovo, aby mě odradil od mého povolání. (…) Ve své hluboké víře zvolal, že Bůh mu prokazuje velkou čest, když od něho takto žádá jeho dcery. (…) Zdálo se, že papá se raduje velkou tichou radostí, kterou způsobí tato přinesená oběť. Zdálo se mi, že mluví jako světec...“(4)
(1) Svatý František Saleský, Filotea (Část 1. kapitola 3.)
(2) Dopis paní Martinové bratrovi.
(3) Dopis paní Martinové švagrové.
(4) Sv. Terezie od Dítěte Ježíše, Rukopis autobiografie str. 144.
Giorgio Maria Farè - Nuova Bussola Quotidiana
