Komu věří Bergoglio, Bohu nebo Baalovi?
Před nejvyšší radou «Sangha» buddhistických mnichů prohlásil Bergoglio: »Duchovní tradice naznačují, že existuje cesta k uzdravení. Nejen Myanmar, ale lidé na celém světě hledají společné svědectví od náboženských leaderů. Musíme mluvit společným hlasem míru, úcty k lidské důstojnosti a spravedlnosti pro každého člověka«.
Jenomže mír, o kterém mohou kázat 'duchovní tradice', není pokoj, který dává Kristus. Společné svědectví náboženských leaderů z pohledu těch, kteří věří v Krista, je podobné spolku hráčů bridge. "Lidská důstojnost" a "spravedlnost pro každého člověka" jsou slova do větru, pokud není hlásáno obrácení a spása duší.
Jako již nesčetněkrát během svého pontifikátu – pověstný byl onen projev 25. září 2015 před generálním shromážděním OSN, když řekl mezi jiným: »Víme, že žádné náboženství není imunní před individuální lží a ideologickým extrémismem« - Bergoglio staví do jedné roviny všechna náboženství a ignoruje »skálu«, na které spočívá katolické náboženství a katolická víra, jejichž má být jakožto papež prvním obráncem a strážcem. Katolické náboženství není ideologie a je vyloučeno, aby se přetvořilo na ideologii, protože je setkáním člověka s Osobou – Dogmatem. Právě pro tuto pravdu je proto jediným náboženstvím, které přináší spásu. Neboť posvěcení je Boží milost, se kterou může člověk spolupracovat jen skrze svou věrnost. ‚Osoba Dogma‘ je Boží Syn. Z evangelia nevyplývá, že se dal přibít na kříž, aby poslal lidi, aby se zabývali změnou klimatu nebo mírem nebo prodejem zbraní. I kdyby byl svět zcela v míru, byly by zničeny zbraně, nebylo zde již chudých, nebo všichni byli zaměstnaní, nebo kdyby se vydařila Obamova strategie snížení exhalací do atmosféry, nebo kdyby všichni byli vždy vítáni, jak by si přál Bergoglio, kdyby už nebylo žádných problémů v oblasti bezpečnosti a nic už nevyvolávalo hlučný světový business – hřích by byl na světě stále. Nebyl by zde pravý pokoj, onen pokoj, který slibuje Ježíš svým přátelům při Poslední večeři: Pokoj svůj vám zanechávám, pokoj svůj vám dávám. Pokoj, který vám svět nemůže dát. Ne jakosvět dává, já vám dávám«- Je to pokoj, který překračuje mír tohoto světa, mír falešný, zdánlivý a iluzorní, který žije pospolu s nespravedlností. Onen Ježíšův pokoj naopak směřuje v nebi, k tajemství, k Bohu, nikoliv k nouzi a lákadlům světa. Není to pokoj «štěstí» - o jakém hovoří americká ústava zednářského původu. Je to dialog s Bohem. Je to smíření s Bohem, od něhož teprve závisí smíření mezi lidmi. Pokoj, o jakém mluví Ježíš, je společně s láskou, radostí, trpělivostí, dobrotou, věrností, mírností, sebeovládáním plodem Ducha Svatého (Gal 5,22-23).
Je to »jas mysli, klid duše, prostota srdce, pouto a jednota lásky; do Božího dědictví nemůže vstupovat, kdo nenaplňuje jeho závěť míru, nemůže žít ve spojení s Kristem někdo, kdo stojí daleko od křesťanství« . (De Verbo Domini) . Takový je »pokoj«, o kterém má mluvit papež, nikoliv mír, o jaký se »zajímá svět«. Kdyby papež mluvil a pracoval pro »tento pokoj«, musel by mít jasno, jak efemérní je onen světský »mír«, o kterém si myslí, že pro něho musí pracovat: »V této perspektivě dialogu chtěl bych uznat všechna úsilí, podniknutá v uplynulých měsících při hledání, jak překonat historické rozdíly spojené s bolestnými událostmi minulosti. Je mou povinností budovat mosty a pomáhat každému člověku všemožným způsobem, aby dělal totéž. Když národy, které stály proti sobě, nastoupí cestu dialogu – dialogu, který může být přerušen ze závažnějších důvodů - se otevírají nové příležitosti pro všechny. To vyžaduje odvahu, která však neznamená nezodpovědnost. Dobrým politickým leaderem je ten, , který je si vědom zájmů všech a využívá okamžik, kdy je duch otevřen smyslu pro praxi.- Dobrý politický leader volí vždy nástup procesů, pro které existuje prostor. (Evangelii Gaudium 222-223)
»Prostory«, jimiž se má papež zabývat, jsou prostory Boha v lidské duši. Nejsou to ty, které on popisuje: »Naše úsilí musí směřovat k obnovení míru, léčit omyly, udržovat úsilí, a tak podporovat blahobyt jednotlivců a národů; musíme jít vpřed spolu, jako jeden v jednom duchu obnoveného bratrství a solidarity, spolupracovat velkodušně na společném dobru.«
»Blahobyt jednotlivců a národů« stejně jako »duch bratrství a solidarity« může zajímat zednářské lóže, ale nikoliv toho, kdo má zde na zemi za úkol z Božího pověření ovobozovat duše od hříchu. Nejsme všichni stejní. Ve světě je mnoho těch, kteří věří v dědičný hřích, v Božího Syna, který svou smrtí a zmrtvýchvstáním nabízí člověku, aby se obrátil a zachraňovat i druhé. Ti, kteří nevěří, nedojdou spásy. Budou žít jen pro pozemské štěstí, ale nebudou mít účast na onom štěstí věčném. Nebudou souzeni podle zákonů světa, ale podle zákonů Božích. V tomto směru papež mylně tvrdí: »Je zde jiné pokušení, kterého se musíme varovat: zjednodušující redukcionismus, který vidí jen dobro nebo zlo, nebo, chcete – li, spravedlivé a hříšníky. Současný svět se svými otevřenými ranami, které se týkají tolika našich bratří a sester, vyžaduje, bychom se vystříhali všech forem polarizace, které by ho mohly rozdělovat do dvou polí«.
Dobro a zlo, které existují na zemi, jsou stanoveny Desaterem, kterému učil Ježíš jakožto naplnění norem Starého zákona. Jsou to jediné zákony, jaké platí pro lidi, kteří chtějí spasit svou duši. Rozdělení na spravedlivé a hříšníky provede náš Pán, až bude oddělovat pšenici od koukolu, což není záležitost pro lidi, ti naopak musí přijímat jeho pomoc, aby rozeznali dobro a zlo. Otevřené rány současného světa, pokud jsou prožívány v Ježíši a s Ježíšem, jsou nástrojem spásy. Bez něho se stávají důvodem zoufalství, a tedy záhuby. Tyto rány však jsou také skulinami, jimiž Bůh vstupuje do nás a činí nás svými dětmi, aby nám daroval svého jediného Syna. Křestané, jak říká sv. Pavel, byli vykoupeni za drahou cenu, Oběť na Kříži a smrt Našeho Pána. Všichni ostatní, muslimové, židé, buddhisté a příslušníci jiných náboženství nebo pseudonáboženství odlišných od katolického náboženství se musí nejdříve obrátit, aby svou duši spasili. Dílo obrácení tvoří první a základní úkol Kristova Zástupce na základě nauky našeho Pána: »Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi: Jděte tedy a učte všechny národy, křtěte je ve jménu Otce, Syna a Ducha Svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání světa (Mt 28, 18-20). Jenže současný Kristův zástupce naopak tvrdí, že každému z nás nabízí vedení také Buddhova slova: »Přemnož každý hněv nehněvem, každé zlo dobrotou, přemnož lakomce velkodušností, přemnož lháře pravdou, a dodává, že „podobné city vyjadřuje modlitba přisuzovaná sv. Františku z Assisi: »Pane, učiň mě nástrojem tvého pokoje. Kde je nenávist, dej, ať vnesu lásku, kde je urážka, dej ať přinesu odpuštění, kde jsou temnoty, dej, ať zanesu světlo, kde je smutek, dej ať zanesu radost.« Jenomže ztotožňovat Buddhu se sv. Františkem je hříšný skutek, protože představuje lež. V Buddhově smýšlení a buddhistické praxi nelze najít pražádné pouto s křesťanstvím a jeho světci.
Na hoře Karmel se prorok Eliáš obrátil na izraelský národ s otázkou: »Jak dlouho chcete přešlapovat z nohy na nohu? Je-li Hospodin Bohem, následujte ho; Je-li jím naopak Baal, jděte za ním« (1 Kr 18,20). Podívejme se, jak příběh pokračuje.
Lid Eliášovi neodpověděl a Eliáš dodal: »Zůstal jsem sám jako prorok Hospodinův, zatímco Baalových proroků je 450. Ať nám dají dva býky. Oni ať si vyberou jednoho, skolí ho a položí na hranici bez rozdělání ohně. Já připravím druhého a položím ho na hranici bez rozdělání 
ohně. Vy si vzývejte jméno vašeho boha a já budu vzývat Hospodina. To božstvo, které odpoví sesláním ohně, je Bůh.« Všechen lid odpověděl: »To je dobrý návrh!« Eliáš řekl Baalovým prorokům: »Vyberte si býka a začněte vy. Je vás více. Vzývejte jméno vašeho boha, ale bez rozdělání ohně.« Vzali býka, připravili ho a vzývali jméno Baalovo, až do poledne křičeli: »Baale, odpověz nám!« Neozval se však nikdo, nikdo neodpověděl. Poskakovali kolem zhotoveného oltáře. V poledne se jim začal Eliáš vysmívat: »Volejte ho hlasitěji, vždyť je to bůh! Třeba je zamyšlen, nebo má nucení, anebo odcestoval. Snad spí, ať se probudí!« Oni volali co nejhlasitěji a zasazovali si rány meči a oštěpy, až tekla krev.
Eliáš pak řekl všemu lidu: »Přistupte ke mně!« Všechen lid k němu přistoupil a on poopravil pobořený oltář. Vzal dvanáct kamenů podle dvanácti kmenů synů Jákoba, k němuž se stalo Hospodinovo slovo, kolem oltáře vymezil příkopem prostor pro vysetí dvou měr zrní. Pak narovnal 
dříví, rozsekal býka na kusy a položil na dříví. Pak řekl: »Naplňte čtyři džbány vodou a vylijte ji na oběť a na dříví«. Potom řekl: »Udělejte to ještě jednou. Oni to udělali. Znovu řekl: »Udělejte to potřetí!« Voda tekla kolem oltáře a naplnila příkop. Když nastal čas, kdy se přináší oběť, prorok Eliáš přistoupil a řekl: »Hospodine, Bože Abrahámův Izákův a Izraelův, ať se dnes pozná, že ty jsi Bůh v Izraeli a já tvůj služebník a že jsem učinil všechny tyto věci podle tvého slova. Odpověz mi, Hospodine, odpověz mi, ať pozná tento lid, že ty, Hospodine, jsi Bůh. Ty sám obrať jejich srdce zpět k sobě.« I spadl Hospodinův oheň a pozřel zápalnou oběť, dříví, kameny i prsť a vodu z příkopu vypil. Když to všechen lid spatřil, padli na tvář a volali: »Jen Hospodin je Bůh. Jen Hospodin je Bůh!« Eliáš jim poručil: »Pochytejte Baalovy proroky. Nikdo z nich ať neunikne!« Eliáš je zavedl k potoku Keson a všechny je pobil.
Eliáš řekl Achabovi: »Vystup vzhůru, jez a pij, protože slyším hukot deště.« Eliáš vystoupil na Karmel, sehnul se k zemi a vtiskl tvář mezi kolena. Eliáš Řekl svému služebníkovi: »Jdi a podívej se k moři«. On vystoupil, pohleděl a řekl: »Nic tam není.« Eliáš řekl: »Opakuj to sedmkrát.« Když to bylo posedmé, řekl: »Z moře vystupuje mráček jako lidská dlaň.« Eliáš mu řekl: »Vystup vzhůru a vyřiď Achabovi: „Zapřáhni a jeď dolů, ať tě nestihne déšť“«. V tom už k tomu došlo. Nebe se zachmuřilo a vítr přihnal mraky a spustil se silný déšť Achab dal zapřáhnout a jel do Jizreelu. Hospodinova ruka byla s ním. Podkasal si bedra a běžel za Achabem, až doběhl do Jizreelu.
Příběh, který vypráví Kniha Královská, je velmi jasný. Proto vyvstává naléhavá a nevyhnutelná otázka: Proč chce Bergoglio a jeho nová církev stále přešlapovat? Komu věří: Bohu nebo Baalovi?
Danilo Quinto, Chiesa e postconcilio
