Apel na srdce Církve
Věříme, že jsme přežili, protože jsme právě prožívali fatimské tajemství. Modlili jsme se v tomto domě svůj každodenní růženec .
To je mimořádné svědectví několika jezuitů, kteří přežili peklo atomové bomby v Hirošimě 6. srpna 1945, v den Proměnění Páně.
Účastníků tohoto zázraku bylo osm, mezi nimi otcové misionáři Hugo Lassale, Hubert Schiffer, Wilhelm Kleinsorge, Hubert Cieslik. K výbuchu došlo jednu míli od farní budovy Nanebevzetí Panny Marie, kde tito muži v epicentru exploze nebyli ani spáleni, ani postiženi radiací, ani neutrpěli žádná vážná zranění, kromě drobných ran od okenních střepů nebo od nárazů... jakoby neviditelný štít chránil celou budovu, kde setrvávali.
Právě skončili mši svatou a odebírali se ke snídani. Náhle - jak vypráví otec Schiffer - strašná exploze naplnila vzduch jako ohnivá bouře. Neviditelná síla mě vyhodila ze židle, vymrštila mě a vznášel jsem se jako list v záchvatu podzimního větru. Více než dvě stě krát je vědci vyšetřovali, ale nedospěli k žádnému závěru. Nevysvětlitelná událost pro lidskou vědu, jak to vyprávěl P. Lassalle v knize Růženec v Hirošimě. Dnes v nově zbudovaném centru města se nachází kostel zasvěcený Panně Marii, kde 15 oken reprezentuje patnáct růžencových tajemství, která se zde lidé modlí ve dne v noci.
Když si připomínáme tyto zázračné události, kde Panna Maria zasáhla jako prostřednice, dává nám to jasnou naději a důvěru v její zásah v situaci současné církve, ohrožené ve své nauce a ve svém poslání obracet národy, jež prožívá strašnou zkázu.
Tančící slunce, které jakoby se apokalypticky řítilo na zemi, vyděsilo tisíce a tisíce lidí, ale ti se pak zcela vrátili k sobě. Panna Maria řekla: » V říjnu udělám zázrak a všichni ho budou moci vidět a uvěřit. A tak se stalo: 13. října nejdříve přišel prudký liják a všichni byli promočeni. Náhle slunce všechny přítomné osušilo a pak začalo tančit. Kromě slunečního zázraku se znovu zjevila na nebi Madona a pak Svatá Rodina: sv. Josef, Ježíšek a Maria; pak ještě Panna Maria Karmelská se škapulířem v ruce.
Tak to popisuje P. Serafino Maria Lanzetta FI, ve své poslední knize Fatima, výzva k srdci Církve. Teologie a dějiny sebeobětující se spirituality, která soustřeďuje pozornost na nadpřirozenou dimenzi: Jasná Paní přicházející z nebe dává jako odpověď člověku naší doby Pravdu věčného evangelia, kterou potvrdily nadpřirozené události a historická fakta. Fatima nám říká, že dějiny náležejí Bohu a jen v jeho světle můžeme číst události, jak hrozby, tak zaslíbení: to vše závisí na nás, zda dáme prostor evangeliu a Božímu slovu, které se k nám snížilo v čase a v dějinách (str. 7).
Toto je autentická četba o nadpřirozeném charakteru události ve Fatimě, v Portugalsku, zemi ohrožované muslimy a osvobozené katolíky ve XII. století. Autor píše: Kdo sleduje Fatimu, nezklame se. Naopak, bylo by to zhoubné a hanebné, kdybychom to přehlíželi. Je to velmi důležité pro naši víru. Totéž se dělo v Lurdech, La Salettě, jsou to všechno soukromá zjevení, ale mají souhlasnou pečeť církve. Kdo se odebere do Fatimy, má absolutní jistotu, že Madona zde promluvila, a to, co Madona řekla, přišlo z nebe. Je to tedy velký důkaz pro naši víru. Fatima potvrzuje evangelium. To, čemu věříme skrze víru, Madona ukázala pasáčkům (str.51-52).
Scházela nám dosud autentická teologická četba dějin. Tak se P. Lanzetta vrací k současnosti po zamlžení teologie ve XX. století, aby nám připomněl, že Bůh je Pánem dějin, jak to církev vždy učila, a současně existuje myšlenka, rovněž tak stará jako církev, která vyplývá z událostí Prozřetelnosti v dějinách. Všemohoucí je Pán Dějin, protože nás vedou láska a svoboda, a nikoliv neodvratný osud (tamtéž).
To tedy znamená, že pokud lidé, jak to zjevila Panna Maria ve Fatimě, se obrátí, opustí hřích a budou hledat spásu jen u Boha, mohou změnit běh dějin, když tento běh nastoupil směr hříchu a trestu. Rozhodující roli ve všech lidských a národních událostech je dílo, které vykonávají sebeobětující se duše – jak to vidíme na příkladu Františka a Hyacinty a jejich charitativní a spoluvykupitelské akci (tzv. »duše oběť«), jak tomu bylo také u sv. otce Pia z Pietrelciny). Oběti za záchranu duší a zastavení Božích trestů. Je to téma, které bylo rovněž v posledních desetiletích pastýři církve teologicky zanedbáno a které P. Lanzetta představuje s velkým poznáním a ve velkém duchu víry. Úmysl sebeoběti, to je vůle samotného Boha, který se stal Tělem a Krví, aby byl obětován pokaždé na oltáři ve Mši svaté.
Život má svůj smysl a tento smysl nachází pouze v Pravdě zjevené Kristem a připomínané Fatimskou Pannou Marií. František a Hyacinta zemřeli jako děti, které se obětovaly pro dobro mnoha lidí. Malé oběti hrůzy v Manchesteru nevědí ani, pro koho a proč zemřely, jak učitelsky prohlásil Mons. Luigi Negri ve svém dopise adresovaném právě jim a kde říká: Moje děti, jste mrtvé tak, jako byste byly bezdůvodně žily. Nepostarali se o vás, nepomohli vám, abyste žily, ale připravili vám nejlepší pohřeb, ve kterém se nejlépe zakouší tato mdlá laicistická rétorika současných autorit, bohužel také náboženských - v mlčení. Přirozeně, váš pohřební obřad se bude konat pod širým nebem i pro ty, kteří věří, že nyní jediným chrámem je příroda. Robespierre by se smál, protože i on dospěl k této fantazii. Ostatně, jak říká kardinál Sarah, pohřby se nekonají v kostele, protože v katolických chrámech se konají pohřby Boha. Nezapomenou dát vám tam vaše hračky, připomínky vašeho dětství, vašeho prvního mládí. A pak bude všechno archivováno v rétorice, která už nemá, co by řekla před tváří tragédie, protože nemá co říct ani před tváří života.
Číst knihu otce Lanzetty je nesmírný dar ze třech základních důvodů: První: uvádí vzácné přesné poselství Naší Paní Fatimské; druhý: vyzývá všechny, aby autentickým způsobem žili tato tajemství; třetí: je to imponující výzva pro nemocnou církev našich dnů. Fatimu je možno předkládat jen pod zorným úhlem korektního studia teologie, oné teologie, již moudře předkládá tento autor, zbavenou revolučních tendencí, které jsou v rozporu s Tradicí církve, teologii živenou správnou vírou, živou nadějí a vnitřní láskou v milosrdenství a spravedlnosti, onou teologií, kterou přinášejí jezuité z Hirošimy, kteří právě prožívali poselství Fatimy a byli mateřsky chráněni Pannou Marií.
Cristina Siccardi, Corrispondenza Romana
