Odpadlictví v současné církvi
28.9.2017
Don Nicola Bux je v církvi velmi známou osobností. Před pěti roky 
stálo jeho jméno mezi kandidáty na prefekta Kongregace pro nauku víry, kterým se pak stal kardinál Müller. Je to kněz z Bari v Apulii, vyučoval v Jeruzalémě a v Římě, byl konzultantem v různých dikasteriích, k nimž patří Kongregace pro nauku víry a Kongregace pro svatořečení. Za Benedikta XVI. byl poradcem pro liturgické slavení a byl duší Benediktova hnutí pro liturgickou obnovu. Vytrvale usiluje o to, přesvědčit věřící o významu Motu proprio Summorum Pontificum, a to i pomocí knih, které jsou překládány do angličtiny, francouzštiny a španělštiny.
Francesco Agnoli položil tomuto hostu zajímavé otázky, na které mohl uslyšet zajímavé odpovědi:
Francesco Agnoli: Nacházíme se přesně 500 let od počátku Lutherovy reformace 1517, ale také přesně sto let od zjevení Panny Marie ve Fatimě a také od Říjnové revoluce. Před sto lety převzal komunismus v Rusku moc. Ale zdá se, že málokdo vzpomíná na tuto smrtonosnou událost, která změnila dějiny a která údajně znamenala vítězství ateismu...
Nicola Bux: Gustav Wetter, jezuita, který v 70. letech vedl knihovnu Papežské univerzity Gregoriana, kde se nacházejí nesčetné svazky o marxismu, řekl mi v roce 1977 v šedesátém výročí bolševické revoluce, že Sovětský svaz je jako ementálský sýr plný děr, které díky žroutům jsou stále větší a větší a nejpozději do 15 let povedou ke zhroucení. Bylo tedy mylné domnívat se, že komunismus je nezvratný. Stejně falešné bylo se komunismem zabývat, jak to dělá nemálo katolíků.
FA: Proč? Nechce komunismus také rovnost a bratrství?
NB: Komunistická společnost, jelikož je bezbožecká, je jako babylonská věž. Nakonec se hroutí. Dnes se bohužel paktuje církev také s diktaturou relativismu, který podporuje bezbožecká společnost a její státy. Myslí si snad, že je nezvratný? Katolická církev přechovává památku milionů obětí komunismu, které převzala do svého těla. Nemůže být tedy vůči němu lhostejná.
FA: Rusko se stalo z části pod tlakem, zčásti dobrovolně ateistickou zemí, která dnes prožívá neuvěřitelný zvrat: stále ubývá ateistů a přibývá věřících...
NB: Rektor katolického semináře v Moskvě mi řekl, že mnoho mladých lidí se ptá na význam sakrálních staveb s typickými cibulovitými kopulemi, které se zvedají do výše jako plameny. Dostává se jim vysvětlení: To jsou ustavičné modlitby, které se vznášejí vzhůru jako plameny. Nejméně tři generace vyrostly za ateismu, kterému se nepodařilo potlačit otázku žalmu: Kde je můj Bůh? Odpovědí na tuto otázku je aktivita výchovy, kterou zahájila církev. K tomu byla Kristem založena: zachránit duše před ideologizující společností, která vytvořila mnoho věcí kolem člověka, ale nic nestvořila v něm. Na Západě se společnost zabývá tím, jak rozšířit ekologismus a zachránit stvoření. Tím se však Kristus nezabýval, protože to je prohraná bitva. Církev nesmí zapomínat, že může podpořit jiný pohled na stvoření tím, že vede lidi k obrácení a pokání, aby je zbavila hříchů. První hřích, před kterým musíme varovat, je hřích proti přirozenosti. Proti-přirozené věci nemohou mít trvání.
FA: Vy znáte pravoslavný svět velmi dobře. O ruském prezidentu Putinovi se říká, že je velmi zbožný, konkrétně u vás v Bari.
NB: Ta skutečnost trvá již několik let. Důvodem jsou relikvie sv. Mikuláše, které jsou v Rusku velice uctívány. Byla zbudována církevní budova s připojeným útulkem pro poutníky, kterou zřídil car Mikuláš II. několik let před vypuknutím bolševické revoluce. Rusové jsou převážně pravoslavní, věří na symfonii mezi státem a církví k blahu občanů. Ostatně pro každého je srozumitelné, že obecnému blahu nejvíce poslouží, když oba veslují stejným směrem. Proto se v jednotě s moskevským patriarchátem modlili o to, a také toho dosáhli, že relikvie sv. Mikuláše byly zapůjčeny na dva měsíce a miliony Rusů putovaly do Svatého Petrohradu.
FA: Nacházíme se ve stoletém jubileu Fatimy: Jedná se o naplněné proroctví, nebo ještě něco očekáváme?
NB: Pro nás existuje jediné naplněné proroctví Ježíše Krista. On sám řekl: „Dokonáno jest!“ Nicméně zůstává na každém z nás, aby naplňoval, co na Těle Kristově tj. Církvi ještě schází. Proto Fatima se naplňuje v utrpení mystického Kristova Těla, katolické církvi, která – to se děje před zraky všech – strádá pod odpadlictvím, trpí rozchodem s tím, co vždy, všude a všichni věřili, jedním slovem, rozchodem s Dogmatem.
FA: To jsou silná slova...
NB: Nejsou snad tato slova zřetelně viditelná v jednání kněží, kteří odporují jiným kněžím, laiků, v protikladu k jiným laikům podporovaných rozdělením mezi biskupy v otázce, co je to víra a katolická morálka? Pro rostoucí počet katolíků není už učitelský úřad znamením jednoty, jak známo, není možno se odvolávat na učitelskou autoritu, jestliže především nesouhlasíme s katolickou pravdou, pravdou Krista, k jejíž službě jsou pastýři povoláni. Společenství je pak rozděleno, kdo vůbec určuje v církvi pravdu a kdo přijímá blud. Bohužel, bylo tomu tak již dříve v dějinách, proto se Ježíš modlil, abychom byli jedno, aby svět viděl a uvěřil.
FA: Proč Benedikt XVI. v roce 2007 vydal motu proprio Summorum Pontificum?
NB: Byl si vědom, že i když od liturgické reformy uplynula desetiletí, trpí církev rozštěpením: v různých částech země se dále slavila liturgie podle starého římského ritu, také kvůli nesnesitelným zlořádům v novém ritu. Proto usiloval o dosažení liturgického míru a prohlásil, že oběma formám římského ritu, staré i nové se přiznává stejná důstojnost a mají se navzájem obohacovat. Mnoho mladých i dospělých lidí obnovuje znovu svou víru, protože se účastní mimořádné formy římského ritu. Tuto zřejmou skutečnost by někteří chtěli popřít:je to opět ideologie. Skutečnost je jako voda: když ji na jedné straně zadržíte, hledá si jinou cestu. Kdo by chtěl anulovat Motu proprio, vyvolá velké hnutí odporu, rostoucí a nepotlačitelné reality prostě z toho důvodu, že nová liturgie musí být prožívána jako znovuzrození posvátna v srdci, nikoliv jako křečovité pachtění po novotách podle aktuální módy.
FA: Na Východě mnozí říkají: Jestliže někdo ve víře přežil komunistické pronásledování, pak to bylo díky sakralitě pravoslavné liturgie. Můžete nám to vysvětlit?
NB: Návrat k apoštolské, patristické a liturgické tradici je to, co sjednocuje rozdělené křesťany Východu a Západu. Působící přítomnost Pána je předpokladem, aby liturgie byla posvátná, to je slovo, kterým modernisté pohrdají: víra ve skutečnou přítomnost je pravou účastí na liturgii. Je to víra, která zachraňuje a umožňuje vydávat před světem svědectví o Ježíši Kristu až k mučednictví. Evangelista Jan píše: To je vítězství, které přemáhá svět, naše víra. Proto se křesťané nebojí mučednictví. Víra se živí především z milosti, která je darována skrze svátosti, ze kterých se liturgie skládá. Je třeba doufat, že východní liturgie si zachová charakteristické znaky nebes, které sestupují na zem. Zde není možno žertovat. Kdo položí ruku na liturgii, musí vědět, že se přiblížil k hořícímu keři, který hoří, ale neshoří. Je třeba pokory a úcty, jinými slovy: bázeň Boží.
FA: Před týdnem zemřel kardinál Carlo Caffarra. Jaké dědictví zanechal církvi?
NB: Především svatost chápanou v etymologickém smyslu: hájit bezpečný odstup od světa, jak to má dělat každý křesťan. Pak svatost myšlení: bohumilé smýšlení dokonale katolické, nikoliv jako předmět moderních vlivů. Pak je to svatost slova: předávání hlubokých myšlenek promyšlené a prožívané víry s pokorou a jasností. Přesvědčující slovo, které je schopno získávat. A nikoliv nakonec to, co z toho vyplývá: svatost v jednání a posvěcování, v nauce a vedení. Sine doctrina vita est quasi mortis imago,(*) řekl Cato mladší. Je mnoho těch, kteří mohou dosvědčit kardinálovu svatost, aby bylo možno žádat o otevření procesu blahořečení. Chtěl bych zakončit myšlenkou, kterou on často zdůrazňoval: Pán působí obyčejně v tichu a s málo osobami.
Z Katholisches přel. -lš-
(*) Bez nauky je život takřka obrazem smrti.
