Naši zesnulí jsou s námi: jsou to legie, které podporují náš boj
25.11. 2019
S rostoucím věkem přibývá těch, které jsme poznali a kteří své pozemské bytí už mají za sebou. Jaké bude nyní jejich věčné určení? Jen Bůh sám zná konečné určení duší, ale je jisté, že velký počet těch, kteří zemřeli ve stavu milosti, v očekávání svého připuštění do věčné slávy ráje snáší očistcové utrpení. Tyto duše tvoří Ecclesia purgans, trpící církev, která spolu s Ecclesia militans a Ecclesia triumfans tvoří jedinou Kristovu církev. Proto svatý Augustin říká:
„Tota enim in Christo Ecclesia unum corpus est“ (Enarr. In Ps, 148, PL, 51, 423), „Celá církev tvoří jedno tělo v Kristu“.
Mystické tělo Kristovo je základem společenství svatých, které zahrnuje trojí církev: bojující, trpící a vítěznou. Tato Civitas Dei stojí proti civitas diabuli, která nemá žádný očistec, ale skládá sepouze ze zavržených, kteří na zemi bojují v Satanově armádě proti církvi Kristově.
Církev má kromě andělů a svatých v nebi také legii duší v očistci, které v tomto boji mohou sehrávat rozhodující roli. Pro sebe nemohou vykonat nic, ale mohou konat mnoho pro nás, a činí tak svou přímluvou.
Svatý Augustin prohlašuje, že zemřelí nepoznávají lidské věci v tom okamžiku, kdy se dějí, ale přítomné, minulé i budoucí události mohou poznávat skrze Boží zjevení i skrze anděly a duše, které poznají, když tyto duše opustí svět. Zesnulí tedy mají spoluúčast na pozemských událostech nikoliv na základě své přirozenosti, nýbrž na základě božské moci. Bůh je cesta, skrze kterou se můžeme spojit s mrtvými a mrtví s námi (Msgr. Antonio Piolanti, Il mistero della comunione dei santi (Tajemství společenství svatých), Desclée, Roma 1957, S. 317–318).
Svatý Řehoř Veliký, kterému děkujeme za prozřetelností praxi gregoriánských mší, pojednává v jednom svém Dialogu o viděních a příbězích, ve kterých duše zemřelých prosily o pomoc a daly najevo, jak skrze přímluvy docházejí ulehčení a jsou osvobozovány od svých trestů. Svatý Tomáš Akvinský zkoumá ve 14 článcích 71. oddílu Summa Theologiae souhrnnou otázku přímluv. Po důkazu jejich existence v Písmu svatém, Otcích a církevní praxi a v argumentech rozumu prohlašuje, že mezi těmi, kteří odešli na věčnost, je možno pomáhat jen duším v očistcovém ohni. Tyto duše, které ještě nedosáhly svého konečného cíle, jsou svým způsobem ještě na cestě a nedošly ke konci. Žijící jim mohou pomáhat v odpykání trestů, a tak vyrovnávat jejich dluhy u Boží spravedlnosti. Mše svaté, almužny, modlitby a odpustky jsou praktické prostředky, jak můžeme pomáhat trpícím duším.
Duše v očistci jsou duše, jejichž stav milosti byl potvrzen. Mají jistotu své věčné spásy. Trpí, ale své utrpení přijímají s radostí.
Tyto duše trpí, tak jako svatí trpěli na zemi, v úplné jednotě s Boží vůlí a my můžeme říct s celou radostí nad těmi vinami, které jsou očistcovým ohněm očišťovány a které zvyšují jejich lásku a touhu po Bohu a nekonečné lásce [Don Dolindo Ruotolo, Chi morrà vedrà... Il Purgatorio e il Paradiso (Kdo zemře, uvidí... Očistcový oheň a ráj), Casa Mariana, Frigento 2006, str. 42).
Očistcový oheň není „stav“, nýbrž stejně jako peklo „místo“. Oheň, který trápí duše, není alegorický, nýbrž pravý oheň. Kdo popírá existenci takového ohně, jak zdůraznil již sv. Tomáš Akvinský proti kacířům své doby, „staví se proti autoritě církve a upadá do hereze“ (IV Sent., d. 21, q. 1, a. 1, sol. 1).
Od nejstarších dob byli věřící stále více přesvědčeni o užitku přímluv za duše v očistcovém ohni. 1891 byl v Santa Sabina v Římě objeven nápis, který říká: „Atiku, odpočívej v pokoji vědom si svého vykoupení a pros naléhavě za nás kvůli našim hříchům“. Jiný nápis na hřbitově u sv. Kalista praví: „Januário, ať tě potěší ochlazení a pros za nás.“
Církev se od počátku modlila za osvobození mrtvých z očistcových muk. Proto stojí v Katechismu Pia X., že svatí přijímají naše modlitby, zemřelí naši pomoc a obojí je oplácejí svou přímluvou u Boha (Nr. 123).
Pokaždé, když se odporoučíme do něčí modlitby, nebo je svou modlitbou ujišťujeme, posilujeme silnou pravdu víry: společenství svatých. Svaté nadpřirozené statky můžeme předávat dále, jako Boží dobra jsou předávána nám. Proto je důležité zajišťovat si ochranu a pomoc duší v očistci. Jsou nám za to velmi vděčné a jejich ustavičné prosby nám přinášejí nesmírné poklady jak pro duchovní, tak pro tělesný život.
Nemáme se modlit stále jen za ty, kteří jsou nám blízcí, nýbrž i za ty, kteří nás nechápali, pomlouvali nebo potírali, protože pokud zemřeli v milosti Boží, žijí nyní v božské lásce. Jestliže nás včera ovlivňovali negativně, dnes nás milují a my musíme milovat je, protože zákonem mystického Těla je láska. Lev XIII. píše v encyklice Mirae Caritatis z 28. května 1902:
„Společenství svatých, jak je známo, není nic jiného než vzájemné sdílení darů milosti, smíření, modliteb a dobrých skutků, skrze které ti, kteří už byli pozdviženi do nebeské vlasti, i ti, kteří jsou ještě v očistném ohni, nebo ještě putují po zemi, jsou zahrnuti do veliké říše, jejíž hlavou je Kristus a spojující silou láska.“
Církev je sjednocení mnoha lidí, kteří jsou svázáni navzájem stejnou láskou. Je to láska, křesťanská láska jako vztah solidarity a vzájemné závislosti mezi námi a našimi bratry, která tvoří jedno mystické tělo pod jedinou hlavou, Ježíšem Kristem.
Svazek lásky není smrtí zrušen a spojuje obránce dobré věci, a ti se staví proti armádě zlých, kteří pronikli dokonce od Svatého Města. Spolu s andělskými sbory volejme o pomoc k duším, které ještě nedosáhly nebe, ,ale měly nesmírnou milost konečného vytrvání v dobrém a přes dočasné utrpení mají jistotu věčného vykoupení. Prosme o jejich přímluvu, aby Pán také nám dopřál vytrvat v boji a zvláště v posledním okamžiku života vytrvalost v dobrém.
Svatý Augustin nejednou hovoří o možnosti, že někteří mrtví jsou vysíláni mezi živé (De cura pro mortuis gerenda, 15, 18; PL 40, 605–606). Francouzská královna Klaudie, manželka Františka I., zjevila se 24 let po své smrti 20. června 1524 několikrát sv. Kateřině z Racconigi a oznámila jí francouzskou invazi do Itálie, porážku a zajetí jejího muže a nakonec osvobození skrze modlitby svatých [Pier Giacinto Gallizia, Vita della ven. suor Caterina de’Mattei, detta la B. Catterina da Racconigi (Leben der verehrten Schwester Caterina de Mattei genannt die selige Catterina da Racconigi), Mairese, Turin 1717, S. 101).
To není jediný případ. Bůh může duši, která je v nebeské slávě nebo trpí v očistci, dovolit, aby se zjevila na zemi a povzbudila děti církve bojující. Je možné, že se tak stane i při budoucích zkouškách.
Dosud neočištěné duše mnohých, kteří v zápasili v teleologických disputacích nebo na bitevním poli křížových výprav, podporují dnes svým utrpením a modlitbami ty, kteří pokračují v boji s nepřítelem. Acies ordinata (seřazený šik) je spojeným vojskem bojujících, trpících i triumfujících k posílení cti církve, slávy Boží i blaha duší. Nábor je stále otevřen.
Roberto de Mattei
Pramen: Katholisches
