Lumen de Lumine

Boží soud v dějinách

              22. 5. 2020

I země je zhanobena svými obyvateli, kteří přestoupili zákony, změnili nařízení, porušili věčnou smlouvu. Proto pozře zemi prokletí, kdo v ní přebývají, budou pykat. Obyvatelé země zajdou v žáru, a zůstane jich maličko (Iz 2,45-6).

 

Albrechtt Dürer: Jezdec

V epoše koronaviru je možno mluvit o všem, ale určitá témata začínají být zapovězena, zvláště v katolickém světě. Hlavním z těchto témat by mohl být soud a Boží odplata v dějinách. Existence této cenzury je dobrým důvodem k pojednání o tomto argumentu.

Boží království a jeho spravedlnost

Nezačínám od Starého zákona, kde případů Božích trestů je bezpočet, ale od slov našeho Pána: Hledejte nejprve království Boží a jeho spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno (Mt 6,31-33).

Tato slova evangelia jsou programem života pro každého a připomínají je také blahoslavenství: „Blahoslavení, kdo hladoví a žízní po spravenosti, protože budou nasyceni (Mt 5,6).

Pojem spravedlnosti je jedním z prvních morálních pojmů našeho rozumu: filozofové jej definují jako náklonnost vůle dát každému to, co mu náleží. Touha po spravedlnosti je v srdci každého člověka. My hledáme nejen to, co je pravdivé, dobré a krásné, ale také co je spravedlivé. Všichni milují spravedlnost a oškliví si nespravedlnost. A protože svět je plný nespravedlností a lidská spravedlnost, jakou spravují soudy, je nedokonalá, dychtíme po spravedlnosti dokonalé, která na zemi neexistuje a kterou můžeme najít pouze v Bohu.

Nejslavnější proces v dějinách, onen s naším Pánem Ježíšem Kristem schválil největší nespravedlnost všech dob. Ale Bůh je nekonečně spravedlivý, protože neklamně poskytuje každému, co jeho je. Krása vesmíru spočívá v jeho řádu a řád náleží království spravedlnosti, protože dává každé věci její místo; spravedlnost je dát každému: Co jeho je - unicuique suum, jak stanovilo římské právo.

Nekonečná Boží spravedlnost

Nekonečná Boží spravedlnost má svůj nejvyšší projev ve dvou soudech, které čekají člověka na konci jeho života: zvláštní soud, kterému je podrobena každá duše v okamžiku smrti, a soud všeobecný, kterému budu podrobeni všichni lidé s tělem i duší po konci světa.

Je vírou církve: na konci svého vlastního života se každý člověk představí Bohu, Pánu a nejvyššímu Soudci, aby přijal odměnu, nebo trest. Proto Sírachovec praví: Buď pamětliv mého soudu, chceš-li se naučit správě soudit.

V osobním soudu, vysvětluje otec Garrigou-Lagrange, duše duchovně chápe, že ji soudí Bůh, a v božském světle samo svědomí pronáší tentýž božský soud. „K tomu dochází v prvním okamžiku, kdy se duše oddělí od těla. Takže je pravdivé říct, že osoba je mrtvá, jako je pravdou říct, že je souzena (1). Definitivní výrok a výkon rozsudku je bezprostřední.

Boží soud se liší od soudu lidí. Slavný je případ Raymona Diacrese, významného profesora Sorbonny, který zemřel roku 1082. Při pohřebním obřadu v Notre Dame v Paříži, kde bylo mnoho lidí, byl také jeho žák sv. Bruno z Kolína. Během obřadu došlo k otřesné události prozkoumané do všech podrobností vědci Bollandisty. Mrtvola byla umístěna uprostřed centrální lodi a pokryta, jak bylo zvykem, prostým suknem. Když začala ceremonie, kněz pronesl slova obřadu:

„Odpověz mi, jaké nepravosti a hříchy máš...?“, bylo slyšet, jak zpod pohřebního sukna vychází hlas: „Jsem obžalován spravedlivým Božím soudem!“

Okamžitě bylo pohřební sukno strženo, ale nebožtík ležel nehybně studený. Obřad dočasně přerušený pokračoval za obecného napětí. Otázka byla opakována a zesnulý vykřikl hlasitěji než předtím: „Spravedlivým Božím soudem jsem souzen!“

Zděšení přítomných dosáhlo vrcholu. Někteří lékaři se přiblížili k mrtvole a konstatovali, že nebožtík je skutečně mrtev. Za nastalé hrůzy církevní autorita nařídila obřad odložit na další den.

Příštího dne byl pohřební obřad opakován, a když došlo na větu: „Odpověz mi, jaké hříchy máš...? mrtvola se zvedla zpod plátna a vykřikla: „Spravedlivým Božím soudem jsem odsouzený navždy do pekla (2).

Po tomto strašném svědectví byl obřad ukončen a mrtvola byla pohřbena do společného hrobu. Na márách s odsouzeným byla napsána slova, která pronese v okamžiku zmrtvýchvstání: Justo Dei judicio accusatus sum; Justo Dei judicio judicatus sum: Justo Dei judicio condemnatus sum. Obvinění, soud, rozsudek: to je to, co čeká bezbožné v den univerzálního soudu.

Proto říká sv. Augustin v Městě Božím: Ti, kteří mají umřít, nemusí se zabývat tím, co se musí stát, aby zemřeli, ale jaké je místo, kam budou nuceni po smrti odejít (3). Místo, kam dospějeme, je peklo, nebo ráj!

Fatimské poselství se otevřelo strašnou vizí pekla a připomíná, že náš život zde na zemi je velmi závažný, protože nás staví před dramatickou volbu: nebe, nebo peklo: věčná blaženost, nebo věčné zatracení. A podle naší volby budeme souzeni, a vynesený rozsudek je neodvolatelný.

Všeobecný soud

Ale po smrti nás čeká i druhý, všeobecný soud. Existence všeobecného soudu, který následuje po soudu individuálním, je článek víry. Svatý Augustin to shrnuje těmito slovy: „Nikdo nepochybuje ani nezapírá, že Ježíš Kristus, jak učí Písmo svaté, vyhlásí Poslední soud (4). Bude to poslední soud, kterému se nikdo nevyhne.

V hodinu všeobecného soudu Ježíš Kristus, Člověk-Bůh, zjeví se shůry nebes, předcházet ho bude Kříž a obklopovat zástupy andělů a svatých (Mt 25,30). Roli Soudce mu přidělil Otec, jak Ježíš sám zjevuje v Evangeliu: „Já sám ze sebe nemohu dělat nic; soudím podle toho, co slyším, a můj soud je spravedlivý, protože nehledám vůli svou, ale vůli Toho, která mě poslal (Jan 5,30).

Ale proč je nutný univerzální soud, když víme, že každou jednotlivou duši soudí Bůh bezprostředně po smrti a při všeobecném soudu bude potvrzen výrok osobního soudu? Nestačil by jeden soud?

Andělský doktor vysvětluje na jiném místě, že i když časný život člověka končí smrtí, prodlužuje se určitým způsobem do budoucího, protože dále žije v paměti lidí, počínaje dětmi. Navíc život člověka pokračuje ve výsledcích jeho skutků, např. jak říká sv. Tomáš, blud Aria a jiných bludařů plodí nevíru až do konce světa; a když nastane tento konec, rozšíří se síla hlásání apoštolů (6).

Boží soud se tedy neuzavírá smrtí, ale rozšiřuje se až do konce časů, aby se na konci časů mohl projevit dobrý vliv světců, nebo onen špatný bezbožníků. Svatý Benedikt, sv. František a sv. Dominik si zaslouží, aby byli odměněni ze všechno dobro, které bylo jejich dílem v trvání časů až do konce světa, zatímco Luther, Voltaire a Marx musí být potrestáni za všechno zlo, které působilo jejich dílo až do konce světa. Proto se musí uskutečnit poslední soud, ve kterém bude jednotlivec souzen především za to, co se týká správnosti toho, co vykonal; v univerzálním soudu budou hodnocena objektivní díla a především jejich vliv na společnost. Po bezprostředním soudu před tváří Boha v okamžiku smrti je nutné, aby zde byl soud veřejný nejen před tváří Boha, ale také všech lidí, andělů a svatých a nejblahoslavenější Pannou Marií, protože evangelium říká: „Nic není skrytého, co by nebylo zjeveno, nic tajného, co by nebylo poznáno“ (Lk 12,2). Je spravedlivé, aby ti, kteří si zasloužili nebe dík utrpení a pronásledování, byli oslaveni, a početní bezbožníci a zvrhlíci, kteří vedli před lidmi šťastný život, byli veřejně zhanobeni.

Otec Schmaus říká, že v konečném soudu bude zjevena pravda nebo lež kulturních, vědeckých a uměleckých lidských děl; pravda nebo lež záměrů filozofů, politických institucí, náboženských a morálních sil, které hýbaly dějinami; význam sekt a herezí, válek a revolucí (7); těla Aria, Luthera, Robespierra a Marxe jsou již na prach, ale v den soudu jejich knihy, jejich sochy, jejich jména musí být veřejně odsouzena.

Připojme, že člověk se rodí a žije uvnitř národa a jeho činnost přispívá k jeho přetváření v dobru nebo ve zlu; národy v nichž žije, budou souzeny za svou kulturu, své instituce a zákony. Proto evangelium říká, že až Boží Syn přijde ve své slávě, shromáždí se kolem něho všechny národy a on oddělí jedny od druhých, jako pastýř odděluje své ovce od kozlů: a pošle ovce na svou pravici a kozly na levici (Mt 25, 31-46).

Soud tedy bude vynesen nejen nad jednotlivci, lidmi a anděly, ale také národy jsou povolány, aby plnily záměry Prozřetelnosti, formovaly se podle Boží vůle, která řídí a spravuje vesmír. Poslední soud bude zjevením, zda a jak každý národ naplnil úkol Bohem svěřený (8).

„Důvody moudrosti obsahují tajemství všech dob – píše mons. Antonio Piolanti – ale čas na konci má vysypat svůj poklad před zrakem všeobecného shromáždění. Všechny masky padnou a šťastní farizeové získají znamení nesmazatelné hanby (9).

Soud se rozprostře nad celými lidskými dějinami, které budou veřejně zjeveny k větší slávě Boží. Bude to triumf Boží Prozřetelnosti, která během dějin střeží neviditelným a neproniknutelným způsobem osudy lidí a národů.

Všichni v údolí Josafat před tváří neodvolatelného rozsudku prohlásí velká slova: Iustus es Domine, et rectum iudicium tuum (Ps 117, 137): Jsi spravedlivý, Pane, a tvůj soud je zcela správný.

Osobní soud a soud univerzální jsou dva vrcholné momenty, ve kterých se projevuje Boží spravedlnost nad lidmi a národy. Po tomto soudu následuje odměna a trest. Ale nad lidmi se odměna a trest uplatňuje jak během života, tak na věčnosti, po smrti, zatímco nad národy, které nemají věčný život, se odměna nebo trest uplatňuje jen v dějinách. A protože univerzální soud dějiny uzavírá, Ježíš Kristus v tom okamžiku neodsuzuje národy k věčnému trestu, ale zjevuje zrcadlo celého shromážděného lidstva, jak byly národy v průběhu dějin odměňovávány nebo trestány na základě jejich ctností nebo hříchů.

Je důležité pochopit, ať už jde o jednotlivé lidi nebo národy, že univerzální soud je vrcholným okamžikem Božího soudu, ale Bůh se neomezuje jen na soud v tuto hodinu: soudí od okamžiku stvoření vesmíru. Na počátku všeobecných dějin je soud, který Bůh vyslovil proti Luciferovi a odbojným andělům, tak jako na počátku stvoření člověka je soud vynesený nad Adamem a Evou. Od té doby až do konce časů Bůh svůj soud ustavičně aplikuje na své tvory, protože Boží Prozřetelnost bytosti udržuje při bytí a řídí je k cíli, pro který je stvořen vesmír. Všechna hnutí ve fyzickém světě, ve světě morálním i nadpřirozeném jsou Bohem s výjimkou hříchu chtěna, a mají jako jedinou příčinu svobodného tvora.

Ježíš říká, že všechny vlasy na naší hlavě jsou sečteny (Lk 12,8). Z toho důvodu každý náš skutek, i ten nejmenší, je Bohem souzen. Ale Bůh je nejen nekonečně spravedlivý, ale také nekonečně milosrdný (10) a není Božího soudu, který by postrádal milosrdenství, tak jako není projevu Božího milosrdenství, který by postrádal nejhlubší spravedlnost. Nejkrásnější příklad tohoto objetí spravedlnosti a milosrdenství je nesmírný dar svátosti pokání. V této svátosti, ve které hříšník je souzen a osvobozen, kněz, který jedná in persona Christi, vykonává soudní moc Církve, ale uplatňuje také mateřské Boží milosrdenství, když rozhřešuje naše hříchy. Boží spravedlnost zasahuje, aby zachovala řád skrze tresty, které vina zasluhuje, a Boží milosrdenství se projevuje skrze odpuštění našich hříchů, díky kterému nás Bůh osvobozuje od věčných trestů.

Trest pro národy

To, co platí pro lidi, platí také pro národy. Bůh není v dějinách nepřítomný, je v nich přítomen svou nesmírností a není bodu ani okamžiku času, ve kterém by se neprojevovala Boží spravedlnost a milosrdenství nad národy. Všechny pohromy, které postihují národy v jejich dějinách, mají svůj význam. Jejich příčiny nám často unikají, ale je jisté, že původ všeho zla, které Bůh dopustil, spočívá ve hříchu. Svatý Prosopero z Akvitánie, žák sv. Augustina, říká, že často v Božích činech zůstávají skryté příčiny a vidíme jen jejich důsledky (11). Jedno je jisté: ať už jsou druhotné příčiny jakékoliv, Bůh je vždy příčinou první, všechno závisí na něm.

Můžeme se v tomto bodě ptát, jakým způsobem Bůh soudí a trestá jednání národů v dějinách. Odpověď Písma, teologů a světců je jednoznačná: Tria sunt flagella quibus dominus castigat: mor, hlad a válka. Těmito třemi metlami, jak vysvětluje sv. Bernardin Sienský, Bůh trestá neřesti lidí: pýchu, smyslnost a lakotu. Pýchu, když se duše vzpouzí proti Bohu (Zj 12,7-9); smyslnost (Ž 96.3), když se tělo vzpouzí proti duši (Gen 96,3); lakotu, když se věci vzpouzejí proti člověku (Ž 96,3). Válka je trest za pýchu národů, epidemie za jejich smyslnost a hlad je trest za jejich lakotu.

Znamení, podle kterých můžeme poznávat, že Boží soudy jsou blízko

Svatý Bernardin ve svých Kázáních analyzuje Žalm, který praví: Tempus faciendi dissipaverunt legem tuam (Ž 118, 26): „Je čas jednat, Pane, zrušili tvůj zákon“. V této žalmistově větě rozlišuje tři momenty: Tempus, čas, který milosrdenství Boží poskytuje hříšníkům, možnost zadržet výrok, odvolat trest, odpustit urážky, udělit milost. Bůh čeká, protože chce obrácení hříšníků. Doba čekání může být dlouhá, ale má své meze. Jestliže během tohoto času schází pokání, trest je logický a nezbytný.

Druhý moment je ten, kdy Bůh připravuje trest pro nekající hříšníky: čas, který je vyjádřen ve slovech faciendi Domine, která shrnují podle sv. Bernardina „ostrou odvetu a tvrdý Boží trest“, když se národ nechce napravit (13). Trest je proto činem milosrdenství Otce, který nechce věčnou smrt hříšníků, ale jejich život a skrze rány, které jim dává, snaží se přimět je k jejich obrácení. Je to čas, ve kterém je sekera přiložena ke kořenům stromu: securis ad radicem arboris posita est (Mt 3, 10).

Třetí moment je ten, kdy urážka je naplněna: dissipaverunt legem tuam. Je to hodina, kdy je třeba vzít kosu, protože obilí je zralé ke žni (Ap 14,15). Jaká jsou znamení, že žeň dozrála? Sv. Bernardin jich vypočítává sedm:

• existence mnoha strašných hříchů, jako v Sodomě a Gomoře;

• skutečnost, ze hřích je páchán s plným vědomím a svobodným souhlasem;

• tyto hříchy jsou páchány celým národem, v jeho společenství.

• že se tak děje veřejně a bez ostychu;

• že se tak děje s celým zanícením srdce hříšníků;

• že hříchy jsou páchány s veškerou pozorností a pílí;

• že se tak děje způsoben trvalým a vytrvalým (14).

To je hodina, kdy Bůh trestá hříchy pýchy, smilstva a lakoty ranami války, moru a hladu. Tempus faciendi, Domine, dissipaverunt legem tuam

Je čas, abys jednal, Pane, pošlapali tvůj zákon. Jiný velký prorok - Ludvík Maria Grignion z Montfortu ve své Horoucí modlitbě jako ozvěnou na sv. Bernardina volá: Je čas, abys jednal, Pane, podle svého slibu! Božský zákon je překračován, tvoje evangelium opuštěno, proudy nepravosti zaplavují zemi a dosahují až k tvým služebníkům. Celá země se nachází v žalostném stavu, bezbožnost svrchovaně vládne, tvoje svatyně je zneuctěna, spoušť je přímo na svatém místě. Spravedlivý Pane, Bože odplaty, dopustil jsi ve své horlivosti, aby všechno bylo zničeno? Každé místo skončí jako Sodoma a Gomora? Budeš mlčet na věky, poshovíš do věčnosti?

Svatý Ludvík Maria napsal tato slova na začátku XVIII. století. Dvě staletí nato Madona ve Fatimě oznámila, že „jestliže svět bude nadále urážet Boha, bude potrestán - válkou, hladem a pronásledováním církve a Svatého otce, a mnoho národů bude zničeno“.

Ale dnes, sto let po fatimských zjeveních, tři sta let po smrti svatého Ludvíka Marii svět Boha nepřestává urážet. Je snad Boží zákon méně přestupován, Evangelium méně opuštěno, svatyně méně profanována? Nevidíme hříchy, které volají o pomstu před Boží tváří, jako potrat a sodomie ospravedlňovány, vyzvedány, oslavovány státními zákony? Neviděli jsme modlu Pachamamy přijímanou a uctívanou dokonce na svaté půdě Vatikánu? Nevyžaduje to všechno Boží soud? A kdo miluje Boha, nemá milovat a toužit po hodině jeho spravedlnosti, opakovat jako v den posledního soudu: Iustus es Domine, et rectum iudicium tuum (Ps 117, 137) - Jsi spravedlivý, Pane, tvůj soud je zcela správný?

Proč si národy neuvědomují tíži trestů, které nad nimi visí?

Mezi katolíky, když se valí rány na národ, jsou takoví, co říkají, že nevíme, zda se jedná o trest nebo zkoušku. Ale na rozdíl od lidí, zlo pro národ je vždy trestem. Může se stát, že jeden ctnostný člověk může trpět příliš a je zkoušen ve své trpělivosti, jak tomu bylo u Joba. Utrpení, která jednotlivé lidi potkávají, nejsou vždy tresty, ale častěji spíše zkouškou, která je připravuje, aby si zasloužili šťastnou věčnost. Ale v případě národů utrpení jako války, epidemie a zemětřesení jsou vždy jen a jen tresty, právě proto, že národy nemají věčnost. Tvrdit, že pohroma může být zkouška pro národ, nemá žádný smysl. Může být zkouškou pro jednotlivce v národě, ale nikoliv pro národ jako celek, protože národy přijímají tresty v čase, a nikoliv na věčnosti.

Tresty pro národ se množí úměrně ke hříchům národa. A úměrně k hříchům se množí na straně pohrom odmítání ideje trestu, jak to učinil Voltaire v rouhavém díle Poema sul disastro di Lisbona, napsaném po hrozném zemětřesení, které zničilo hlavní město Portugalska v roce 1755. Na rouhání ateistů církev vždy odpovídala připomínkou, že vše, co se děje, závisí od Boha a má svůj smysl. Ale když jsou to titíž lidé církve,kteří popírají ideu trestu, znamená to, že trest je již v běhu, čili že trest je bezprostřední. Ve dnech koronaviru arcibiskup milánský Mario Delfini dospěl k tvrzení, „že je pohanské myslet na Boha, který sesílá tresty“. Ve skutečnosti to nejsou pohané ale ateisté, jestliže tvrdí, že Bůh nesesílá tresty. Fakt je ten, že takové smýšlení mnoha biskupů světa znamená, že postrádají pravou katolickou víru. A to je příznak panujícího božského trestu.

Sv. Bernardin vysvětluje, že čím více se blíží Boží trest, tím méně národy usilují, aby si toho byly vědomy (15). Příčinou tohoto zaslepení mysli je pýcha - initium omnis peccati (Ecclesiastico 10, 15). Pýcha zatemňuje rozum a brání vidět, jak blízko je zhouba a Bůh, který chce tímto způsobem pokořit pyšné.

S pomocí sv. Bernardina můžeme také interpretovat myšlenku Žalmů, které používá Lev XIII. ve svém Exorcismu proti odbojným andělům:Veniat illi laqueus quem ignorat, et captio quam abscondit, apprehendat eum et laqueum cadat in ipsum” (Ps 34, 8). Volně přeloženo to může znamenat: Přijde šňůra, tj. léčka, na kterou nemyslí, a nástrahy, které skrývá, ho překvapí a sám padá do smyčky smrti.

Svatý Bernardin říká, že tento úryvek může být interpretován trojím způsobem:

Z Boží strany: Veniat illi laqueus quem ignorat. První příčina této nevědomosti přichází od Boha, který, aby skryl své plány, poslouží si epidemiemi a hladem: „laqueus est pestis vel fames et consimilia” (16), říká sv. Bernardin. Především Bůh odnímá národům jejich vůdce: nejen vůdce politické a duchovní, ale také anděly, kteří tyto národy provázejí. Bůh jim odnímá světlo pravdy, která jako milost přichází od Boha. Bůh dopouští, aby hříšné národy upadaly do rukou vlastních neřestí, démonů, kteří nahrazují anděly, a zla, vedoucí do propasti. Etcaptio quam abscondit, apprehendat eum.Jednou zbaveny veškerého vedení a světla pravdy, nekající národy, když Bůh ohlašuje trest, nejen že se nepolepší, ale dále rozmnožují své hříchy. A rozmnožení hříchů zvyšuje zaslepenost národů.

Et laqeum cadat in ipsum. Hříšné národy nepoznávají hodinu trestu, který nečekně přichází

Manévry, kterými se pokoušejí zničit dobro, se obracejí proto nim. Jsou nejen trestáni, ale i pokořeni. Naplňuje se tak Izaiášovo proroctví: „Přijde na tebe pohroma, nebudeš vědět odkud, uzavře se nad tebou kalamita, kterou nedokážeš překonat; přijde náhle na tebe neštěstí, na které jsi nepomyslel (Iz 47,11).

 

Bázeň a strach

Když nastupuje trest, démon, který vidí, že jeho plány jsou ohroženy, šíří mezi národy pocit strachu a zoufání. Zlí popírají existenci katastrofy, dobří naopak chápou její příchod, ale místo aby přijali trest jako příležitost k obrodě, mají pokušení vidět jen svou vlastní zkázu. To se stává, když odmítají vidět za událostmi moudrou Boží ruku a sledují jen lidské manévry. Jeden autor, kterého si váží Ludvík Maria z Montfortu, arcijáhen Henri Maria Boudon píše: Bůh zraňuje, aby obrátil pozornost k sobě, ale oni místo toho ulpívají na tvorech.

To neznamená, ze manévrům revolučních sil se nemá věnovat pozornost analyzovat je a porážet, ale nesmí se zapomínat, že Revoluce je v dějinách vždy porážkou pro svůj destruktivní charakter zla, které v sobě chová, a kontrarevoluce vždy zvítězí pro plodnost dobra, které s sebou přináší.

Ateismus je vyhnání Boha z veškerého prostředí lidské aktivity. Velké vítězství Božích nepřátel nespočívá v tom, že potlačí náš život nebo zmaří naši osobní svobodu, nýbrž že odnímá z naší mysli a srdce ideu Boha. Všechno rozumování a spekulace filozofické, historické nebo politické, ve kterých není pro Boha místo, jsou falešné a iluzorní.

Bossuet říká, že všechny naše myšlenky, které nemají za svůj předmět Boha, jsou vlastní smrti (18). To je pravda a my můžeme říct, že všechny myšlenky, které mají za předmět Boha, patří na pole života, protože Ježíš Kristus, Soudce a Spasitel lidstva, je „cesta, pravda a život” (Jan 14,6). Mluvit o Božím soudu v dějinách a o dějinách není tedy řeč o smrti, ale o životě, a kdo o něm mluví, není „prorokem neštěstí“, ale ohlašuje naději. Ti, kteří s největší silou odmítají ideu trestu, protože odmítají Boží soud, nahrazují ho soudem světa. Ale Boží bázeň se rodí z pokory a strach ze světa se rodí z pýchy.

Bát se Boha je nejvyšší moudrost, říká kniha Přísloví a uzavírá těmito slovy: „Boj se Boha a zachovávej jeho přikázání, protože to je pro člověka všechno”. Kdo se nebojí Boha, nahrazuje Boží přikázání přikázáními světa ze strachu, aby nezůstal izolovaný, cenzurovaný a pronásledovaný světem. Strach ze světa je důsledek hříchu, nutí k útěku, bázeň Boží však podněcuje k boji.

Velký francouzský autor Ernest Hello říká: Bát se Boha znamená nemít strach z ničeho (19). A tentýž Hello nám připomíná slova Písma svatého, jejichž hloubku nikdy zcela nepoznáme: Nechť se raduje mé srdce, aby se bálo tvého jména (Ž 85,11).

Radost je jen tam, kde je Boží přítomnost, a Bůh nemůže být tam, kde není bázně před Bohem. Duch Svatý praví, že není nic lepšího než bázeň Boží (Př. 23,37). Nazývá ji pramenem života: Timor domini fons vitae (Př.14, 27). Timor Domini gloria, gloriatio et laetitia et corona exultationis! (Eccl 1, 11).

A tato bázeň nás nutí poznávat Boží ruku v tragických událostech naší doby a připravit se s klidnou odvahou na boj.

Jezdec, smrt a ďábel

Jezdec, smrt a ďábel je desková rytina od Albrechta Dürera z roku 1513. Zlo představuje jezdec s helmou na hlavě, ozbrojený mečem a kopím, který cválá na vznešeném oři a vyzývá k souboji smrt, ukazující mu přesýpací hodiny s dobou života, který prchá, a ďábel je zde představený jako rohaté zvíře, které napřahuje halapartnu.

Plinio Corrêa de Oliveira v jednom článku uveřejněném v revue Catolicismo před sedmdesáti lety v únoru 1951, uvádí tento obraz jako střet mezi revolucí, která nemůže ustoupit, a Církví, které se přes všechno úsilí nedaří zvítězit.

Napsal: „Válka, smrt a hřích se předbíhají, aby zničily svět, tentokrát ve větší míře než kdykoliv jindy. V roce 1513 nesrovnatelný talent Dürera je představil obrazem jezdce, který jede do války plně vyzbrojen brněním a doprovázený smrtí a hříchem, který je zobrazen jak nosorožec. Evropa již ponořená do událostí, které předcházely pseudorefomu, se ubírala směrem k tragickému období válek náboženských, politických a sociálních, které rozpoutal protestantismus.

Příští válka, aniž by to musela být výslovně válka náboženská, dotkne se natolik svatých zájmů církve, že opravdovýkatolík nemůže nevidět, že hlavním principem je aspekt náboženský. A srážka, ke které dojde, bude nesrovnatelně více zničující než v oněch předchozích staletích“.

Kdo zvítězí? Církev?

Mraky, které máme před sebou, nejsou rudé. Ale ovládá nás nevyvratitelná jistota, že církev – nejen na základě božského příslibu – nezmizí, ale získá za našich dnů triumf větší než u Lepanta.

Jak? Kdy? Všechno záleží na Bohu. Mnohé příčiny smutku a úzkosti vyvstávají před námi, dokonce při pohledu na některé bratry ve víře. V zápalu boje je možné a dokonce pravděpodobné, že nastanou strašné odpady. Ale je absolutně jisté, že Duch Svatý nadále probouzí v církvi obdivuhodné a nepřemožitelné duchovní energie víry, čistoty a oddanosti, které v rozhodné chvíli ještě jednou odhalí slávu jména křesťan.

Plinio Oliveira uzavírá svůj článek nadějí, že XX. století bude „nejen stoletím velkého boje, ale především nesmírného triumfu”. Ozvěnu této naděje rozšířme i do našeho XXI. století, epochy koronaviru a nových tragédií, ale i doby obnovy důvěry ve fatimská zaslíbení. Důvěra, kterou chceme vyjádřit slovy papeže Pia XII. ke Katolické akci 1948:

»Vy víte, milovaní synové, o tajemných jezdcích, o kterých mluví Apokalypsa. Druhý, třetí a čtvrtý jsou válka, hlad a smrt. Kdo je tím prvním na bílém koni? Na něm seděl ten, který měl luk, a byla mu dána koruna a vyjel jako vítěz (6,2). Je to Ježíš Kristus. Evangelista nepatřil pouze na zkázu způsobenou hříchem a válkou, nehleděl na smrt; on viděl na prvním místě Kristovo vítězství. A opravdu cesta církve skrze staletí, i když je cestou křížovou, je také pochodem triumfu. Kristova církev, lidé víry a křesťanské lásky jsou vždy ti, kteří lidstvu bez naděje přinášejí světlo, vykoupení a pokoj. Ježíš Kristus včera, dnes a na věky (Žid 13,8). Kristus je váš vůdce. Vítězství ve vítězství. Následujte ho!«(20).

Roberto de Mattei